Zrození
„Neexistuje děsivější vstup do života než ten, který několika posledním generacím připravilo naše porodnictví,“ tvrdil již před pětadvaceti lety Frederic Leboyer. Dnes již víme, že první minuty života novorozence jsou pro jeho další emocionální rozvoj naprosto zásadní a určující. Děloha je prvním ekologickým prostředím každého člověka, a jak se k němu chová svět když byl ještě v děloze, tak se on bude později chovat ke světu. Mám na mysli alkohol, kouření, nezdravou stravu, psychické týrání (nechtěné děti) atd. Je prokázáno, že většina kriminálních činů je páchána stále stejnými delikventy, a naprostá většina z nich byly děti nechtěné, nebo ty, které strávily první měsíce svého života v ústavech. I my jsme takoví jací jsme právě proto, že jsme ve velké většině byli zrozeni do oslepujícího světa nemocnic a k mamince jsme se dostali jen na dobu kojení. Pojďme změnit sebe a svět tím, že změníme způsob, jakým se rodí naše děti. Přitom i různé handicapy nejsou neřešitelné, jen ono řešení (bohužel) nestojí tolik peněz.
Klokánkování
Počátkem 80. let dosáhla kojenecká úmrtnost předčasně narozených dětí v Bogotě, v Kolumbii, téměř 70%. Děti umíraly na infekci, dýchací problémy, ale také na nedostatečnou péči rodičů. Matky tedy začaly nosit předčasně narozené děti na svém těle, dvacet čtyři hodin denně, dokonce s nimi i spaly a přes den je nosily pod šaty jako v klokaní kapse. Pokud muselo dítě dostávat kyslík, příslušné zařízení nosila maminka na hrudi. Lékaři zaznamenali okamžitý pokles úmrtnosti, a děti nejen že neumíraly, ony přímo prospívaly.
První věc, která se při takovéto péči stane, je okamžitá úprava tělesné teploty dítěte v závislosti na teplotě matčina těla. Dítě spotřebuje mnohem méně energie na udržení své teploty. Matky intuitivně udržují optimální teplotu svých prsů a tak mají děti optimální hladiny kyslíku v krvi, dobře spí, vydávají méně kalorií atd. Obvyklé problémy těchto dětí (apnea, bratycardie) rychle mizí. Klokánkované děti mají pravidelný srdeční puls, pravidelněji dýchají, nezažívají žádné teplotní šoky, déle spí, méně pláčí, rychleji se jim vyvíjí mozek, snadněji jsou krmeny. Rodiče k nim cítí daleko hlubší vztah, narůstá v nich pocit sebedůvěry, že se o své dítě dokáží postarat a že je o ně postaráno, převládá u nich pocit, že mají vše pod kontrolou. Ukázalo se, že zatímco u dětí v inkubátorech se např. tep jejich srdcí chaoticky zrychluje a zpomaluje (a je tak více namáhám kardiovaskulární systém), u dětí nošených jako klokánci se dech se srdečním tepem brzy, za několik minut, synchronizuje. Tato synchronizace pak svědčí, a lze to sledovat na mozkových vlnách dítěte, o správném vývoji mozku. Navíc je tento druh péče o předčasně narozené děti nesrovnatelně levnější.
Podobně „lacino“, protože preventivně, lze pozitivně ovlivnit zdraví a psychiku budoucích mužů a žen. Stačí (v těhotenství) jen zpívat, nebo použít jinou audiostimulační metodu.
BABY PLUS
Před narozením dítěte a při jeho porodu prý odumře značné procento nervových buněk, které se vyvinou v mozku plodu. Příroda nám prý dává do vínku více neuronů než dokážeme využít, tvrdí lékaři (dokonce pro tento jev mají odborné označení – normativní apoptóza)! Metoda Baby Plus spočívá v rytmických vzorcích, které dítě poslouchá z přístrojku na břiše matky. Od 20. týdne těhotenství se mozek dítěte hodinu denně učí naslouchat rytmům, rozlišovat tóny a vnímat postupně složitější a rychlejší vzorce. Mimochodem, už je prokázáno, že děti cítí rytmus už ve věku několika dnů! Děti, které učení absolvovaly, přicházejí na svět zralejší. Jsou častěji donošené, méně často se rodí císařským řezem. Mají optimální porodní váhu, délku, i objem mozku. Po příchodu na svět nepláčou, jsou uvolněné, soustředěně pozorují okolí, často se usmívají a některé i komunikují hlasem. Maminky oceňují, že jejich miminka dobře spí, jsou pohodová a brzy zvídavá. Jsou také daleko inteligentnější.Zkráceně: Čím víc maminka jiný stav prozpívá, tím lépe děťátko všestranně prospívá.
To vše velmi úzce souvisí s něčím, co současná společnost (až na výjimky, které to pojímají jen teoreticky, jako jsou dr. Koukolík nebo Václav Havel), protože je neinformovaná, zatím nebere na zřetel. Tedy s tím, co nás přesahuje.
Duchovnost existuje
Současné technologie umožňují vidět, co se děje v mozku. Při jednom pokusu skupina vědců požádala skupinu zen buddhistických mnichů, aby se uvedli do hlubšího meditačního stavu, a dívala se, co se přitom v mozku děje. Dělo se očekávané: mozky těch lidí se jakoby odpojily od světa, utlumily se v oblastech zpracovávající smyslové informace, a doslova se rozzářily, čili začaly se více namáhat, v oblastech, které souvisejí s orientovanou pozorností a pracovní pamětí.
„Jinými slovy, lidé, kteří hovoří o spirituálních zážitcích, si nevymýšlejí, nefantazírují: jev, kterému říkáme duchovnost, přesah, existuje.„Lidé s vysokým stupněm rozvinutého přesahu, nebo spirituality, jsou si něčím podobní. Jsou nesmírně a hluboce lidští. Ať jsou věřící nebo nevěřící (spiritualita, přesah, je vlastností lidí věřících, ale i nevěřících), bývají skromní, nikdy neztrácejí smysl pro humor. Mají odstup. Mají na to, co dělají, náhled. Cesta za spiritualitou pro ně není nějakou zvláštní cestou do výšin, je to pro ně cestou za nějakým druhem zkušenosti. Není to útěk ze světa. Je to přiblížení se ke světu.
Nebývají to žádní zvláštní kazatelé, inkvizitoři. To nejsou léčitelé ani manipulátoři. To jsou lidi, za kterými si zajdete popovídat, když vám není dobře. Typické je, že na rozdíl od zavilých kazatelů tito lidé mívají smysl pro legraci. Kromě jiného i pro legraci ze sebe a z vlastní spirituality. Soubor vlastností, prožitků, druhů chování, kterému se společně říká přesah, neboli spiritualita, je soubor vlastností, se kterými zřejmě část lidí přichází na svět“ napsal MUDr F. Koukolík.
Jak lidi motivovat k aktivitám směřujícím k duchovnímu probuzení? Návrh řešení (protože peníze motivují vždy): při OSN či UNESCO vytvořit osmičlennou komisi z všeobecně uznávaných „osvícených“, která by jednou ročně udělila cenu 10 milionů dolarů (splatnou rok poté) tomu, kdo prokáže, že dosáhl osvícení.Světu a státům by se to rozhodně vyplatilo, protože co udělá s tolika penězi „osvícený“? Rozhodně je neutratí (ani za zbraně). Už vidím všechny ty podnikatele a kapitány průmyslu, jak pilně meditují, aby dosáhli osvícení.
Výchova a vzdělání
Pokud se dítě narodí přirozeně (a není poškozeno traumatickým porodem), nastupují mýty a iluze viktoriánského (a pruského) stylu výchovy trestem. „Dvanáct let vězníme dětské tělo v omezeném prostoru, jeho energii v omezených aktivitách, jeho smysly v omezených situacích, jeho sociabilitu v omezeném množství kamarádů, jeho mysl v omezených zkušenostech o světě kolem nich. Co děti naučíme? Neučit se to, co chtějí,“ napsal před lety americký pedagog Noel McInnis, navazující na Komenského.
Dnes již víme, že každé dítě je génius, a že naše typy škol, pocházející z 19. století, v dětech přirozenost a talent spíše ubíjejí, než rozvíjejí. Víme, jak rozhodující je, jestli bude dítě vyrůstat v prostředí plné lásky, pohlazení, tolerance, podpory, pochvaly. Už dokonce dokážeme jednoduše odstranit poruchy učení a v chování (a spoustu následných zdravotních i psychických potíží v dospělosti), odstraníme-li jejich příčiny: traumatické zkušenosti z dětství a ze školy. Pojďme změnit sebe a svět tím, že změníme způsob, jakým vychováváme sebe i své děti.
William J.Gordon věří, že učení je založené na tvoření vztahů, kterým se z nového dělá známé, na schopnosti, kterou u mnoha lidí škola potlačila. Mezi otázkami v jeho cvičeních jsou: "Co potřebuje více chránit, želva nebo kámen?" "Co váží víc, kámen nebo těžké srdce?" "Co roste rychleji, strom nebo sebejistota?" Metafora staví mosty mezi mozkovými hemisférami, symbolicky přináší znalosti z němého pravého mozku tak, že je může pochopit levý, a pak mohou vypadat jako něco známého. V jeho třídách se děti také ptají na příklady odpuzující přitažlivosti, jemného brnění, zmrzlého kvapu, disciplinované svobody – cvičí si tak překonávání paradoxů. Když testovali děti ve školách v Lawrence rok po tréninku metaforického myšlení, žáci první třídy znali o 363% více písmen a zvuků, v chápání řeči se zlepšili o 286%, ve čtení slov se zlepšili o 1 038%. U dětí z mateřských škol se z roku na rok zlepšily obrázko-slovníkové testy o 76%. U žáků třetí třídy se zlepšilo čtení téměř o 40%.
Ekologie jinak
I v ekologii platí to, co platí pro život sám. Vše začíná v naší mysli. Známé heslo amerických lidí „nového věku“ , které poprvé zaznělo na Dni země na počátku 80. let, je dnes delší: Think globally, act locally, change individually. Česky tedy „Uvažuj globálně, jednej lokálně, změň se individuálně.“ Jinak (pravohemisférově) myslící odborník či inženýr pak logicky přichází na docela jiná a překvapivá řešení.
Již před lety v USA a v Japonsku zjistili, že nárůst spotřeby elektrické energie se dá celý pokryt úsporami její spotřeby. Jinak řečeno, neustále se zlepšující technologie vyžaduje stále menší příkon energie.
V Japonsku mají např. všechny vypínače na lampičkách, vypínače pro domovní světla nebo světla na chodbách hal a úřadů, malý reostat. Chcete větší nebo menší světlo (a tedy i spotřebu)? Pootočíte reostatem. Haléřová záležitost s obrovskými úsporami. Stát dotuje elektrospotřebiče, které mají nižší spotřebu, takže každý nový typ je vlastně levnější – no nekupte to.
USA je zemí i hollywoodskými filmy proslavenou obrovskými ledničkami a mrazničkami. Ty měly po válce výkonnost 60% (silné stěny, motor nahoře), ještě před nedávnem měly výkonnost, díky modernímu tvaru, tenkým stěnám a motoru dole, jen 35, 40%. Pokud tedy taková mraznička měla spotřebu 1200 kW za rok, stačilo několik let vývoje, a spotřeba novým ledniček byla šestkrát menší! A co víc, již existují prototypy ledniček, které mají spotřebu 6 kW za rok -tedy 200x menší! Víte čím jsou poháněny? Svou lednici „dobijete“ vždy, když ji otevřete a na solární články dopadne denní světlo. V našem prostředí by to znamenalo žádné Temelíny, méně škodlivých emisí atd.
Což ovšem znamená začít měnit ty největší producenty škodlivých emisí a mikroprachu, tedy automobily.
Automobilismus
Již před mnoha lety jsem četl o studii, která prokazovala, že ve dvou set tisícovém městě by se za pouhý jeden rok vrátily náklady na vybudování městské hromadné dopravy ve formě dvourychlostních pohyblivých (zastřešených a v zimě vytápěných) chodníků a systému potrubní pošty (pro dodávky surovin do obchodů a např. pošty do domácností) jen díky neproplaceným pojistkám za dopravní nehody. A to nehovoříme o všech dalších výhodách, co se týče současného znečištění prostředí.
I zde to začíná změnou myšlení. V Tokiu měli v polovině 70. let s automobilismem obrovské problémy. A tak bez výjimek zakázali jakýkoliv provoz automobilové dopravy v centrech mnoha čtvrtí vždy o víkendu a denně na hodinu po poledni, kdy chodí úřednici na oběd (lidé více jezdili na kolech a po povrchem funguje metro). Zároveň ale magistráty povolily kavárníkům vytáhnout přenosné stolky a slunečníky a na ulicích zařídit improvizované kavárničky. Lidé, většinou automobilisté, začali mít své ulici zase rádi. Přestali na ně myslet jako na špinavý, hlučný, neustále přeplněný zdroj problémů. Za velmi krátkou dobu se v megapoli, ve které žije více obyvatel než v celé ČR, vyčistil vzduch a za pár let se dokonce i do řeky vrátily původní ryby.
Chcete konkrétní příklad, že to (změnou myšlení) jde? Enrique Peňalosa, který se v roce 1999 stal na tři roky starostou Bogotty, tehdy téměř sedmimilionového hlavního města Kolumbie, se rozhodl radikálně změnit městskou hromadnou dopravu. Měl k dispozici totéž, co jeho předchůdci a starostové většiny měst na celém světě: nedostatek peněz, byrokratický aparát a kupu na sebe navazujících problémů. Rozhodl se řešit vše úplně jinak: přestat neustále záplatovat záplaty, ale tvořit a budovat město pro lidi. Přes obvyklý odpor místních lobby začal budovat parky, pěší zóny, cyklistické stezky, hřiště pro děti. Uvědomil si totiž, že chodníky a cesty k parkům a hřištím vedoucí se dají vybudovat později – jednou vybudovaný park však už zůstane nejméně několika dalším generacím. Dnes má Bogotta 250 km cyklostezek (a každoroční stále populárnější cyklopoutě, například během Vánoc), expresní linky autobusů na ekologický pohon ve volném pruhu autostrády (které si jako jediné na světě na sebe vydělají, a které jsou tak předmětem závistivého obdivu řidičů, uvězněných v obvyklých dopravních zácpách), nejdelší ulici na světě jen pro pěší – 17 km možností her a radosti pro děti, cyklisty, procházky, odpočinek. Výsledek – lidé si začali města a klidných ulic vážit, radikálně se snížila kriminalita, občané jsou spokojeni a nadšeni. Stále oblíbenější „neděle bez aut“ vedly k referendu a rozhodnutí, že v budoucnu budou velké části města v období současných ranních a večerních špiček uzavřena pro všechna auta. Bogotta se stala vzorem pro celý průmyslový svět.
Tři pozitivní příklady
(jak se dá vyřešit neřešitelný ekologický problém)
* Ray Anderson je druhým největším výrobcem průmyslových podlahových krytin v USA, takových těch jakoby koberce, které se používají v hotelích, v letištních halách atd. Tyhle „koberce“ se samozřejmě vyrábějí z umělých hmot, přesněji, z ropy. Tedy značně znečišťující surovina i značně na prostor náročná výroba. Ray Anderson se před lety, když si přečetl knih Paula Hawkena Ekologie obchodu, rozhodl ukončit závislost své společnosti na ropě. Jeho společnost vyvinula naprosto nové druhy krytin z recyklovaných surovin a samy koberce jsou také dokonale recyklovatelné. Tedy žádné znečištění, žádný odpad. Navíc se snaží přesvědčit zákazníky, aby si koberce jen pronajali, a až bude opotřebovaný, tak ho vrátí výrobci, který ho zrecykluje a dostanou nový. Jinými slovy, z Andersona je dnes trvale udržitelný průmyslník.
* V roce 1972 se rodilý Bangladéšan Muhammad Yunus, profesor na univerzitě v USA, rozhodl vrátit do své hladomorem zpustošené vlasti. Čtyřicet dva lidí v jedné malé vesnici dostali každý půjčku 27 dolarů. Za rok peníze do centu vrátili a v rámci svých možností podnikali, takže nikdo z nich už neměl hlad. Pak dostali půjčku obyvatelé dvou vesnic, pak pěti vesnic. Muhammad Yunus dva roky přemlouval banky, aby přispěly na program, který by poskytl půjčku padesáti, nebo stu vesnicím. Nakonec jednu banku našel, program se rozjel, je velmi úspěšný, a Grameen Bank je dnes celosvětově uznávaná za přínos k řešení ekonomických problémů třetího světa. Nakonec si vesničané založili vlastní banku, a dnes, po dvaceti letech, je v projektu zapojeno 36 000 vesnic a banka s dvanácti tisíci zaměstnanci půjčila peníze na stavbu domku a začátek podnikání více jako dvěma miliónům vesničanů.
* Již několik let získávají bývalí velrybáři z turistického „průmyslu“ pozorování velryb 10x více, než by získali, kdyby velryby lovili.
Jinými slovy, takto, změnou myšlení, by si i makroekonomové možná uvědomili, že nemusí vymýšlet převratná řešení: stačilo by poohlédnout se po těch již vymyšlených a mnohde i fungujících. Jedním z nich je i to, čemu R. Schumacher říkal buddhistická ekonomika
Buddhisté tvrdí, že práce umožňuje člověku využít a rozvíjet vlastní schopnosti, práce pomáhá v duchovní cestě překonáváním egocentrismu tím, že člověk pracuje na společném díle, a práce vytváří zboží a služby, které jsou zdrojem příjmů, nezbytných pro vlastní existenci. Buddhisté vidí podstatu civilizace nikoliv v rozmnožování potřeb a zvyšování konzumace, ale v očišťování lidské povahy. Práce je pro ty, kteří ji vykonávají, a v konečném důsledku i pro ty, kteří užívají takto vzniklých výrobků, požehnáním. Materialista se zajímá o zboží, buddhista se zajímá o osvobození.
Buddhismus je ale velmi tolerantní světonázor a není proti fyzickému blahobytu. Není to podle něj bohatství, co stojí v cestě osvobození, ale připoutanost k tomuto bohatství, není to potěšení z příjemných věcí, ale touha po nich, co brání lidem být šťastní a svobodní. Proto je základem buddhistické ekonomiky prostota a nenásilí. Jinak řečeno, podivuhodně malé prostředky vedou k mimořádně uspokojivým výsledkům.
Moderní ekonom je zvyklý měřit životní úroveň množstvím roční spotřeby: věří, že ten, kdo spotřebuje více, je i šťastnější. Buddhistický ekonom by rád dosáhl maximálního blahobytu s minimální spotřebou: ví, že čím méně času člověk spotřebuje například na výrobu a tvorbu oděvu, tím více času zbude na tvůrčí činnosti a zábavu.
Z jeho hlediska je např. oděvní návrhářství, svět vysoké módy a každoročních nových kolekcí, nebo výroba látky, která se musí rychle obnosit, aby bylo nutno koupit novou, nesmyslné. Moderní ekonomika považuje spotřebu za cíl a výrobní činitele – půdu, práci, kapitál – za prostředky. Její svět je tedy plný tlaků, napětí.
Ve světě buddhismu lidé uspokojují své potřeby v té nejskromnější míře, a tak neohrožují jiné: činí dobro. Vyrábí se z místních zdrojů pro místní potřeby. Zatímco západní ekonom se chlubí tím, že dokáže na trh v Praze dovézt „lacinější“ brambory z Nového Zélandu a že pomeranče jsou levnější než domácí jablka, pro buddhistu, který je schopen vidět i vnější souvislosti (dopravní náklady a jejich vliv na životní prostředí), je to neúspěch. Zatímco západní ekonom ctí jen výsledky, a neohlíží se na to, kolik nerostného bohatství vyplýtvá a živého zničí, buddhista uctívá všechno živé i neživé: zvířata, stromy, krajinu.