Jako pozornost za nocleh mi přiváželi nějaké to LP a hlavně duchovní četbu v angličtině (Castanedu, zenovou literaturu). Pravidelně jsme končili v některé naší oblíbené malostranské hospůdce, a cestou zpět na Vinohrady, buď většinou pěšky, přes Václavské náměstí, nebo tramvají číslo 22 (to jsme vystoupili na stanici I. P. Pavlova) jsem je vždy zavedl k nějakému tomu pouličnímu stánku s opékanými klobásami. Kromě piva (a památek) to bylo to nejlepší a jediné, co jsem jim tehdy mohl nabídnout jako „typické“ a kvalitní a ryze české.
Když jsem chtěl stejně pohostit i své holandské kamarádky, poněkud jsem narazil. Byly to vegetariánky. Zatímco já jsem si klobásu vychutnával jako obvykle, ony se v tom ponimraly, zkoušely vydolovat ty kousky špeku, a pak to vzdaly. Divil jsem se, jak to, že jim nechutná, když je to to nejlepší, co v Praze máme. My jsme vegetariánky, říkaly, ale já namítl, to nevadí, dejte se do toho, vždyť je to vynikající (a olizoval jsem si zbytky mastnoty z prstů).
Já totiž tehdy absolutně netušil, co to je vegetariánství. Kde jsem se to taky měl dovědět? V žádných učebnicích se o tom nepsalo, neexistovaly vegetariánské jídelny, a bezmasé čtvrtky (protože výroba masa zaostávala za spotřebou) ve školních jídelnách či menzách byly součástí tehdejšího života. Jídla bez masa byla všeobecně spojována jen s nějakou tou dietu v nemocnici. Takže takový řízek přes celý velký talíř v hospodě U Glaubiců (s bramborem a okurkou za jedenáct korun), nebo šest knedlíků s omáčkou v automatu Koruna za 2,60 – to byly naše tehdejší chuťové a kalorické orgie. A pokud jsme si chtěli připadat světáčtí, dali jsme si v nějaké vinárně smažený sýr.
Takže když dnes někdo zareaguje např. na můj článek o zenovém buddhismu a jeho výhodách e-mailem třeba takto… Trochu japonského náckovství v interpretaci nadšeného Evropana. Každý Žaponec ví, že Evropan je méně než hnida. Zen = buddhismus pro zakomplexované. Ne nadarmo ho založili profesionální zabijáci…, zasměji se a vzpomenu na svou ignoranci (co se týkalo vegetariánství) před třiceti pěti lety. Ten člověk naprosto netuší nejen co to je zen buddhismus, samurajství, a zcela jistě nebyl v Japonsku… ale ve své ignoranci to, co napsal, myslí naprosto upřímně. Tak jako já tehdy upřímně doporučoval holandským vegetariánkám opékanou klobásu.
I reakce na článek Porod jako orgasmus stála za to (přetiskuji v původním znění): Tak z Ameriky k nám konečně dorazila osvěta. Ženský maj rodit doma. Super nápad, ušetříte za nemocnici,budete in, dítě bude štěstím bez sebe a jako bonus – orgasmus.A aby to tatínkovi nebylo líto, slzy štěstí ho prý neminou. Musím se přiznat, chvíli jsem věřil, že jsem autorem mystifikován,bylo to něco jako přenosy z Vinárny u pavouka, kolik je to vlastně let? První zmínky o Járovi Cimrmanovi, přenos z výstavy samorostů… Jenom mi není jasné proč se zase zhlížíme v Americe, lepší skušenosti z porodů bez doktora mají jistě v Rusku,Africe,případně v různých jiných zaostalých státech. To, že tyto rady dává mužskej, mi už vůbec hlava nebere. Technická poznámka na závěr,slovník cizích slov- orgasmus – vrchol vzrušení při pohlavním styku.
Ani tento diskutér neumí „číst“ a neví nic, ale taky myslí to, co a jak napsal, právě tak upřímně, jako já jsem upřímně doporučoval holandským vegetariánkám klobásy, o kterých jsem byl tehdy celkem oprávněně přesvědčen, že jsou tím nejlepším, co mohla tehdejší Praha turistická mladým hostům z ciziny nabídnout.
V obou (a mnoha dalších jiných) případech jde ale jen o to, že ignorant prostě jen není informován. Neví, že neví. A tak je hoden ne zlostné reakce, a už vůbec ne nenávisti, ale politování a rady, je-li na ni připraven. Je třeba doufat, že se časem o přirozených porodech, nebo o zenu, nebo o jiných věcech a jevech, o kterých zatím ani neví, ale které ihned komentuje, přece jen něco doví, a po letech si například při čtení nějaké osočující poznámky zcela mimo mísu (někde na internetu) s pochopením (a studem) vzpomene na svou ignoranci.
Pár let po oné příhodě s vegetariánkami a klobásou (také protože jsem začal cvičit jógu a poté meditovat) jsem totiž přestal jíst maso a stal se semi-vegetariánem (občas si dám ryby). Došlo mi, jaký že jsem to byl ignorant, zastyděl se, a v duchu si slíbil, že se budu snažit, aby mi ignorance už nikdy nezkřížila životní cestu.
Tehdy jsem se také rozhodl, že nebudu studovat zbytečnosti typu marxismu-leninismu či politické ekonomie socialismu, ale jen metody a nauky k poznání sebe sama (rezignoval jsem na oficiální vzdělání a začal se vzdělávat sám). A pokud se setkám s něčím, o čem jsem dosud nevěděl, pokusím se to zjistit, nastudovat, zvládnout. Abych se už nikdy nemusel stydět za to, jaký jsem to byl ignorant.
V nádherné knize Jeskyně ve sněhu (Cesta ženy ze Západu za osvícením), kterou právě vydalo nakladatelství One Woman Press, o životě Angličanky, která se jako první stala mniškou (tibetského buddhismu) a dokázala v 70. letech min. stol. dvanáct let žít a meditovat v jeskyni u Lahauru ve výšce 4000 m, je popsán podobný a vlastně typický případ ignorance. Japonský přítel na návštěvě u mnišky Tändzin Palmo jednou zamáčkl moskyta. Mniška mu začala vyprávět, že i moskyt cítí, a že stejně jako pro lidi, i pro moskyta je život tím nejcennějším, co má. A když nechceme, aby někdo zamáčkl nás, neměli bychom brát život druhým, protože ho můžeme vzít, ale nemůžeme ho už nikdy vrátit. Nakonec mu tekly slzy: „Proč mi o tom nikdo neřekl dřív!“
Právě tahle otázka („Jak to, že nám o tom neřekli!“) mne pak od té doby inspirovala k soustavnému studiu všeho, o čem nám Čechům, z nejrůznějších důvodů, neřekli. Omluvou nám byla i cenzura a ideologie. Jenže od roku 1990 se už nemůžeme vymlouvat. Jediné, co nám brání (v poznání sebe sama a světa) je zase ta ignorance. Nevíme, že nevíme. A navíc jsme líní vědět.
Ignorance je totiž ne náhodou jako jedna z největších překážek na duchovní Cestě velmi často zmiňována i v buddhistické literatuře, a s touto dnes stále běžnější charakteristickou vlastností některých lidí se můžeme setkat již v biblickém „Odpusť jim, neboť nevědí, co činí“.
Proto jsem studoval to nejdůležitější – sebe (a člověka), protože v jakékoliv lidské disciplíně je to jen a jen člověk, jeho způsoby, jak funguje (myslí, reaguje), kdo a co určuje kvalitu všeho ostatního.
Každý moudrý totiž ví, že všichni jsme na Cestě, jen jsou někteří na jejím počátku, anebo ji ještě dokonce nenalezli: ještě jim nikdo o tom či onom neřekl. Každý byl kdysi ignorant. Ale někdo se (po)učil, a dnes může nabídnout pomoc a zkušenost, pokud bude požádán.
Každý (ne vl. vinou) ignorant má šanci zjistit, že je ignorant, a rozhodnout se s tím něco dělat.
Aby už nikdy nereagoval (ani na to, čemu zatím nerozumí) jako ignorant.
A aby později sem tam mohl poznamenat (i s rizikem, že zůstane nepochopen, protože ti, co reagují, jsou na počátku své Cesty, nebo ji ještě nenašli), že „ví i to, co neví“.
Kdo ví, o čem to píši, už je na Cestě: přestává být ignorant…