I milionáři (a filmové hvězdy a modelky a prezidenti) jsou jen lidé. Zažil jsem kdysi amerického milionáře, který, protože nebylo zbytí, musel u Sázavy na velkou do lánu kopřiv. A o etnickou hudbu jsem se začal vážně zajímat poté, co jsem z amatérsky nahrané kazety slyšel, jak jeden indický guru (jehož jsem předtím viděl na typickém, řeklo by se „svatém“, tedy velmi seriózním obrázku) téměř rockově rozjel zpěv náboženských písní na jedné vesnici: sbor vesničanek vytvořil pod ideovým vedením gurua šlapající a ječící ódu na sílu rytmu hudby (za niž by se ani Rolling Stones nebo Ray Charles se sborem černošek odmalička trénovaných v kostele při extatických gospelech nestyděli).
Každý z nás občas jedná „osvíceně“: tedy naprosto adekvátně k situaci. Osvícený zažívá a jedná v téměř nepřetržité řadě „osvícených“ situací, ale i on si musí občas dát pauzu. I on musí na záchod, i on je výsledkem a důsledkem celé řady rodinných, genetických, životních krizí, natrvalo zapsaných v databázi jeho emocí.
Osvícený, zjednodušeně napsáno guru, tedy učitel, učí totiž nejen tím, co říká, ale i tím, jak to říká a s jakým vnitřním přesvědčením dělá vše, co dělá. Jinými slovy, v jaké jednotě je to, co je na něm vidět zvnějšku, s tím, co prožívá a zažil uvnitř. Jeho mysl vysílá v oněch podvědomě vysílaných 80 procentech vše, co obsahuje jeho, jinak po léta čištěný a meditacemi zharmonizovávaný, mozek.
Guru nikdy nepředstírá, a tak často jedná jinak, než jak od něho jeho žáci, a především žákyně, čekají. Traduje se, že jedna česká osobnost prvorepublikové duchovnosti měla kolem sebe vždy hejno pražských paniček, předstírajících oddanou duchovnost, a když už ho to začalo otravovat, zbavil se jich na nějakou dobu (než se ustavilo další hejno jiných) tím, že si je sezval na kafíčko a dortíček, a v tom nejlepším debužírování jim začal docela sprostě nadávat do slepic a hlupaček, kterým vůbec nejde o duchovnost a nějakou duchovní praxi, ale o společenskou prestiž atd. A měl na pár let pokoj.
Guru, který v Indii (nebo v Barmě či v Thajsku) nezažil nikdy minisukně a hluboké výstřihy svých studentek, protože kláštery bývají vysoko v horách, nebo alespoň mimo vesnici či město, dosti často právě na téhle (ne)zkušenosti končí. Pudy (a nabídka a příležitost) jsou často silnější než roky meditací. Gurua, který v Indii (nebo v Barmě či Japonsku nebo ve Vietnamu) snadno zvládá stovky mnichů najednou, protože ti poslouchají na slovo a bezmezně svému guruovi odjakživa věří, v USA rozčílí pár drzých začátečníků, kteří nikdy neslyšeli o slušnosti a povinné úctě ke starším a duchovně zkušenějším. Někdy je prostě potřeba zařvat (na hrubý pytel hrubá záplata).
I guru je jen člověk. Je ale zároveň učitelem toho, co naše školy nevyučují: umění být Člověkem. A protože je celoživotně trénován, aby v krizových chvílích dokázal účinně pomoci, je-li třeba a není-li předem odmítán jen proto, že je guru, je třeba si ho hýčkat a cenit: kdo ví, kdy a kde ho budeme zoufale potřebovat.
Vypráví se, že před mnoha lety na jednom japonském ostrově uviděl tamní zenový mistr, který jako obvykle meditoval na kopci, blížící se cunami. Běžel na téměř zralá rýžová pole a zapálil je. Člověk, který to náhodou viděl, myslel, že se mistr pomátl. Vesničané, většinou rybáři, kteří opravovali sítě na pobřeží, běželi na kopec uhasit oheň – a zachránili si tak životy. Cunami odnesla jejich lodě a příbytky, ale oni přežili.
Guru je jen člověk, ale z rodu těch, kteří dokáží provokovat ty správné otázky a dokonce nabízet překvapivá a nečekaná řešení a vize. A hlavně v krizových situacích.
Pečujme o svého gurua. Je jen člověk, ale…