Zmínka o diskusi s anděly v článku Pavla Klusáka (Vesmír uvnitř K. Stockhausena, Respekt 2/08) mne donutila zapnout počítač a pokusit se po kouscích (přes handicap zákalku v oku) naznačit, jaká propast dělí běžného a západní hudbě uvyklého člověka od toho, kdo už pootevřel bránu „hudby sfér“ tím, že zaslechl, nebo dokonce natrénoval ve vlastním hlase alikvoty (slovem naznačit chci naznačit, že vysvětlit jevy ze světa vibrací, jako alikvoty nebo rezonance nelze: je to jen jejich verbální popis a kdo to nezažil, může jen tiše závidět těm, kteří vědí a zažili, nebo, dokonce už ve světě alikvotů žijí). A to je velká škoda. Přesto se pokusím (doufám že nejen pro pokročilé) naznačit některé (jak pro člověka, tak pro celou lidskou rasu) životně důležité souvislosti.
Hudba totiž není jen zábava nebo dokonce jen kulisa. Pýthagoras totiž nebyl (jen) matematikem, on ke svým matematickým zákonům došel jako duchovní učitel a hudebník. Matematiku odpozoroval z chování struny (půl struny zní o oktávu výš než struna celá atd.), ale hlavním posláním byl duchovní učitel, jehož žáci u něho studovali celá desetiletí. Uměl zpívat tzv. alikvoty a léčil pomocí hlasu (dnes bychom řekli, že dokázal slyšet, které frekvence, rozuměj, tkáně či části těla nemocného, je třeba napravit zpěvem, rozuměj, dodáním té správné frekvence).
David Hykes (a s ním např. žačka K. Stockhausena Jill Purceová, ale i další zpěváci alikvotů, dnes např. Christian Bollman, Chris Amrhein nebo Wolfgang Saus) učí zájemce na celém světě zpívat alikvoty tak, že je nejprve celé dny učí naslouchat. Slyšet jinak. Teprve když (se) člověk skutečně slyší, může začít ve vlastním hlase rozeznávat i jiné než obvyklé a pro komunikaci užitečné frekvence (které mají podobu třeba jednotlivých samohlásek). Nebo, jinými slovy, tím, že na konzervatořích učí profesionální zpěváky potlačit ve svém hlase všechny alikvoty (aby mohli zpívat ve sboru), odnaučili většinu společnosti slyšet i jiné než přesné frekvence hudebních tónů: protože ale my lidé máme dnes uši (a miliony let trvajícím tréninkem určený rozsah slyšení) právě temperovaným laděním, nedostatkem alikvotů a systematickou snahou o tzv. čistý tón zabedněné (používáme jen spodní třetinu kapacity vláskových buněk v uchu), neslyšíme to, o čem mluvili někteří slavní hudební skladatelé a hudebníci všech dob (do 19. století), a o čem mluvil Stockhausen.
Když mniši ve středověku svými neškolenými hlasy rozezněli dokonalou akustiku katedrály gregoriánským chorálem (s dlouhými glissandy a převahou samohlásek), byly slyšet nejen jejich hlasy, ale i vysoké táhlé a nadpozemsky krásné, tedy jak říkali sami mniši ale i věřící, kteří je pravidelně slýchali – andělské tóny (dnes víme že to byly alikvoty). Chodit do kostela, ve kterém pravidelně i věřící zpívali, bylo léčivé a duši povznášející. Pak ovšem začali zpěváci soutěžit kdo výš a rychleji, skladatelé skládali stále těžší party a vynálezem klavíru a temperovaného ladění postupně z kostelů a katedrál, ale i myslí lidí, alikvoty vymizely: hudba přestala fungovat. A lidé postupně přestali do kostelů docházet.
Když Ravi Šankar začal v ranných 60. letech 20. století jezdit se sítárem a ukázkami klasické indické hudby na Západ, jeho kolegové v Indii mu radili, ať se na to raději vykašle, že ti „hudební barbaři“ stejně krásu a účinky hudby nepochopí. Měli pravdu a příčinou nebyla jen naprostá ignorance (projevující se např. oním slavným potleskem po pouhém ladění na koncertu pro Bangladéš), ale právě téměř diktátorsky převládající jeden jediný způsob skládání a reprodukce hudby (v temperovaném a „celosvětově“ předepsaném ladění).
Indický hudebník je totiž (vy)laděn nejen strunami svého nástroje (a že jich kromě několika, původně tří hlavních ve vrchní řadě má dalších jednadvacet, jejichž smyslem je většinou jen „rezonovat“ s těmi „udeřenými“ tóny vzniklými vibracemi strun, na které se hraje melodie té které rágy), nejen tím, že ono základní „sa“ (naše Do) oktávově odpovídá rezonance planety Země, jenž samozřejmě kolísá a v zimě je poněkud jiná než v létě), ale (o pár desítek oktáv nahoru) i barvě jeho oděvu.
V tomto smyslu jsou vyznavači stále hlasitější, složitější a barnumštější symfonické nebo techna či metalové (a navíc negativní) hudby skutečně hudebními barbary a čeká je, když to dobře dopadne, století přeškolování a otevírání se i „jiné“ než té naší obvyklé (spíše mysl a tělo narušující, než uklidňující) hudbě.
Dovolte humpoláckou metaforu: zatímco posloucháme hudbu Trabantů, a jak jsme hlušší a hlušší, musíme jich konzumovat stále víc, stačilo by objevit všechna ta kouzla v jednom jediném hlase (tónu), což je přesně to, kam a jak šel Stockhausen. Rázem bychom zjistili, že hned vedle existuje vlastně přirozenější původní svět Rolls Royceů (chcete-li, andělů). Každý, kdo se naučí zpívat alikvoty, je pak rozezná prakticky ve všech zvucích kolem sebe (já navíc na každém koncertu „hovořím s anděly“ smyčcem na tibetské mísy). Jiné srovnání: jako kdyby člověk, přes to, že mu občas někdo poradí, ať přepne na barvu a zvuk, neustále koukal jen na černobílé němé filmy.
Ona magická „hudba sfér“, o které současní skladatelé a hudebníci a posluchači hudby jen čtou a sní (a mylně se domnívají, že to je onen extatický stav, při kterém tělo reaguje mrazem po zádech a zježenými chlupy po těle) přitom bývala běžným jevem při jakémkoli poslouchání: intervaly frekvencí, kterými rezonují (přesněji, rezonovaly, protože dnes to funguje jen těm, kteří se k tomu znovu „proposlouchají“) vláskové buňky v našich uších, jsou samy o sobě jakýmsi evolučním darem, tedy zdrojem oné hudební a posluchačské blaženosti a rozkoše.
Kdybychom za poslední dvě staletí nedonutili své mysli rozeznávat a uznávat jen jeden jediný způsob poslechu vlastně jediného druhu hudby, slyšeli bychom „hudbu sfér“ všichni a ve všech zvucích světa (právě tak jako Pýthagoras, Stockhausen, a postupně opět i ti, kteří dnes umí zpívat alikvoty).
Jinými slovy, zatímco (každý) zvuk je našimi vláskovými buňkami rezonančně vnímán v dokonalých intervalech (harmonie sfér), náš mozek „slyší“ jen ty zvuky, které proseje sítem stávajících programů převládajícího (kulturou a dobou vnuceného) způsobu poslechu a psaní a interpretace (tzv. klasické hudby, tedy v temperovaném ladění a jen s několika půltóny ve stupnici). Nebo naopak, Pýthagoras a indičtí nádajógíni a Tibeťané a Stockhausen dokázali slyšet hudbu sfér i v takových zvucích, jako jsou např. lomozy, rachoty, skřípoty, sykoty, hřmoty a další, ale my říkáme „hudba“ jen jedním způsobem upraveným a velmi, až dietně vybraným frekvencím: přehlížíme přitom vesmíry harmonií (a harmonie vesmíru), o nichž nám neřekli a my je proto ani nehledáme.
Karlheinz Stockhausen v rámci studia hudby a jejích účinků na člověka (a ve svých skladbách) značně předběhl svou dobu a proto oprávněně prohlašoval, že jeho hudba „dojde“ lidem až za dvě stě let. Říkal také, že „když člověk potřebuje povzbudit, dá si šálek kávy, ale jen málokdy si pro tento účel dá vhodnou hudbu“.
On totiž zvládl zpěv alikvotů (a slyšel hudbu sfér, rozumějte, hovořil s anděly) a dokázal jej např. v roce 1968 naučit najaté zpěváky (kteří se za pár měsíců odnaučování alikvotů zbaveného stylu zpěvu s přehnaným vibratem nejen naučili hvízdat „harmonické“, alikvotní tóny, a mohli tak přednést skladbu Stimmung, ale také, jako něco nečekaného navíc, upravili své rodinné a společenské vztahy: z egoistických, vše kromě sebe kritizujících primadon se stali příjemnými a usměvavými lidmi bez obvyklých nachlazení a neuróz).
Onen andělský „vesmír“ uvnitř Karlheinze Stockhausena je totiž uvnitř uší každého z nás. To jen naše mysli jedou dál podle dávno nefungujícího programu „mně stačí, když ty pražce dělaj´ dum dá dum dá dum dá dum“.
Právě tak ovšem stále víc dumdá, rozumějte, kulhá, náš stávající systém politických stran
či důchodového zabezpečení, právě tak kulhají a dumdají služby veřejnoprávních médií, právě tak přestávají fungovat vlastně nikdy řádně nefungující a své klienty omezující a poškozující školy, porodnice, úřady…
Řešení? Začít se může odkudkoliv, ale nejefektivnější to je, jak věděli odjakživa všichni šamani a duchovní mistři, pomocí hudby, hlasu, zvuku. Pak by mělo stačit rozhodnout se a třeba se naučit zpívat alikvoty (tedy opět slyšet zázračnou hudbu sfér v každém zvuku a následně pak vidět a vnímat nejen v sobě, ale i v každém dalším tvoru a člověku moudrý zázrak na konci milionů let stvoření). Jinými slovy, chce to jít na počátek a položit si tu správnou otázku: co vlastně chceme?
A poté, co takto pomocí dvou malinkatých svalů (hlasivek) a stále se vylepšujícího umění naslouchat vyladíme ten nejdokonalejší hudební nástroj, tedy své tělo, začneme postupně jinak, (staro)nově, vnímat sebe i svět: on se pak jiným, harmoničtějším, i stane.
Vtip je v tom, že jakmile vyčistíme svůj sluch a začneme využívat, co jsme dostali darem od evoluce, zařadíme „turbo“ (či šestku rychlost) nejen v oblasti slyšení (podobné je to s osvícením v oblasti myšlení a vnímání): „probudíme se“ (slovo buddha znamená probuzený) do kvalitativně zcela jiného způsobu existence.
Stejné uši, stejná mysl, ale software, který se neustále, každou další zvládnutou (duchovně sluchovou) metodou, upgraduje.
Pak třeba budeme „hovořit“ s anděly (nejen v hudbě) všichni.
P. S.: Vážení potenciální diskutéři, za vším, co píši, si stojím. Vše, o čem píši, lze dohledat a ověřit si. Anebo si počkat, až to bude lze být ověřeno. Pokud máte otázky k věci, sem s nimi (e-mailová adresa k dispozici), třeba mi budou inspirací k dalšímu pokračování. „Šprti“ si mohou zpětně číst v mých starších zamyšleních v rubrikách Hudba jinak a Duchovnost. Pokud nevíte, o čem to bylo, nedá se nic dělat (a rozhodně nepomůže, když mne zkritizujete). Na mé semináře ale pravidelně chodí lidé, kteří tvrdí, že mají hudební hluch, a stačí pár dnů a „slyší“ co nikdy neslyšeli a začnou si zpívat. A uslyší (zatím jen na nahrávkách) „anděly“.