Reklama
 
Blog | Vlastimil Marek

Jistota

Máloco je na zenových (a jiných duchovních) mistrech a učitelích tak nápadné, jako jejich (sebe)jistota. Tedy jistota v jakékoliv, pro nás ostatní třeba trapné situaci. Samozřejmě ledacos řeší umění dělat si i ze sebe srandu (což ovšem nevylučuje, že v okamžiku, kdy je to třeba, takový mistr dokáže být neuvěřitelně důrazný a přísný). A ve vztahu žák – učitel je právě učitel prostě neporazitelný. Je o těch pár desítek let, co medituje a učí duchovnost, zkušenější. Tak jako je matka matkou i když je jejímu synovi padesát, tak je mistr mistrem, i když je jeho žák třeba věkově starší. Pokud ovšem žák také dosáhne osvícení, jako mávnutím kouzelného proutku je přísnost ta tam, a obě dvě duše se spolu hodně nachechtají.

 

V mládí jsem o sobě tak pochyboval, a v ostatních viděl tak zázračné a dokonalé lidi, že jsem jednu dobu vždy, když se blížil někdo, koho jsem znal, přešel na druhou stranu ulice: tak moc jsem se před ním a jeho dokonalostí styděl. Samozřejmě, že se o mně začalo povídat, že jsem nezdvořák a nezdravím. Ale já sám sebe považoval za tak bezvýznamného a nic neznajícího… jak bych se jen mohl poměřovat s těmi druhými. Pak jsem z toho vyrostl, ale skutečnou (sebe)jistotu jsem začal trénovat až po těžké nemoci (včetně NDE), a „studia“ (sebejistoty) jsem dokončil až v zenovém buddhismu.

 

Když tak člověk celé dny sedí v zazenu, a i mimo meditační halu trénuje soustředění do hary (místo asi dva palce pod pupkem, kde je jakési energetické, ale i fyzické centrum těla), trénuje kromě tělesné i jistotu psychickou. A když to pak všechno do sebe zapadne a adept studia dokončí, vnímá sice všechny ostatní nadále jako dokonalé, ale už z pozice také dokonalého. Člověk se jakoby mávnutím kouzelného proutku umí mít rád (včetně svého dokonalého těla). A nemá to vůbec nic společného s vychloubáním, sebeprezentací, samochválou či egem. Tahle (i tělesně) natrénovaná jistota je, zvláště ve věcech duchovních a žákům předávaných, jako hora: nevyvratitelná. Je jaká je. A člověk, který jí dosáhne, si je jist, že cokoliv dělá, zvládne. S čímkoliv se setká, dokáže vyřešit. Na stále rovné hladině mysli se řešení všech situací zrcadlí jako v dokonalém zrcadle. A každou další vyřešenou situací je pak člověk stále moudřejší a zároveň soucitnější. S kýmkoliv se potká, dokáže se s ním pobavit jako rovný s rovným.

Reklama

 

Oni ti současní žijící velikáni ducha přece také byli kdysi kluci a mladíci a styděli se, rozčilovali, trápili, a museli toho hodně nastudovat a pak v praxi (tělesně) natrénovat, aby se dostali, je-li třeba, „nad“ věci přízemní.. A také chodí na záchod a občas je jim nevolno nebo jsou hodně unavení. A zklamaní, když některý z žáků spadne do pasti (konzumu, sexu, ega). Vzpomínám, s jakou úlevou si mi mohl postěžovat na celkovou vyčerpanost Ram Dass, na vděk začátečníka v oboru alikvotního zpěvu a proutkaření Rupert Sheldrakea, dodnes vidím vděčné oči Jill Purceové, když zjistila, že s ní vydržím celonočně bubnovat, byl jsem vnitřně a radostně pyšný, když Gary Zukav zjistil, že se se mnou dá povídat, a jak mne u mišpule ve Vojanových sadech, nejstarší trvalé ovocné zahradě na území Prahy, objal Thich Nhat Hanh.

 

Jediná jistota v tomhle nejistém světě (ani miliardáři nebo duchovní mistři dnes nevědí dne hodiny) je totiž v tom, že tuhle bytostně niternou jistotu (s jejíž poněkud přízemnější formou se ale někteří lidé prostě narodí) duchovním učitelů a mistrům (i sportovním, uměleckým, ale ani některým vrcholovým sportovcům) nikdo nikdy nevezme.

A že právě tahle niterná jistota není, tak jako moudrost, k dostání a ke koupi.