Samozřejmě, i techno je hudba a pokud se člověk potřebuje „zhulit“ (či zapomenout na problémy a prázdno v duši), dá se, na chvíli, použít. Ale je to tak, jako když se člověk ztříská velkou porcí vepřové se zelím a dvaceti knedlíky (viděl jsem při našem stěhování na vlastní oči v podání řidiče i závozníka). Následky české sebevražedné diety jsou nabíledni. Přitom lze jíst zdravě, a tak, když se to umí, i velmi chutně.
Pokusím se naznačit některé příčiny škodlivosti techna (a jiné hlasité hudby) a výhody možností (znovu)objevení té jiné hudby, o které zde a ve svých knihách tak často píši. Musím začít od Evy.
Zatímco totiž ženy fungují v obou mozkových hemisférách, když si mezi sebou povídají (a když mluví, odpočívají), muži vnímají svět dominantně většinou levou (racionální, posuzující a kritickou) mozkovou hemisférou. Když ale aktivně dělají nějakou hudbu (pozor: ne jako profesionální hudebníci, kteří hudbu „čtou“ z not a tedy vnímají zase jen levou), fungují v obou mozkových hemisférách. Hudba je tedy pro muže odjakživa jakýmsi metajazykem, který jim pomáhá zapojovat větší části mozku najednou a „vnímat“ tak trochu pomocí rozšířeného stavu vědomí. Proto to taky donedávna byli převážně muži, kteří hudbu psali, hráli nebo dirigovali.
Lidé naší kultury a doby většinou neumí „vypnout“ dominanci levé mozkové hemisféry (racionality, ega), a ani se uvolnit (myšlenka stíhá myšlenku, všechny namočeny v emocích), a tak zvláště v oblastech vztahů či umění (ale i v těhotenství a při porodu) je tento typ racionality spíše překážkou ve snaze být efektivnější. Odjakživa proto právě muži používali rituál, bubny, sex, alkohol či nějaké drogy, aby obalamutili (a aspoň na chvíli vypnuli) racionalitu.
Mimochodem, tibetské (a jiné šamanské) rituály se svou hlučností a zrychlováním, právě tak jako africká několikadenní léčba bubny, byly a jsou „techno“ (a industriál) už pár tisíc let. Jen nebývaly tak škodlivé, protože s nimi byl spojen pozitivní úmysl a konaly se jen když bylo třeba (několikrát do roka).
Do doby prvního zesilovače (a prvních reproduktorů) tak vše fungovalo tak, jak si přála evoluce, pak ale nastal chaos: dunění rytmů techna a drum and bassu (ale i diskoték) a tuc tuc ohlušující a intelekt ubíjející monotónnost řvoucí z aut mladých majitelů wooferů je něco, s čím (tak jako se symfonickou hudbou, atomovou elektrárnou, autem jedoucím víc jak 160 km za hodinu, televizní reklamou nebo davem skandujících přívrženců sportovního mužstva nebo politika demagoga) evoluce nepočítala.
Trans, do kterého se člověk dostane na techno party, je výsledkem vnější (akustické a rytmické, tedy fyzické) síly: vědomá kontrola nad tělem a myslí (i když i ta je jen iluzorní) je postupně ohlušena a přetlačena silou a tělo začíná fungovat vegetativně, jako zvířátko (racionalita je zkratována, vypnuta).
Naznačuji, že zatímco vnější silou (a kývavým pohybem celého těla, tedy stimulací vestibulárního aparátu) zmanipulované tělo a mysl při technu jsou tedy jakési „dudy“, hudba sfér (a schopnost slyšet anděly), při využití schopnosti vláskových buněk slyšet všechny zvuky v přirozených (vesmírných) intervalech, přinášejících člověku stejnou slast, jako když jí nebo se miluje nebo žasne pohlížejíc z vrcholu hory do širé krajiny, je jako ono příslovečné „nebe“.
(Mimochodem, dudy mi snad prominou, že jsem je (metaforicky) použil, ony samy k tomu přišly jako slepé k houslím, protože mají, na rozdíl od ostatních našich hudebních nástrojů, stále ještě „drone“, a jsou tedy, z hlediska toho, o čem a jak tady píši, po slovenské fujaře tím asi :nejléčivějším“ nástrojem.)
Tak jako pro hudební nástroj, i pro člověka a jeho schopnost vnímat zvuky je důležité „tělo“. Vypráví se, že když kdysi dávno hmota ještě neexistovala, Bůh s rostoucím počtem andělů obývali říši vibrací, tedy nebe. Jenže pak už bylo přeandělováno, a tak Bůh stvořil hmotu, Slunce a planety, včetně Země, a hmotná lidská těla, a nabídl andělům (tedy nehmotným duším) možnost se do těch hmotných lidských těl vtělit. Andělům se ale nechtělo, namítali, že teď jsou volní jako ptáci a ve hmotě by byli omezeni atd. A tak Bůh svolal své nebeské chóry a začal je dirigovat v nádherném koncertu nebeské symfonie. V nejlepším orchestr zarazil a zeptal se andělů: Líbí? Moc, chválili andělé. A o co víc byste dokázali vychutnat tuhle nádheru v těch hmotných rezonujících tělech!
„Tělo“ každého hudebního nástroje je zesilovačem (zvuku vycházejícího z chvění strun), ale vždy jde především o hudbu samotnou, ne o „zesilovač“. Jsme dnes omámeni možnostmi mít stále větší, hlasitější nástroje a reproduktory, ale jako bychom zapomněli, že tohle všechno je a mělo by být až druhotné. Techno je vítězství až na dřeň vypreparované síly rytmu nad lidským tělem a myslí – je to ale slepá ulička, která navíc škodí lidskému zdraví. Vyznavači techna postupně hluchnou a hloupnou a umírají (viz např. článek britského listu Guardian Rock´and´roll zabíjí).
Nebo jinak: techno (a spol.) vypíná kontrolu ega právě tak násilně (a se škodlivými důsledky) jako alkohol nebo heroin. Podobně „silově“ dosahovali ranně křesťanští a středověcí fanatici stavů (náboženské, mystické) extáze dlouhodobými půsty nebo sebebičováním. Člověk tak skutečně donutí své tělo a mysl vnímat jak bolest a utrpení, tak sebe sama, docela jinak. Trochu se to podobá snaze současníků získat neomezené zdroje energie rozbíjením atomu (ale atomová elektrárna je jen takový vylepšený parní kotel: jen se topí místo uhlím atomem). Přitom ale víme, že pokud bychom zvládli naopak to, co se děje ve Slunci, tedy termojadernou fúzi, měli bychom energie co hrdlo ráčí.
Proč vyznavači techna necítí, že si ubližují? Protože se uši (mysl) a tělo přizpůsobují. Zvyšují práh bolestivosti tím, že se znecitlivují! Technař tak postupně, právě tak jako drogově závislý člověk, snese (a musí mít) stále větší dávky decibelů a nakonec už slyší jenom své techno (a proto jej vyhledává).
Hudba sfér, tedy umění naslouchat stále tišším tónům a rozeznat v jediném tónu desítky dalších (částkových, alikvotních) tónů, naproti tomu uši (a mysl) člověka otevírá ke stále hlubším a předtím netušeným úrovním poslechu (tak jako Blake „v zrnku písku viděl vesmír“, Karlheinz Stockhausen, stejně jako později David Hykes, objevili, dva tisíce let po Pýthagorovi, kolik nádhery se skrývá v jednom jediném tónu, a tak jako dnes víme, že v paprsku bílého světla se skrývá nádhera duhy).
Blíže původnímu zázraku pozitivního vlivu hudby na člověka má ovšem jakási druhá strana mince techna: ambient (se svými dlouhými, ale naopak spíše tichými a tedy i konejšivými proudy frekvencí). Tak jako „drone“ indické tampury v klasické indické hudbě (nebo niněry v naší středověké hudbě), tak i dobré ambientní skladby poskytují tělu posluchače jinak nedostatkovou frekvenční výživu, a navíc buňkám dostatek času se tkáňově i celkově sjednotit (díky jednotící frekvenci a spíše nedostatku rytmu – je prokázáno, že jedině rytmus pod 60 bpm a níže skutečně harmonizuje jednotlivé části a procesy těla člověka, a pokud rytmus dokonce chybí, snadněji umožňuje navodit mozkové vlny alfa až théta, tedy tzv. šamanské, změněné vědomí se všemi průvodními příznaky, tedy kromě uvolnění těla a relaxace mysli i mystickými a extatickými pocity).
Hudba sfér (a třeba umění zpívat alikvoty) tedy naopak lidskému zdraví prospívá. Přímo léčí. Jako ten nejúčinnější čistící přípravek čistí mysl i schopnost slyšet od civilizačních a emočních nánosů letité špíny.
Zatímco technař rezonuje s reproduktory (stále omezen prostorem a možnostmi svého těla), a po skončení produkce se často s kocovinou vrací do o to krutější reality, alikvoťák (který se proposlouchal k šepotu andělů) rezonuje se zákony vesmíru (a je stále harmoničtější, tedy šťastnější a zdravější).
Doporučené čtení pro skutečné zájemce:
http://marek.blog.respekt.cz/c/12127/Jsme-hlusi.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/1794/Hlasitost.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/1941/Akusticky-smog.html
http://marek.blog.respekt.cz/c/6387/Hudebni-hluch-neexistuje-2.html