V mládí jsem o sobě tak pochyboval, a v ostatních viděl tak zázračné a dokonalé lidi, že jsem jednu dobu vždy, když se blížil někdo, koho jsem znal, přešel na druhou stranu ulice: tak moc jsem se před ním a jeho dokonalostí styděl. Samozřejmě, že se o mně začalo povídat, že jsem nezdvořák a nezdravím. Ale já sám sebe považoval za tak bezvýznamného a nic neznajícího… jak bych se jen mohl poměřovat s těmi druhými. Pak jsem z toho vyrostl, ale skutečnou (sebe)jistotu jsem začal trénovat až po těžké nemoci (včetně NDE), a „studia“ (sebejistoty) jsem dokončil až v zenovém buddhismu.
Když tak člověk celé dny sedí v zazenu, a i mimo meditační halu trénuje soustředění do hary (místo asi dva palce pod pupkem, kde je jakési energetické, ale i fyzické centrum těla), trénuje kromě tělesné i jistotu psychickou. A když to pak všechno do sebe zapadne a adept studia dokončí, vnímá sice všechny ostatní nadále jako dokonalé, ale už z pozice také dokonalého. Člověk se jakoby mávnutím kouzelného proutku umí mít rád (včetně svého dokonalého těla). A nemá to vůbec nic společného s vychloubáním, sebeprezentací, samochválou či egem. Tahle (i tělesně) natrénovaná jistota je, zvláště ve věcech duchovních a žákům předávaných, jako hora: nevyvratitelná. Je jaká je. A člověk, který jí dosáhne, si je jist, že cokoliv dělá, zvládne. S čímkoliv se setká, dokáže vyřešit. Na stále rovné hladině mysli se řešení všech situací zrcadlí jako v dokonalém zrcadle. A každou další vyřešenou situací je pak člověk stále moudřejší a zároveň soucitnější. S kýmkoliv se potká, dokáže se s ním pobavit jako rovný s rovným.
Oni ti současní žijící velikáni ducha přece také byli kdysi kluci a mladíci a styděli se, rozčilovali, trápili, a museli toho hodně nastudovat a pak v praxi (tělesně) natrénovat, aby se dostali, je-li třeba, „nad“ věci přízemní.. A také chodí na záchod a občas je jim nevolno nebo jsou hodně unavení. A zklamaní, když některý z žáků spadne do pasti (konzumu, sexu, ega). Vzpomínám, s jakou úlevou si mi mohl postěžovat na celkovou vyčerpanost Ram Dass, na vděk začátečníka v oboru alikvotního zpěvu a proutkaření Rupert Sheldrakea, dodnes vidím vděčné oči Jill Purceové, když zjistila, že s ní vydržím celonočně bubnovat, byl jsem vnitřně a radostně pyšný, když Gary Zukav zjistil, že se se mnou dá povídat, a jak mne u mišpule ve Vojanových sadech, nejstarší trvalé ovocné zahradě na území Prahy, objal Thich Nhat Hanh.
Jediná jistota v tomhle nejistém světě (ani miliardáři nebo duchovní mistři dnes nevědí dne hodiny) je totiž v tom, že tuhle bytostně niternou jistotu (s jejíž poněkud přízemnější formou se ale někteří lidé prostě narodí) duchovním učitelů a mistrům (i sportovním, uměleckým, ale ani některým vrcholovým sportovcům) nikdo nikdy nevezme.
A že právě tahle niterná jistota není, tak jako moudrost, k dostání a ke koupi.