Nutno podotknout, že i Jiří Suchý zpíval úměrně svému věku, a přece jen přesnější hlas Jitky Molavcové chybičky a nepřesnosti ve zpěvu obou starších pánů nemohl zakrýt.
A tak se už (naivně) těším, až i Karel Gott oznámí, že vzhledem ke svému věku odchází do ústraní. Právě tak by to slušelo i většině politiků a poslanců, kteří na svých křeslech sedí už tři volební období.
Setrvačnost společnosti je známa, i když nediskutována. Vlády zase až tak moc změnit nemohou, protože „vládní vlak“ se řítí neovladatelnou rychlostí a jakýkoliv pokus cokoliv nějak změnit má za následek nějaký záchvěv až za pár měsíců nebo let.
Popularita Karla Gotta je také setrvačná, a stačí se objevit párkrát v televizi, poskytnout pár rozhovorů, mít (v jeho věku) dítě, a další Zlatý slavík je jeho. Podezírám ho, že je to tak trochu všechno švindl: pokud už vůbec něco nového mistr natočí, přístroje v nahrávacím studiu dotáhnou výšky a zpevní hlas, ale jinak většina koncertů je, jako za starých časů, z playbacku. Mistr jen předstírá že zpívá, a v sále zní z CD mnoho let stará nahrávka.
Léta vyvolávám na tvářích posluchačů svých přednášek a kurzů grimasy nevěřícího údivu tvrzením, že za rytmickou a pěveckou negramotností Čechů stojí, a zodpovědnost by měl převzít, i Karel Gott. Tím, že celých těch pár desítek let při každém přenosu v televizi zpíval z playbacku. Otevíral si na nás „hubu“. Jeho hlasivky to ale flinkaly, a rezonančně to začaly postupně flinkat hlasivky celé české populace. Národ přestal zpívat. A fungovat (psal jsem o tom jindy a jinde).
Pavel Klusák si také při současných prázdninových reprízách pořadů s Karlem Gottem všiml něčeho mnohem hlubšího: „Co je to skutečně fascinující a na hony vzdálené našemu dnešnímu světu (na záznamech Gottových koncertů z 80. let, pozn. aut.), je publikum. V tesilově-krimplenových oděvech tu přečkávají zábavné představení lidé, kteří mají strach. Z očí jim často čiší odpovědná vážnost, což je logické, protože tehdejší doba oficiálně neznala bezstarostnou a svobodnou zábavu, vždy byla někým řízená a kontrovalo se, zda je v souladu se socialistickými hodnotami.“
„Spory o to, zda je Karel Gott zombie, nebo ne, nedávají smysl,“ pokračuje ve své úvaze. „Když Tibeťané zobrazují na svých malbách démony a božstva, říkají, že jsou to všechno vnitřní aspekty a vlastnosti nás lidí. Ptejme se tedy, čím je božstvo Gott pro nás osobně, a kterou část své povahy a svého přesvědčení si s ním spojujeme. Pak také snáz přijdeme na to, co si myslíme o veřejnoprávní televizi, která dávnou oficiální rádiobyzábavu nasvítila reflektorem a vystrčila na piedestal sobotního prime time. Můžu-li mluvit za sebe, pro mě je to další signál, že éra televize jako několika podstatných celonárodních kanálů pomalu, ale jistě končí. Příčinou není žádné „marná sláva, časy se mění", ale její vlastní orientace na široké publikum s odhadnutelným společným vkusem.“
Jako přemýšlivému a životem redaktora nepodplacenému „rebelovi“ mu ale došlo i něco dalšího, ne zrovna optimistického: „A jako na potvoru, nejširší jednotnou skupinou jsou u nás ti, kteří vkusem a hodnotami podlehli propagandistické masáži, která trvala čtyřicet let.“
Naznačuji, že falešný Gott v (minulým režimem a lobbystickými vztahy a poměry v současné veřejnoprávní) pokřivené televizi je velmi nepříjemným a z dávné minulosti do blízké budoucnosti špatným směrem směřujícím (z)jevem. Pozor na to (a na něj)! Oba křivili a křiví i nás všechny.