„Dobře zajištěné rodiny platí svým dětem zahraniční stáže, já je nabízím všem a přímo tady,“ citoval Darcosova slova deník. „Na konci povinné školní docházky budou Francouzi bilingvní,“ představil ministr svoji vizi. Proto kromě speciálních hodin angličtiny o prázdninách určených starším středoškolákům zvažuje „naordinovat“ těm mladším každodenně po vyučování dotovanou dvouhodinovku angličtiny.
Ani francouzský ministr školství asi ale netuší, že základem potíží Francouzů s angličtinou není lenost školáků, ale frekvenční spektrum. Francouzština, tak jako i všechny ostatní jazyky (tedy jejich hlásky a samohlásky), se pohybuje v určitém frekvenčním rozsahu: když Francouz mluví, jeho hlas se dá frekvenčně rozlišit na celou řadu frekvencí, od nízkých, při vyslovování u, nebo vysokých, při vyslovování i.
Ukázalo se, že celá řada jazyků (například čínština, některé domorodé, ale i slovanské jazyky, včetně češtiny) má spektrum frekvencí velmi široké (nůžky mezi nízkými a vysokými velmi rozevřené), zatímco taková japonština má ony nůžky téměř přivřené (Japonci mají značné potíže s učením se cizím jazykům, a neumí například vyslovit el, takže anglicky milk, mléko, vyslovují jako miruku, a diví se, že jim Angličan či Američan nerozumí).
Ukázalo se také, že britská angličtina (s jejím frekvenčně velmi vysokými tázacími větičkami) je zcela mimo rozsah francouzštiny. Ovšem americká angličtina je přibližně ve stejném frekvenčním rozsahu. Francouzi by se měli učit anglicky v USA (což pochopil například herec Depardieu).
V tomto ohledu jsme my Češi, díky mateřštině, rození hudebníci a zpěváci a měli bychom levou zadní zvládnout intonaci jakéhokoliv jazyka. Jenže my přestali zpívat.
To Japonci, kteří na zpěv ani jazyky nemají „výcvik" (svou řečí), začali od 60. let všichni postupně jednak jako děti hrát (třeba na malinkaté housličky, přičemž nikdo nikdy žádné sebevíc vrzající dítě nekritizoval, natož trestal, naopak, tyhle děti jsou jen chválené), a jako dospělí také zpívat (pomocí karaoke).
Tvrdím, že jednou z příčin, proč jsou Japonci dnes na špici světového vývoje, tkví v tom, že přes hendikep rodné (frekvenčně velmi úzké) řeči „zní“.
Umět anglicky je dnes nejen pro Francouze, ale i pro Čechy samozřejmě velmi potřebné a do budoucna nevyhnutelné. Jen si kladu otázku, jestli se budou děti ve francouzských školách učit z britských učebnic a kazet a jestli je budou učit Britové, nebo jestli jim to dojde a pozvou si učitele angličtiny z USA. Zvláště, když člověk, který byl na dlouhá léta prvním a jediným, kdo tyhle souvislosti studoval (a objevil), byl Francouz, dr. Tomatis (viz celá jedna kapitola v mé knize Návod na použití člověka, str. 61-65).
V tom našem případě se naskýtá, protože ač se to na první pohled nezdá (tak jako zatím nepochopená příčina neochoty Francouzů učit se angličtinu), ono to souvisí, podobná otázka: kdy se už konečně na našich školách začne pořádně a často zpívat, a na konzervatořích přestanou děti nutit „interpretovat“, ale dovolí jim „hrát si“ na hudební nástroje (celého světa)?
Protože tak jak správně učená angličtina ve Francii, zpěv a „hravá“ hudba by mohla a měla Čechy opět rozeznít nejen k rovnocennému a hrdému evropanství, ale i světoobčanství.