Už nějakou dobu není kam se vydat s dalšími osidlovacími výpravami. Stanislav Komárek ve svém fejetonu Kam expandovat píše, že jediným místem, kam je možno dnes expandovat, je, neočekávaně, internet. A poznamenává, že na rozdíl od dávných dob pionýrů není nutno opustit obývací pokoj, a jediné viry, které hrozí, jsou ty počítačové. Až v samém závěru pak letmo zmíní, že „budeme možná muset hledat někde uvnitř nás samých.“
Od dob Johna Lillyho, který zkoumal delfíny, ale když pojal podezření, že není jisté, jestli to delfíni nezkoumají Lillyho, začal zkoumat sám sebe, lépe napsáno, své vlastní vnitřní prostory mysli, ale začíná další velmi nutná expanze. Lilly zkonstruoval první prototyp toho, čemu se říká floatační vana, a nadnášen solí napuštěnou teplou vodou, začal objevovat, bez drog, vnitřní vesmíry. Byl a stále bohužel je osamělým pionýrem výzkumu vědomí.
I o půlstoletí později totiž v téhle souvislosti napsal Peter Russel v knize Od vědy k Bohu: „Věda úspěšně vysvětlila strukturu i fungování materiálního světa, ale když dojde na vnitřní svět mysli, naše myšlenky, pocity, vjemy, intuice a sny, má velmi málo co říci. A pokud se jedná o samotné vědomí, věda nepochopitelně zcela mlčí. Naše neschopnost vysvětlit vědomí západní vědu časem dovede k tomu, co americký filosof Thomas Kuhn nazývá posun paradigmatu…“
Co chci naznačit? No přece jen smysluplnější směr další expanze. Zatímco cesty do vesmíru jsou na další generace zpomaleny a zproblematizovány našimi pozemskými spory, výzkum vesmírů vlastní mysli může pokračovat. I v zájmu přežití lidstva.
Jak začít? Od sebe samých. Od „nástroje“, kterým vše vnímáme, zkoumáme, poměřujeme a ovlivňujeme, od „štětce“, kterým vše, co vnímáme a vysíláme barvíme, od „kartáčku“, kterým vše co vnímáme čistíme a vyčesáváme: od naší mysli.
Výzkum vědomí (tedy vesmíru vlastní mysli) totiž nabízí jak expanzi, tak následně nalezení odpovědi na obě otázky zároveň.