Zatímco jinde si už dávno spočítali, že např. kultura je pro společnost daleko výnosnější než řada průmyslových oborů (a o ekonomickém přínosu Beatles a dalších rockových skupin Velké Británii nelze pochybovat), a duchovnost eliminuje mnohá společenská napětí a uhlazuje vztahy (a dnes víme že přispívá i k „dobré“ náladě a všeobecnému zdraví), v našem korupčně značně upatlaném státě je to naopak: kultura skomírá na všech frontách (přitom: Praha je město, vystavěné z velké části cizinci, Italy a Němci především, a pak naplněné českým národním obrozením. Vzepětím národa, jež se nezrodilo ani z revolucí,, ani z válek. Povstalo z kultury, z literatury a hudby. M. Kundera).
.
Pardubický cestoval, a dnes už i spisovatel, vydavatel, lektor a šiřitel dobra Oldřich Bubák už šestnáct let cestuje někdy i dvakrát do roka do oblasti Himáláje a Dálného Východu. Přednáší, promítá fotografie, a loni (si) vydal netradičně adjustovanou knihu asi 180 fotografií z Indie, Nepálu, Tibetu, Sikkimu a Bhútánu, kterou doprovodil citáty slavných osobností a spisovatelů z oblasti buddhismu.
Navlečeny na spirále, v krásně graficky vymyšleném „obalu“, každá fotografie (je mi jasné, že v tom množství mnohým čtenářům a „listovatelům“ unikne dokonalá kompozice a promyšlenost záběrů), a citát na zadní straně, uvozující další pohled mezi vrcholky hor, na střechy domů a paláců, a do tváří tamních obyvatel, zvou do zcela jiného světa: světa soucitu… jakkoliv se nám Evropanům a zvláště Čechům může zdát, že vnější chudoba znamená chudobu vnitřní. Přičemž tento kardinální omyl západních hledačů štěstí v materiálnu ony výroky a citáty o buddhismu pádně vyvracejí a naznačují, že opak je pravdou – tamní obyvatelé i na fotografiích vyzařují takovou míru vnitřního klidu a pohody, jakou na Václavském náměstí hned tak nepotkáte.
Kniha se jmenuje Thu dže čhe, což v tibetštině znamená „děkuji“, nebo ještě přesněji, „jsem ti vděčný“. Jak příznačné: už se moc těším na dobu, kdy nakladatelé a tiskaři nebudou autorovi tvrdit, že to či ono nejde, kdy průmysloví magnáti přestanou sponzorovat velké fotbalové či hokejové kluby milionářů, anebo léčbu traumatickými porody postižených dětí (místo aby daly procento takovýchto nákladů na prevenci, aby se děti nerodily traumaticky), ale budou dávat peníze na kulturní akce a počiny. A budou si své dary moci odečíst z daní.
Už moc se těším na dobu, kdy představitelé měst, krajů i státu budou umět být vděčni těm, kteří dávají společnosti něco navíc. Kteří žijí nejen pro sebe a svou rodinu, ale i pro ostatní.
Olan (jak mu říkají tamní šerpové, info [email protected]) si v předmluvě „skromně“ přeje, aby „předložená fúze obrázků, výroků a úvah čtenáře zastavila v jejich všední realitě, aby objevili skutečný prospěch v rostoucí míře klidu, míru a vzájemného porozumění – porozumění světu, lidem kolem nás i porozumění sobě samým – ale nejen to, aby v knize našli i určitou míru inspirace mířící k rozvíjení srdečnosti, pozitivní mysli a moudrosti…“
On svůj díl vrchovatě splnil. Tahle netradiční, velmi pečlivě připravená (rejstříkem a glosářem i bibliografií vybavená) kniha jemně, ale zároveň přesvědčivě zve ke vstupu do právě takového světa… a druhá část úkolu je jen a jen na čtenářích samotných.
Jsem si jist, že každého, komu tohle poselství buddhistů, fotografa a cestovatele dojde, po několikátém prolistování, a vždy, když bude knihu opět brát do ruky nebo ukazovat přátelům, napadne:
Jsem ti vděčný..
A těším se na dobu, kdy tohle „jsem ti vděčný“ napadne každého Zápaďana, který spatří nejen dalajlamu, ale i nádherně vrásčitou tvář neznámé ale usměvavé Tibeťanky, protože si bude vědom, že právě tahle žijící a chodící spiritualita je a může být záchranou naší civilizace.
Jsem ti vděčný…