Mateřská láska je ale věc mnohým ženám, kterým „ukradli“ porod (protože porodili za ni, a v jejím těle nedošlo k produkci těch správných hormonů, kdy oxytocinová záplava při přirozeném medicínsky nepřerušovaném porodu a v prvních minutách a hodinách kontaktu s miminkem na holé kůži, v teple, šeru, jen s manželem, doslova přemění ženu v Matku), neznámá. Nějak se sice naučí cítit k děťátku něco jako (povinnou) lásku, ale je to jen povrch, který jakákoliv krize odhalí jako něco umělého.
Jinými slovy, značný počet matek naprosto netuší, co to je opravdová mateřská láska. Ne vlastní vinou se pak ke svému dítěti chovají odcizeně, děti přetvářku vytuší, a žadoní všemi možnými i nemožnými způsoby o pozornost (hlazení). Jejich dcery se pak ke svým dětem (a partnerům) opět neumí chovat: nikdo je to nenaučil.
Ještě vyšší počet lidí pak kvůli traumatickému porodu a výchově s deficitem lásky a mazlení také netuší, co to ta Láska je.
Naznačuji (a doufám, že si to přečte i KS), že to jsou právě odcizené medikalizované porody, které i u nás „vyrábějí“ jako na běžícím pásu děti a matky, které „lásku“ prostě neznají (právě tak jako ji neznají například šelmy v ZOO, kterým se pak mláďata musí odebrat).Viz také kniha Michela Odenta Století be zlásky.
Na jedné straně mě potěšilo, že se v článku i diskusi konečně píše o tomtéž, na co upozorňuji již hodně dlouho, na druhé straně mne mrzí, že si diskutující o tomto tak rozšířeném a vlastně zbytečném jevu nesehnali víc relevantních informací. Kruté zjištění paní Boučkové je jen vrcholem společností tabuizovaného ledovce nedorozumění a nepoučitelnosti (i odborné) veřejnosti, která odmítá vidět souvislost mezi zbytečně traumatickými porody (a byrokraticky krutém systému našich kojeneckých ústavů – jinde se o tyhle odložené děti starají převážně pěstouni a adoptivní rodiče) a nárůstem agresivity, drogových závislostí atd. Přitom např. Pardubický kraj už chce zrušit i dětské domovy a nahradit je pěstounskou péčí.
Nelze vyžadovat či předepisovat lásku těm, kteří (a které) ji nikdy (ne vl. vinou) nepoznali a nejsou schopni. Můžeme ale změnou systému porodnictví (a nemocenského pojištění) a výchovy a vzdělávání dětí postupně změnit celou společnost. I tím, že se děti budou rodit a vychovávat s láskou a v atmosféře lásky (těch, kteří toho už dnes jsou schopni). Budou tak na vlastní těla a mysli vědět, co to ta (pravá, nefalšovaná) láska je.
Nespěchejme. Výsledky se dostaví za dvě, tři generace.
A stávající generaci (jsou to jen oběti obětí) vnímejme, přes všechny jejich chyby a agresivní a závistivé nastavení (nemůžou za to), alespoň s laskavostí, když ne s láskou.