O kousek dále odpověděl psychiatr na otázku, jestli tak může jednat i žena, která nikdy neměla patologické sklony a těhotenství bylo chtěné, a jakou roli mohou hrát poporodní deprese, způsobem, který mne nadzvedl ze židle a přinutil k sepsání tohoto článku: „Je to velmi vzácné, ale poporodní deprese mohou vést k zabití dítěte. Kdybych ale věděl, čím to je, tak mám Nobelovu cenu.“ Odpovím jak jemu, tak výboru pro udělování Nobelových cen.
Vezměme to po pořádku: Je-li dítě porozeno traumaticky (je-li rodička lékaři a personálem porodnice strašena a vyrušována, je-li porod urychlován, nebo šlo o císařský řez, má to často celoživotní (nejen psychické) následky. Například (protože nedošlo, jak k tomu dochází u přirozených, tedy nemedicínsky vedených porodů, k produkci koktejlu hormonů, které rodičku posílí na úrovni tělesné ale i duševní a zdravotní) v budoucnu taková žena bude mít pravděpodobně potíže s početím, s přijetím těhotenství a jeho hladkým optimálním průběhem, potíže při porodu, vyžadující medicínský zákrok… a lékař pak bude moci konstatovat, že „neměla mateřský pud“ (a celé se to zopakuje v další generaci, pokud jde o holčičku, a pokud jde o chlapce, ten pak v dospělosti bude pravděpodobně postrádat schopnost vcítit se do jiných a bude muset být bez lítosti agresivní). Mateřský pud se ale naplno otevírá právě přirozeným (ne obvyklým, tedy operativním) porodem (se všemi tak složitými na sebe navazujícími hormonálními procesy). Ženy, které mateřský pud nemají, o něj byly (ať už přímo, nebo v další generaci) připraveny pány porodníky a jejich vírou, že těhotenství je nemoc a porod jako operace je její léčbou.
Zadruhé, poporodní deprese (a laktační blues a další „moderní“ potíže) se začaly masivně vyskytovat až poté, co byly zavedeny povinné porody v nemocnicích (se všemi dalšími invazivními a chemickými zásahy). Prakticky se nevyskytují u žen, které porodily přirozeně.
I další tvrzení psychiatra Bašného je typickou ukázkou mužského nepochopení skutečné příčiny problému: „Porod jako zátěž někdy spustí dosud skrytou duševní poruchu. Velkým vyčerpáním může dojít ke zkratovému jednání.“ Hm. Přirozený porod nekončí vyčerpáním, naopak, ženy, které měly to štěstí, vypovídají o přílivu energie a nepřetržitém orgasmu.
Perlou je ovšem další věta: „Odmítání dítěte je po porodu poměrně častý jev, ale nekončí zabitím.“ Zásadně nesouhlasím s apatií a klidem, s jakou tohle lékaři a psychiatři JEN konstatují, aniž by se snažili pátrat po příčině. Naopak, právě to, že ženy děti po porodu často odmítají, je nepřímý důkaz, že je něco špatně: že porod bývá medicínsky násilně přerušen, dokončen za ženu, a tak bývají přerušeny a zablokovány ony hormonální procesy, které doprovázejí porod přirozený, a které jsou zárukou, že se pak neobjeví poporodní deprese nebo absence mateřského pudu.
Hlásím se tedy o podíl na nějaké té budoucí Nobelově ceně, protože jakmile odstraníme příčinu (zcela nevyhovující, mužsky agresivní styl porodnictví, který ovšem navazuje na neúctu společnosti k mateřství a dětem) a začneme prosazovat léčbu (malé porodní domy, porody doma, a nebo přebudováním nemocnic na jakési porodnické hotely, ve kterých budou moci ženy rodit „jako kdyby byly doma“), zcela jistě se počet žen, které nemají mateřský pud (nebo jsou pak pronásledovány poporodními depresemi) začne pronikavě zmenšovat.
Protože ale již téměř patnáct let čerpám z prací porodníků a psychologů Thomase Vernyho, Petera Fedora-Freybergha, Frederica Leboyera, Michela Odenta a Marsdena Wagnera, samozřejmě bych se s nimi rád o cenu podělil. Všichni bychom se pak mužsky pádně zasadili o to, aby byl výbor, udělující Nobelovy ceny, rozšířen o nejméně 50% žen, a další Nobelova cena pak bude jistě udělena ženským průkopnicím přirozených porodů, jako jsou Ina May Gaskin, Penny Simkin, Ingeborg Stadelmann, Henci Goer, a ty pak vahou svých osobností zcela jistě donutí zodpovědné, aby všechny státy udělily nějaké to vyznamenání místním průkopnicím přirozených porodů. U nás by to zcela jistě byly jak porodní asistentky Ivana Königsmarková a Zuzana Štromerová, tak Ludmila Mojžíšová in memoriam, ženy z Hnutí za aktivní mateřství Petra Sovová, Petra Vnoučková, či zasloužilé a statečné matky, které porodily a rodí doma, např. Johanka Kubaňová a další. Rozumějte, všechny jmenované musely a bohužel stále musí bojovat za „přirozené“ právo žen rodit doma a v intimitě a prosazovat co by mělo být normální vůči tuhému odporu systému, resp. mužů porodníků.
Tvrzení v titulku rozhovoru, který komentuji, tedy „Jsou ženy, které mateřský pud nemají“, je profesním selháním mužů porodníků, a také jeden z porodnických mýtů, který je třeba co nejdříve napravit. Každá žena má v zadání svého těla a existence mateřský pud, jen je třeba jej (přirozeným porodem) nastartovat právě tak, jako v pubertě hormonálně startuje pud sexuální.