Jednou z atrakcí mezinárodní transpersonální konference v roce 1995 v Santa Claře v Kalifornii byl labyrint. Na ploše velkého sálu 6. patra hotelu Westin byla položena velká z několika částí sešitá plachta, na které byla nakreslena kopie slavného labyrintu z katedrály v Chartres. Účastníci konference mohli kdykoliv přijít, sundat boty, a pomalu, meditačně soustředěně, se vydat na cestu. Do centra labyrintu, sebe sama.
Byla radost pozorovat, jak lidi různě reagují. Někteří spěchali, asi jako obvykle, jiní dávali najevo, jak si za své peníze umějí labyrint užít. Na těch pravých hledačkách (většinou to byly ženy) bylo vidět, jak se postupně, tak jak postupovaly víc a víc ke středu, mění. Uvolňují. Vnitřně rozjasňují.
I má žena si to užila a ke svému překvapení si došla pro mystický zážitek.
Dr. Laureen Artress je terapeutka a představená Episkopální církve. O své práci s labyrintem napsala knihu (Walking a Sacred Path: Rediscovering the Labyrinth as a Spiritual Tool) a vede semináře po celém světě. Po přednášce se v diskusi ukázalo, že i v Evropě už existuje několik labyrintů (např. parta žen v jednom vnitrobloku v Hamburku vybudovala labyrint a ten postupně změnil atmosféru celého bloku: lidé se dnes scházejí, mladší i starší generace k sobě našly cestu.
Když jsme pak navštívili buddhistické centrum na Havaji, u města Hilo, ani nás nepřekvapilo, že jednou z hlavních „atrakcí“ centra je labyrint.
Labyrint je archetypální forma duchovního cvičení. Znaly ho různé náboženské tradice. Známý je labyrint v kostele v Orléansville v Alžírsku, řezba labyrintu v italské Lucce, na normandské křtitelnici v Lewannicku v Coirnwallu, v chrámu v Bournu v Cambridgeshiru a v katedrále v Ely. Známé jsou také labyrinty křovinné, např. v Hampton Court Palace u Londýna. Replika labyrintu z Chartres (asi z roku 1220) dnes slouží jako dlouho zapomenutá možnost meditace v chůzi.
U nás již od roku 1996, kdy v nultém čísle časopisu Baraka vyšlo několik článků na téma „energie země“ a „labyrint“, slouží labyrint na nádvoří čajovny ve Frýdku-Místku, také na půdě dřevěné stodoly v Polici nad Metují, pár let chodili zájemci po labyrintu nakresleném tehdejšími nadšenými studenty na asfaltu na parkovišti na Vyšehradě.
7. 7. 2007 bude na zámku v Loučeni (malé městečko mezi Nymburkem a Mladou Boleslaví) otevřena jak stálá zámecká expozice, tak „labyrintárium“, deset různých typů labyrintů podle projektů Adriana Fishera z Anglie. Jsou umístěny v nádherném zámeckém parku, a zcela jistě v budoucnu poskytnou zájemcům zcela unikátní zážitky.
Byli jsme si to tam prohlédnout, a na závěr jsme více jak hodinu procházeli nádherně umístěný a s citem pro detail zbudovaný kamenný labyrint. Doporučuji se tam přinejmenším 7. července podívat. Ten den totiž v zámeckém parku navíc proběhne koncert Live Earth.
*
Pro zvědavé a zvídavé zveřejňuji tehdejší rozhovor s americkou obnovitelkou tradice labyrintů Lauren Actress.
Jak a kdy jste začali?
Lauren Artress: Začali jsme v lednu 1988 a program se rozvíjel ve čtyřech částech. Jednu jsme nazvali Tvořivost jako duchovní cesta, druhou Obnovení mystických tradic, třetí Božské ženství a čtvrtá se jmenuje Svatba východní a západní tradice. Například v rámci třetí části pořádáme celonoční pobyty žen v katedrále. Celou noc zpíváme, konáme různé rituály, a pak v malých skupinkách, které pracují se sny. jdeme spát. Ráno následuje hodinka ticha a meditace a pak si o tom všem povídáme. Samozřejmě, celou noc je možnost jít labyrintem. Mimochodem, po šesti letech se přihlásili i muži a začali organizovat své mužské noci v katedrále.
Můžete blíže popsat labyrint?
Lauren Artress: Labyrint je dokonalý návod na meditaci v chůzi. Já jsem labyrint objevila díky Jean Houstonové a jak jsem ho začala pravidelně užívat, zjistila jsem, že to je také jakási pokladnice a muzeum křesťanských mystických tradic. Buddhisté byli chytřejší a nikdy se meditace v chůzi nevzdali. Křesťané ji v době osvícenské opustili. Labyrinty mohou člověku velmi efektivně napomáhat na jeho duchovní cestě, a je jedno, jestli to bude v kostele, nebo někde mimo kostel. Labyrinty v kostelech byly v posledních čtyřech stech letech tak opomenuty, že to dnes vypadá, jako kdybychom začínali od nuly. Když jsme v naší katedrále v San Franciscu labyrint nainstalovali, lidé se ptali, co to je, a není divu.
Labyrinty znaly mnohé duchovní tradice. Židovský strom života, vždyť to je labyrint. Šamanský kruh indiánů kmene Hopi, to je také labyrint. Krétský labyrint je znám z předkřesťanské doby.
Labyrintem můžete procházet, ať jste jakéhokoliv vyznání. Pomůže vám objevit, kdo a jak na tom jste. Je nedogmatický, jde jen a jen o vás a vaši cestu dovnitř. Skutečně vejdete „dovnitř“ a celý váš svět je pak jedním duchovním prostorem.
Naše kultura si plete labyrint a bludiště. I ve slovnících tato slova najdete jako synonyma, ale to není správné. Bludiště je hra nebo nástroj pro trénink intuice. Labyrint je jednocestný. Proto je to duchovní nástroj. Nemůžete ztratit cestu, zabloudit, stačí prostě sledovat svou cestu a za chvíli zjistíte, že labyrint je metafora pro váš duchovní život. Učí vás vždy, když do něj vkročíte.
Klasický labyrint typu Chartres je jedenácti obvodový, založený na trojdílné mystické cestě. První část je očistná, podle mne ve smyslu nechat vše být, oprostit se od minulosti. Když vejdete do labyrintu a sledujete cestu, mysl se uklidní. „Lineárně“ uvažující mysl vás přestane ovládat. Mnozí nejprve zažívají okamžiky zmatení, lítosti – protože cokoliv se sebou nesete, musíte odhodit, jinak se hlouběji nedostanete.
Druhou částí cesty labyrintem je jakési Osvícení. S otevřeným čistým srdcem se dostanete do středu a tak se vám dostane toho, co tam je. Centrum labyrintu je místem pro meditaci, modlitbu.
Když pak stejnou cestou vycházíte ven, zažíváte obvykle třetí část, sjednocení, se svým tělem a myslí, s prostorem ale i s Bohem. Nemusí jít jen o kontemplativní způsoby, někdy vás to přinutí k okamžité akci.
Labyrint je iniciační nástroj a chůze v něm vám pomůže očistit se, vyjasnit smysl vaší existence.
Ve své knize se zmiňujete o tom, že většina lidí si myslí, že byli v labyrintu pět minut, ale ve skutečnosti tam strávili čtyřicet pět minut.
Lauren Artress: Ano, je to tak, protože vstupujete do jiného, nelineárního světa, kde čas probíhá jinak. Keith Critchlow, největší expert na labyrinty, o tom dokonce napsal knihu s názvem Kde čas stojí.
Labyrint je instalován v katedrále, ale vy s labyrintem také cestujete…
Lauren Artress: Jedna část našeho projektu se jmenuje Quest, tedy na Cestě. Máme labyrint ve skutečné velikosti, namalovaný na plachtě, a tak jej můžeme složit, zabalit, a cestovat s ním. Pořádáme víkendové i týdenní semináře a účastnili jsme se již dvou transpersonálních konferencí.
Je váš labyrint konstruován podle tradičních rozměrů?
Lauren Artress: Samozřejmě. Dodržujeme všechny zákonitosti tradiční posvátné geometrie. Gotické katedrály byly založeny na základě posvátných čísel a vztahů. Já jsem ve své knize použila nádherný citát ze sv. Augustina: „Neporozumíme-li posvátným vzorům a posvátným číslům, které jsou ukryty v Písmu, nepochopíme ani podstatu světa.“ Posvátná geometrie je část ztraceného vědění, na kterém je založen i labyrint.
Tehdejší architekti a zedníci byli považováni za duchovní mistry.
Lauren Artress: Správně. A my jsem tyto znalosti po roce 1890, kdy se přestala vyučovat posvátná geometrie, ztratili. Procházela jsem si labyrinty, které zkonstruovali později, bez znalostí posvátné geometrie, a ty labyrinty energeticky nefungovaly.
Povězte něco o své myšlence použít labyrintu jako pomůcky k transformaci světa.
Lauren Artress: Domnívám se, že jednou nastane pro každého z nás ten okamžik, kdy zatoužíme po transformovaném světě. Mám vizi, že lidé v celé zemi, a možná na celém světě, protože labyrinty jsou známy po celém světě, oslaví příchod nového tisíciletí, a započnou svou individuální transformaci také třeba tím, že vstoupí ve své komunitě do svého labyrintu.
Jaké jsou poutní aspekty využití labyrintu?
Lauren Artress: Když se někdo chtěl ve 12. století stát křesťanem, bylo mu doporučeno vykonat alespoň jednou za život pouť do Jeruzaléma. Když Evropu ovládli Křižáci, bylo cestování nebezpečné a některé katedrály byly pak označeny a používány jako poutní katedrály. Jednou z nich byla i katedrála v Chartres a labyrint pak znamenal symbolické zakončení několikadenní cesty. V poutnické tradici je labyrint označován jako „nový Jeruzalém“. Vstup do labyrintu pak člověka přenesl do duchovní sféry nebeského království a k témž účelu byly určeny i katedrály.
To je historie. Když se někdo zeptal v roce 1992 na pražské konferenci Ruperta Sheldrakea „Kdybyste chtěl pohnout planetárním vědomím, co by byla první věc, kterou byste udělal?“ – odpověděl „Pomohl bych přeměně turistů v poutníky.“ To je přesně ono. Poutník se účastní, hledá smysl tím, že vstoupí do jiného světa a zažívá jiné nové věci: otevírá mysl a srdce jiným možnostem vnímání světa.