Delší dobu se snažím své čtenáře i známé přesvědčit, že bychom všichni měli začít pozitivně lobbovat. Když objevíme dobrou knihu, výborný film, hezký kurz nebo výbornou akci, měli bychom si o ní vzájemně napsat. Když na internetu objevíme něco, co nás zaujme, měli bychom přeposlat tip a doporučit přátelům a další. Takže lobbuji:
Objevil jsem výborný dům plný knih. V Ostravě.
Odjakživa jsem rád četl a potuloval se v různých antikvariátech, zvláště na počátku 70. letech (kdy ještě dovycházely překlady těch nejlepších děl světové literatury), a knihkupectvích. Zvláště, když bylo co koupit a číst. Nostalgicky vzpomínám na atmosféru a pravidelné návštěvy ve Slovenské knize na roku Václaváku, Domu Polské knihy prakticky naproti, a pravidelné cesty z Vinohrad přes Václavák a Národní třídou, s nezbytnou zastávkou v prodejně Československého spisovatele.
Skutečný ráj čtenářů a milovníků knih jsem ale našel v roce 1979 v Japonsku, v Tokiu, a v polovině 90. let a pak ještě o pět let později u Barnese & Noblea ve Washingtonu. Ticho, dlouhá otevírací doba (až do půlnoci!), dole časopisy, v patrech jednotlivé obory, v 1. patře kavárna s možností připojit se do zásuvky a nad velkým Café laté opisovat citáty do notebooku, v dalším patře dětská literatura a děti různě se válející na vždy čistých kobercích a listující v nejrůznějších leporelech a encyklopediích. Nádhera. Požitek. Ze všech stran byla cítit úcta k zákazníkovi. Personál ochotný, laskavý, vedle vždy čistých WC i místnosti pro přebalování a kojení dětí.
Vždy mi dojem trošku kazila jen touha dočkat se něčeho takového i u nás.
Když se otevíraly různé ty Paláce Luxor a Kanzelsberger, okamžitě jsem je šel navštívit, ale vždy byl trochu zklamán: žádná možnost pohodlně se usadit, nespěchat, nemít pocit, že když se začtu, tak překážím.
Už je to tady, vážení, i u nás už se dá v obchodním domě knih pohodlně se usadit a dlouze se začíst (i když, pravda, pro Pražáky je to trochu z ruky). Dům knihy Librex (na Smetanově náměstí, vedle Dvořákova divadla), kdysi Brouk a Babka, dnes nádherně renovovaný, a jak mi prozradil mladý ředitel Jan Becher, cílevědomě směrovaný právě k ideálu Barnese & Noblea, skýtá svým návštěvníkům téměř ráj. Dole kavárnička a možnost počíst si v časopisech, v patrech pohovky, v nejvyšším patře i sedačky a stolečky. Internet zdarma, pánové surfeři, kterým knihy nevoní. Netuším, jak to mají s kojením a přebalováním dětí, vím ale, že za posledních pár let uspořádali pro děti celou řadu akcí, například Den s Harry Potterem nebo s Králem prstenů, ale také Dny japonské (s opravdovým brněním samurajů a sekáním bambusu), korejské a právě teď tibetské kultury (právě tam probíhá výstava fotografií Jany Neborákové z jejího loňského pobytu v Laddaku, kterému se říká Malý Tibet, a která zároveň oznámila, že ostravské sdružení M.O.S.T. začne organizovat „adopce“ na dálku a bude pomáhat tamním mnichům při vzdělávání a mniškám postaví ženský klášter).
Zatímco zábavychtiví už léta vědí, že proslulá Stodolní ulice stojí za prozkoumání v noci, a milovníci world music každý rok v červenci tráví několik nocí při koncertech také již proslulého festivalu Colours of Ostrava, teď budou moci všichni dohromady trávit dny v domě plném knih a čtenářské pohody (zhruba na půli cesty mezi nimi). „Razovity“ magický trojúhelník „ostravsky“…
Jen ať jim to vydrží, chtělo by se napsat (jestlipak mají knihkupci nějakého toho svého patrona?). Už aby byly takové „domy knih“ i v ostatních velkých městech, a už aby i ty pražské, Kanzelsberger nebo Luxor, pochopily, že knihy nejsou zelenina a čtenáři jen „konzumenti“.