Rozhovor s Devou Premal a Mitenem

 

Jak si mantry vybíráte?

 

 Každá mantra je jako dar. Občas nám složí něco přítel. Dáme mu nějaké klasické mantrické texty, které bych chtěla zpívat, a on složí melodie. Jednu mantru nám věnovala jedna osvícená žena. Je to mantra o léčivém buddhovi. Chtěla, aby se tahle píseň dostala mezi větší počet lidí. Nemoc je možné chápat ve třech rovinách: fyzické, psychické a mentální. Když se tedy v mantře zpívá o Velké nemoci, myslí se tím iluze duality, základní příčina našeho utrpení. Sama jsem si např. pro album Embrace vybrala mantru Om Ram Ramaya Swaha, protože mi připomínala dětství. Jako holčička jsem zpívala Óm kdykoliv jsme něco dali na stůl k jídlu, a Ram kdykoliv jsme rozsvítili světlo.Navíc při natáčení téhle mantry nám pomáhal Jai Uttal, jeden z mých oblíbených zpěváků. Nejprve jsem se styděla ho o to požádat, ale jednou jsem to udělala a on souhlasil. Když začal zpívat, všichni ve studiu se jakoby rozpustili… 

Jaké to bylo zpívat už jako dítě denně mantru před spaním, říkat Óm před každým jídlem a Ram když se rozsvítí světla?

 

Tehdy normální. Dokud jsem nezjistila, že ne každé dítě to takhle má…

 

Dnes se většinou mluví a píše jen o Devě Premal, ale tvůj zpěv je nerozlučně spojen s Mitenem.

 

Žijeme a hrajeme spolu již více jak 16 let. Všechno, co děláme, děláme spolu. Proto také často říkám „my“ jsme udělali, vybrali, zazpívali. Miten je nádherný muž, velmi kreativní skladatel, a byl a je mým hudebním učitelem od počátku 90. let.

 Jak melodie pro mantry vznikají? 

Kdysi jsem dávala přednost tradičním melodiím, ale pak jsem si uvědomila, že hlavní je užívat si zpívání. Pokud mne melodie zaujme, zpívám ji. V tomto ohledu jsou melodie tradiční i ty, které složili Miten nebo naši přátelé, rovnocenné. Miluji právě ono mantrické opakování stále dokola. Jako bych chodila dokola supermarketu, kde prodávají božskost. A pokud se mi pak podaří zpěvem přesvědčit posluchače, aby si na tuhle božskost rozvzpomněli i v běžných denních situacích, no, pak to cítím jako to nejlepší, co mohu veřejnosti nabídnout.

 Vyprávějí vám pak vaši posluchači, jak na ně mantry zapůsobily?  

To je na tom to nejlepší. Jsem vždy velmi dojata, když třeba popisují, jak jim mantry pomohly při porodu. Je nádherné uvědomit si, že tyhle děti při příchodu na svět slyší třeba Gajatrí mantru. Také jsme několikrát slyšeli vyprávět, že lidé s našimi mantrami umírali. I to je pro nás velká pocta. Takhle jsme na její žádost zpívali při umírání Elisabeth Kubler Rossové.

Chodí nám i spousta dopisů a často je s Mitenem čteme a slzíme dojetím. Cítíme se dojati a obohaceni zároveň. A dnes je okolo nás celá sangha, skupina přátel a zpěváků manter.

 Jaké to bylo zpívat pro paní Elisabeth Kübler-Rossovou? A pro dalajlamu? Měla jste trému? 

Bylo to nádherné a velmi dojemné. Trému jsem ale ani s ní, ani při zpívání pro dalajlamu neměla.

 Jak probíhá váš rok? Jak často koncertujete? 

Většinou půl roku jezdíme, koncertujeme a vedeme workshopy a pobyty, například v Řecku nebo na Bahamách (to můžeme i plavat s delfíny), a půl roku jsme „doma“. Oba s Mitenem koncerty milujeme, protože to považujeme za velmi výhodné i sami pro sebe: zpívat spolu s posluchači je jako koupat se v onom posvátném tichu posvátných písní.

 Měla jste v dětství ráda cvičení hry na piano a housle? 

Kdepak, cvičení mne nebavilo, ale ráda jsem hrála sama. Cítila jsem se tou technikou hry klasické hudby a notami svazována. Proto jsem byla tak nadšená, když mne pak Miten uvedl do světa improvizované hudby. Jaká svoboda!

 

Cítila jste rozdíl mezi sebou a jinými dětmi (třeba protože jste neměli televizi)? Co jste si o tom myslela v pubertě?

 

Styděla jsem se trochu, že nejsem jako mí spolužáci a spolužačky. Později jsem ale ocenila, co mi rodiče dali…

 Jaké byly vaše oblíbené hračky? 

Panenky, samozřejmě…

 Kdy jste zjistila, že zpívat mantry není obvyklý průběh dětství? 

Asi v pěti letech

 Stala jste se v jedenácti letech žačkou duchovního mistra Oša. Jaké to bylo?  

Zajímavé. Vyměnila jsem hračky a obvyklé oblečení za malu a okrově červené roucho. A dostala jsem od mistra své jméno – Deva Premal, což znamená přítelkyně bohů. Milovala jsem všechny ty jeho meditace. Milovala jsem hudbu, která s tím byla spojená. Zpívala jsem vždycky ze všech sil. Ale vždycky jen tak pro sebe a ve skupině. To až Miten mi postupně pomohl osamostatnit se, získat jistotu a zpívat sólově. Ale dodnes nemám ráda, když mne označují za profesionální „zpěvačku“. Já svůj hlas dostala od Boha a nemyslím, že bych pro to něco udělala. Je to takový božský dar. Když zpívám, jako bych seděla zároveň i v publiku. A občas si říkám, jak krásně jí to jde…

 Jak často a dlouho jste pak pobývala v ášramech?  

Žila jsem v Německu a navštěvovala místní centra přes víkendy. Později jsem začala jezdit do Oregonu v USA na festivaly a od 18 let jsem nějaký čas žila v ášramu v Indii. Pak jsme do ášramů jezdili s Mitenem tak na čtyři až šest měsíců až do roku 1999.

My nikomu to, že jsme žáci Oša, ani nevnucujeme, ani nezamlčujeme. Přitom to slovo samo, Ošo, vnímáme spíše jako symbolické označení něčeho, co vede k Bohu.

 Proč by měli lidé zpívat mantry? 

Zpívat božská jména a posvátné texty je velmi zdravé… Jsou to melodie, vzniklé při meditaci a k meditaci určené.

 Jaké mantry by si měl člověk zpívat? Jak hledat a nalézt ty nejlepší pro začátečníka? 

Nejlepší je zpívat co se líbí a k čemu jste přitahován.

 

Jaký je rozdíl mezi Devou Premal před lety a tou dnešní? Je nějaký rozdíl mezi publikem tehdy a teď?

 

Deva Premal je teď daleko klidnější a o trochu moudřejší než bývala. Publikum je stále stejně vynikající, jen je ho víc.

 

Jak byste doporučovala učit se mantry? Sledovat text a naučit se ho nazpaměť, nebo prostě zpívat a ono to přijde samo?

 

To je pro každého jiné. Nejlépe je dělat to tak, jak to každému vyhovuje.

 Zpívala jste mantry v Indii? Jak reagují Indové? 

Nikdy jsem v Indii nekoncertovala. Ale odezva od Indů, kteří mne slyšeli v USA a v Evropě je velmi hezká.

 Mohla byste vysvětlit, proč se na koncertu po každé mantře netleská? 

 

Není to tak že by bylo zakázáno tleskat, to ne. Na konci vždycky aplaudují. Lidé jsou totiž zvyklí jít na koncert a po každé písničce zatleskat. Protože ale většinou zpíváme v posvátných prostorech, a protože když mantra skončí, to ticho je téměř posvátné, rozhodli jsme se Mitenem, že publiku vždy navrhneme, aby tuhle posvátnou atmosféru nevyhnali svým tleskáním. Naše zpívání manter ale není obvyklý koncert a mantry nejsou obvyklé písničky. Když člověk jde do kostela na mši, taky netleská.

Pro mne osobně je to ticho po mantře právě tak vzácné a dokonalé, jak zpívání samotné. Když zpívám, prožívám extázi, požehnání, a pak vejdu do onoho ticha, které mantra přináší. Ticha tak hlubokého, že se zavřenýma očima přímo cítím, že tam venku není nic, nikdo, všechny bariéry a rozdíly zmizí.

 

*

 

Rozhovor s Mitenem

 

 Jak jste se poprvé s Devou setkali? 

Pro potřeby kapely, se kterou jsem tehdy hrával v ášramech, jsme potřebovali nějakou hezkou fotografii. A jak jsme se tak zkoušeli sestavit, někdo řekl, potřebovali bychom na tu fotku nějakou blondýnu. Ale protože žádná nebyla po ruce, řekl jsem, že nějakou přivedu. A tak jsem šel do haly, uviděl Devu, zeptal se jí, jestli by chtěla být na fotce, a už to bylo. Tu fotku mám pořád a Deva je na ní hned vedle mne.

 

To tedy bylo osudové setkání, neuvěřitelné…

 

Ale teď vážně. Nemám vůbec představu, jak je možné, že nám to s Devou tak funguje. Po tom focení jsme se nějaký čas neviděli. Deva říká, že se mne jednou ptala, jestli by s námi mohla zpívat, a já jsem se jí prý zeptal, jestli je dobrá. Po dalších několika letech mne pak pozvala na její hodinu masáží. A mě si vybrala jako model a masírovala mne. Byl to pro všechny neuvěřitelně hlubinný zážitek, všichni plakali dojetím a štěstím. Když všichni odešli, zůstali jsme tam jen my dva. Nedokázali jsme se přestat objímat – a tak to začalo.

 

Už tehdy byla zpěvačka?

 

Kdepak, nikdo v ní tehdy neviděl ani hudebnici, ani zpěvačku. Ona dělala ty své masáže, několik dalších terapií, kranio-sakrální terapii a další. Až jednou, asi po roce, jsem seděl na posteli a brnkal na kytaře, a ona mne požádala, abych si ji poslechl. Byla neuvěřitelně dobrá a já měl tisíc chutí se okamžitě zeptat – jak a kde ses to naučila? Byla intonačně přesná, znala písničky, noty, dokázala zpívat druhý hlas, ale styděla se. Věděl jsem, že kdysi hrála na housle a piano, a že ji matka hudbě učila, a tak jsem si vzal do kapely. A ona se začala rozvíjet. Jako poupátko růže. Mně tehdy bylo 43 let, a najednou tam se mnou byla krásná dívka, o dvacet tři let mladší, která se začala neuvěřitelně rozvíjet.

 

Jak jste začali zpívat dohromady?

 

Byl jsem zodpovědný za večerní hudbu k meditaci a tak jsem ji přesvědčil, aby začala zpívat s námi. Nějakou dobu zpívala jen druhé hlasy, ale pak se osmělila a dnes vydáváme alba, na kterým zpívá hlavně ona.

 

Jak jste ji přesvědčoval?

 

Nepřesvědčoval. Byl jsem trpělivý. Deva dlouho nechtěla nic natáčet, stále říkala, že není připravená, a tak jsem to byl já, kdo byl překvapen, když jsem se zase po roce jednou zeptal, jestli už můžeme jít něco natočit, a ona řekla, no můžeme. A za tři týdny bylo na světě album Essence. My jsme tyhle věci již nějakou dobu zpívali na koncertech, ale předtím nás nenapadlo to natočit.

 

Můžete říct něco o sobě?

 

Narodil jsme se v Anglii, většinu svého života strávil tehdy v Londýně, a celé roky jsem až do roku 1980 hrál na kytaru v rockové kapele. Najednou jsem ucítil, že to není ono, začal hledat, našel Ošovu knihu o zenu (No Water No Moon), a začal meditovat a pracovat na sobě.

 

Jak vás tak dlouhodobé zpívání mater osobně ovlivnilo?

 

První mantru jsem začal zpívat v roce 1980 – a od té doby jsem neměl špatný den.

 

 (Z různých materiálů vybral, přeložil, a doplňující otázky Devě a Mitenovi zaslal Vlastimil Marek)