Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Hrát (si na hang)

Zatímco škarohlídi a neinformovaní nepřestávají sledovat problémy a všechny možné krize (včetně prorockých varování před válkami a ekologickou katastrofou), ti, kteří si rádi hrají, jistě ocení ukázku pozitivního a novátorského přístupu v oblasti hudebních nástrojů. Tedy hudby (zvláště u nás stále konzervativně svázané do přesných a přísných regulí interpretačního umění, viz např. samo slovo „konzervatoř“). Rád bych se podělil o radost ze hry a sledování radosti ze hry.

Hraji na steel drum, tedy na zvláštním způsobem za tepla vyklepaném barelu od nafty, už 15 let. Cinkavě kovový zvuk, plný alikvotů, zní zvláště dobře ve velkých prostorech (kostelů, jeskyní, ale i hal), a na koncertech velmi vhodně (a melodicky) doplňuje hru na tibetské mísy s podobně „výživným“ zvukem, plným spousty různých a člověku tak potřebných frekvencí.

Reklama

Na internetu si lze najít řadu článků o tom, jak obtížné je vyrobit steel drum, tedy zvláště jej vyladit. Když má výrobce vyklepány a doladěny dvě plošky, často se mu při ladění třetí rozladí ta první. A těchto plošek, které zní převládajícím alikvotem, ale zároveň tónem celého steel drumu, je na něm daleko víc.

 

Před pár lety mi nějaký nadšenec ukázal v mobilu fotku hangu. Tedy jakéhosi zdokonaleného, protože menšího, hezčího, lehčího (a tedy snadněji přenášeného) kovového bubínku čočkovitého tvaru, na který se hraje prsty, a jehož zvuk je právě tak cinkavě naplněn alikvoty.

Hurá, říkal jsem si, tak jako je steel drum pro nás docela nový a „současný“ nástroj, je právě teď a tady, v naší nežhavější současnosti, existence lehčího, na převoz a přenos snadnějšího hangu. Který nadšenci vymysleli jen před několika lety, dalším důkazem, že lidé jsou hravé.

 

O „hře“ na hudební nástroje (kdy výuka je spíše drezúra, dokonce ještě i dnes spojená s tresty, nervozitou a stresem) jsem psal a píši často. Považuji to dokonce za kardinální „problém“ celé naší české hudebnosti. Jenže život si vždy najde cestičku: zatímco lidové školy umění a konzervatoře dál vychovávají (při vší úctě k těm poctivým a také těm, kteří se navzdory drezúře vymaní z jejího vlivu) poslušné loutky, neschopné improvizace (a někdy i blinkající před premiérou), čeští nadšenci, kteří si chtějí hrát, dnes z plna hrdla (a uvolněných rtů a obličejových svalů a tedy i psychiky) hrají cirkulárním dechem na didžeridu, jezdí se učit hrát na bubny do Mali, zpívají alikvoty… a dnes i ťukají na hang. Hrají si.

 

Také díky počítačům a nesnesitelné lehkosti, s jakou lze dnes vytvářet hudbu (aniž by člověk musel studoval teorii a noty a harmonii, tedy aniž by se musel nechat „svázat“ technikou a drezúrou) na noteboocích (a také díky cenově dostupným digitálním rekordérům), vzniká, po mnoha stech letech, hudba teď a tady, jak to má být: přímo, bez zdržujících a inspiraci svazujících zastávek nutnosti psát do not a přepisovat a číst (hrát) z not (tedy jen levou mozkovou hemisférou, zatímco hudba je vždy věcí obou hemisfér a proto taky vznikla).

 

Hurá. Vidím budoucnost hudby a ta je ve hraní si… (na cokoliv, co zní). Doporučuji podívat se na ukázku nadšenců, kteří si hrají (na hang), a pokud nechcete z dcery mít pasivně poslušnou houslovou či klavírní virtuózku, zapište ji raději na flétničku u mladé paní učitelky, která ji nechá s ostatními dětmi si hrát. Anebo svému sedmiletému synovi kupte bubínek džembe nebo didžeridu. Nebo hang. Nezapomene si tak hrát.