Ukázalo se, že děti do tří let nedokáží lhát. Programy jejich rozvíjející se mysli jim to nedovolí. Když psycholožka nabídne zkoumanému dítěti, že dostane odměnu, když jablko označí za hrušku, neuspěje. Jakmile mu ale podá ukazovátko, a dítě může ukázat, klidně „zalže“. Jinými slovy, člověk se jen tak neodváží přímo, osobně, napadnout toho druhého (ať už na někdejším či budoucím bojišti, nebo v nějaké internetové diskusi), ale s „ukazovátkem“ (puškou, červenou spouští v bombardéru) v ruce (či tlačítkem „enter“ pod palcem) klidně zabíjí. Politici mají místo ukazovátek různé ty směrnice a „zákony“, stanovy, ústavy a nařízení stran a vlád.
Proč se někteří horkokrevní, nevzdělaní a propagandou od mládí zpracovávaní Palestinci, respektive Arabové, odjakživa perou s Židy? Jedna americká léčitelka, která roky velmi úspěšně spolupracovala s lékaři na diagnostickém oddělení jedné nemocnice („viděla“ důsledky nemocí i jejich skutečné příčiny barevně, v podobě odlišných proudů toho, čemu se říká lidská aura). Když odcházela do důchodu, vděční vyléčení pacienti se jí složili na půlroční cestu kolem světa. Po Londýně, Paříži, Římu a Athénách navštívila i Maroko a Egypt, a posléze i Izrael. Nemohla si nevšimnout, jak se barevně odlišuje převládající aura toho kterého etnika. Zkrátím to, po červeně zářící emoční barvě Arabů na ni už na přechodu hranic s Izraelem udeřila racionálně žlutá aura Židů.
Jinými slovy, Arabové či Palestinci si prostě s Židy absolutně nerozumí (asi tak jako kočka se psem nebo žena s mužem): jsou to docela jinak (historickým a kulturním vývojem) „naladěná“ etnika, a jejich signály těla a řeči jsou pro tu druhou stranou záhadně a tedy nepřátelsky nesrozumitelné.
S tím souvisí také jakákoliv přímá zodpovědnost. Když skladníkovi při inventuře chybí pár stoliček, musí to zaplatit. Stoličky jsou konkrétní, dohledatelné věci. Když finančnímu eskamotérovi chybí ne vlastní, ale cizí miliardy, většinou ujde trestu. A tak jsem v jednom článku navrhoval, aby každý budoucí právník (a soudce) byl ve čtvrtém ročníku na právnické fakultě přepaden a na týden posazen na pryčnu ve vazební věznici. Aby terapeutem v protialkoholní poradně byl vyléčený alkoholik, a architekt aby musel ze zákona povinně bydlet alespoň rok v domě, který právě postavil. Aby každý porodník dostal prémie až podle toho, a v jakém zdravotním a psychickém stavu bude dítě, které odrodil, v sedmi letech věku. Když ale někdo vyvraždí tisíce a někdy i miliony obyvatel, píše se o něm v učebnicích (a odvolat diktátora demokraticky nelze, to už je pozdě).
Mimochodem, naprostá většina diktátorů byli nechtění a traumaticky porození a otčímem neustále trestaní chlapci.
S čímž souvisí i další příčina současného stavu, o které se v novinách a agenturních zprávách nedočtete: je prokázaným faktem, že státy si samy, i když nevědomě, systematicky vychovávají (např. způsobem porodů, ale i nezájmem o problémy jiných věkových skupin či menšin) své budoucí teroristy (nebo agresivně myslící a jednající generály): dnes už víme, jak charakterově postižené budou děti, které dnes jak v Gaze, tak na přilehlých územích Izraele utíkají z pískovišť do krytů (mají na to 15 vteřin), a nemohou v noci usnout pro jekot raket a výbuchy granátů (na co a s čím si tihle kluci asi hrají = na co trénují?). Právě tak přehnaně agresivní budou a už asi jsou mnozí kluci, kteří vyrůstali v 90. letech za války v Sarajevu (a děti systematicky znásilňovaných žen), právě tak (prokazatelně) postižení byli téměř všichni kluci, které jejich těhotné matky nosily v dobách hladu a neustálého strachu z bombardování v Holandsku na konci 2. světové války, a právě tak lze (v návaznosti na nejnovější objevy psychologie a neurověd) celkem dobře spekulovat, že německá agrese (ale i ta komunistická o pár let později) byla jistým důsledkem jak 1. světové války, tak o pár let později hospodářské krize.
Jinými slovy, sklon ke zvýšené agresivitě se dědí a generačně předává.
Přitom tam, kde spolu vyrůstají děti od malička (v láskyplném a přirozeném prostředí), a naučí se komunikovat, to jde. Ještě dnes přežívají ostrůvky tolerantních komunit (mešita hned vedle kostela, jehož návštěvníkům půjčuje parkovací místa), ale i těch, pod tlakem současných stále agresivnějších médií (evoluce nepočítala s možností najednou ovlivnit miliony lidí… vlastním hlasem, bez "ukazovátka" megafonu, může charismatický řečník ovlivnit jen pár stovek posluchačů), bohužel rychle ubývá.
Je logické, že války byly a budou, zvláště pro civilní obyvatelstvo, tím krutější, čím sofistikovanější budou ona výše zmíněná „ukazovátka“ generálů a politiků (nebo, v oblasti ekonomie a ekologie, bankéřů a manažerů nadnárodních společností), a čím méně přímé zodpovědnosti budou vojáci a generálové ve svých protiatomových krytech mít.
Dokud tohle všem přímo či nepřímo zúčastněným „nedocvakne“.
Ukazovátko možnosti výroby bomby či organizace atentátu po internetu je totiž, zvláště pro teroristu sebevraha (tak jako lehkomyslná a riskantní investice pro hamižného bankéře) nesnesitelně neodolatelné (zvláště když pak se jeho jméno mnohokrát objeví na miliardách obrazovek a monitorů).
Co takhle zamknout všechna ta ukazovátka a klíč vydávat jen na povolení (tak jako řidičský průkaz nebo lékařský diplom)? Nikdy nikde neinformovat o teroristech? Neplatit vojáčky a jejich hry na minulé války (švýcarský systém domobrany může být modelem)?
Měla by se to vše řešit tam, kde to začíná: v myslích zaangažovaných.
Sousedské (a mezinárodní a jiné válečné a generační a náboženské) spory by se tedy podle mne měly řešit jen mezi těmi, kterým jde o tu kterou konkrétní věc. Jinými slovy, války by si měli generálové (a vojáci a teroristé všech barev a příslušníci každé přehlížené mladé generace) vyřídit nějakou formou boje mezi sebou. Bez všech těch stále efektivnějších zabíjecích ukazovátek (mimochodem, dámy, už Lysistrata věděla, jak na válek chtivého muže: prostě mu nedala, dokud se nevzpamatoval).
Klidně by to mohly být i kuličky (nebo kulečník či petanque).
A díky za televizi, internet a velké stadiony a řev na nich (takhle odvedená, „kanalizovaná“ agresivita, by jinak přímo v ulicích natropila o řád vyšší škody). Ale ideální by byl a možná bude nějaký ten druh osobního, kontaktního zápasu. Nejlepší by bylo aikido.
Vím, problém je také v tom, že jak změnit vývoj společností, tak přeprogramovat nějaký (zlo)zvyk v mysli, je velmi obtížné a dlouhodobé. Ale jde to (i když zatím ještě není tak zle, aby mohlo být lépe), zvláště když poprvé v historii lidstva začínáme vědět, odkud začít.
Gaza (a spol.) je jen jedním z důsledků neschopnosti člověka přizpůsobit se tělesně (a emočně) z kloubů vymknutému a překotnému rozvoji jak programů jeho mozku, tak setrvačné společnosti jako takové. To když nám (a hlavně politikům, od generálů to nečekejme) dojde, už jsme vykročili správným směrem.
Třeba směrem ke Gaze, ve které snad jednou budou místní spolu žít tak mírumilovně, ekologicky a tvořivě, jako některé izraelsko-palestinké skupiny hudebníků (například Sheva).