Tento mediální způsob začátku roku 2007 zdá se mi poněkud, a to velmi, nešťastným…
Varuji již hezkých pár roků: nejsme (evolučně) připraveni na rozsah a dosah mediální masáže, kterou nám stále se technologicky lepšící noviny a televize dopřávají. Neumíme se bránit. A velmi naivně máváme rukou, že to nevadí, přece když se někdo nechce dívat, tak stačí televizní přijímač vypnout…
Už je to tady: jak vypnout všechny noviny a všechny televizní kanály najednou?
Zatímco každý řidič autobusu musí projít psychotesty, žádný šéfredaktor nebo ředitel žádného televizního kanálu nemá jinou zodpovědnost, než finanční. A nikdy (ostatně jako žádný politik či bankéř) žádnými psychotesty, nebo alespoň školením o plíživém nebezpečí negativních zpráv, neprošel. Navíc když takový zprávař (redaktor nebo vedoucí směny v televizi) denně vybírá mezi stovkami fotografií a záběrů nehod, katastrof a mrtvol, přirozeně otupí. Tak jako zvukař, který je po letech zvučení rockových koncertů téměř hluchý, teď vyhulí každý koncert, kterou zvučí, a samozřejmě netuší, že tím zhoršuje a poškozuje sluch tisíců bezbranných posluchačů. Právě tak otupělý novinář důrazem na ty nejkrvavější záběry poškozuje sociální cítění a kousek po kousku snižuje práh soucitu a lidské solidarity nic netušících diváků. Je to jako s drogou: stále více otupělí diváci a čtenáři budou za nějakou dobu vyžadovat zprávy ještě krvavější a autentičtější. Hlavně že bude na co se koukat… A pokud by se náhodou někde žádná katastrofa nekonala, oni už si novináři nějakou tu vraždu vymyslí…
Martin Weiss v dnešním komentáři v LN uhodil hřebík na hlavičku: „Podobně skličující je i reakce tzv. arabské ulice – zejména Palestinci Saddáma oplakávají. Je jim jedno, kolik zničil životů, hlavně že se postavil Američanům.“
Jakoby myslel i na média. Těm je také jedno, kolik mrtvol denně svým čtenářům a divákům ukáží, hlavně že se zvýší čtenost a sledovanost. Čím dál je možno a dovoleno tím víc.
Kam až to zajde? Jak dlouho ještě budeme nečinně sledovat zvyšující se krutost a popisnost médií, co se týče vražd, teroristických útoků a návodů jak sestavit tu či onu bombu? Devítiletý pákistánský chlapec se oběsil při hře na popravu bývalého iráckého prezidenta Saddáma Husajna, oznámila včera pákistánská policie (a česká a zahraniční média).
Irácká vláda zveřejnila už tak otřesné, ale přece jen upravené záběry oběšeného diktátora, ale nenasytným médiím se menáže přece jen dostalo: pirátská kopie záznamu popravy se všemi detaily a nadávkami již obíhá arabský svět a zvyšuje napětí mezi šíity a sunnity. Glorifikace popravy se otáčí proti původnímu záměru zklidnit situaci, a také díky světovým (a českým) médiím se Saddám stává přesně opakem toho, co USA i Irák chtěly, tedy mučedníkem. Vždycky se totiž najde někdo, kdo si na mobilní telefon natočí nějakou tu šikanu, vraždu, bouračku… protože kde je poptávka, tam je i nabídka.
Právě tak se i v blízké budoucnosti, pokud s tím něco neuděláme, obrátí řada původně dobře myšlených akcí a kampaní proti původnímu záměru – protože jednou puštěna z řetězů, rozvalí se stále negativněji naladěná a stále nenasytnější média jak potopa. Ubaví nás k smrti smrtí. Pak budeme marně a hlavně pozdě spekulovat, kdy se stala chyba.
Ve vztahu k mediálnímu hrnečku, který vaří a vaří, jsme hloupí jako onen smutný hrdina známé pohádky. Naivně a nepoučeně necháváme plnit noviny a televize záběry vražd a poprav. Hlavně že se bavíme. Hlavně že se v pošetile křehkém „bezpečí“ svého pokoje, s pivem v ruce a slanými brambůrky po ruce, hezky rozhořčujeme a žasneme.
Hlavně že nám chutná…