V oné dvaatřicetistránkové knížečce formátu A6 (Ram Dass v Praze, Pragma 1992) jsem v předmluvě překladu přednášky slavného amerického propagátora meditace a péče o umírající napsal: „A pak se to, poblíž mého nejoblíbenějšího místa u sv. Lutgardy, stalo. Dva swingující pankáči, jeden s kytarou a druhý s flétnou, byli poslední špetkou, katalyzátorem surreálné slasti vší té nádhery života Here and Now. Dr. Richard Alpert, muž, jenž v polovině 60. let opustil kariéru v USA i kvůli experimentům s LSD, v Indii hledal, našel a marně se snažil zchemizovat svého gurua, muž, který již více jak 30 let pomáhá (fyzicky i duchovně) umírajícím, tentokrát již ne nadopován, ale promeditován k prosté čistotě lidství, zde a teď, v Praze, na Karlově mostě, dne 29. srpna 1991, ve 20:50 SEČ, najednou zvedl obě ruce, zamával pažemi a letěl.“
Popsáno realisticky to tak skutečně vypadalo. Ram Dass mával pažemi a pobíhal v osmičkách mezi překvapenými ale smějícími se turisty. Jeho úsměvem a láskou prozářená tvář, ozdobená lesknoucí se pleší a gloriolou bílých vlasů, skutečně „létala“ mezi tvářemi běžných většinou zamračených, nebo alespoň uspěchaných turistů. Vyzařoval a ztělesňoval osvobozenou duši, která se umí radovat ze života a možnosti být (nejen teoreticky, ale i prakticky) teď a tady.
Literárně (a vizionářsky) popsáno to vypadalo a bylo publikováno takto: „Čas se naplnil: v osmičkách vzájemného a nekonečného propojení všeho se vším, obkroužmo a nade vší pochybnost o eleganci metrákového a téměř dvoumetrového těla typického Američana lehce a plavmo, ten, kterému říkají Ram Dass, mával rukama a vyšíval prostor mezi Lutgardou a pupkatými Turky svobodným vírem, tancem a (vnitřním) mírem. Kroužil jako orel, majestátní ale i dětsky hravý, materializovaný symbol zbytečnosti symbolů a očekávání, s všeprozařujícím úsměvem na rtech, které už vyřešily problém vyslovení nevyslovitelného.
Hej, vy, všichni nevěřící, malověrní, kšeftující a hamonící, necvičící, líní a skeptičtí pochybovači: Ram Dass byl v Praze!“
Celé ty roky se nikdo neodvážil se zeptat. Jeden český spisovatel duchovních knih o tom, že Ram Dass v Praze letěl, nepochyboval, a dokonce se v jedné své knize zaštítil i větičkou: „Viděl to na vlastní oči Vlasta Marek.“ Až teď tedy ona sečtělá a uvažující paní v knihkupectví konečně položila tu správnou otázku.
Takže jsem ji slovem „vymyslel“ uklidnil, ale vzápětí opět poněkud znejistěl tvrzením „Ale on letěl“. Stačilo pár dalších vět a pochopila, co mám na mysli: schopnost mysli jak létat, tak zároveň vraždit a ubíjet (především sama sebe) k nicotě pesimismu a vulgaritě konzumu. A že takové osobnosti, jako je Ram Dass, ale i lidé, kteří věří (ve své schopnosti), stojí za svými ideály (a nekšeftují s nimi), kteří dávají přednost práci (pro své vize a jiné potřebné před vyděláváním na nový typ nové hračky na jedno použití), kteří ví, že k tomu, aby se změnili k lepšímu, musí trénovat a dlouhodobě cvičit, a kteří vždy hovoří o naději a myslí na ty lepší stránky života, jsou i v Praze a okolí. Za nimi totiž tehdy Ram Dass, a o rok později prakticky všichni američtí a angličtí guruové Nového věku, přiletěli (na mezinárodní konferenci transpersonální psychologie). Protože od nás, Čechů, aktérů „sametové revoluce“ a lidí nepoškozených konzumem, očekávali inspiraci.
Chtít mít o duchovních a duševních jevech a stavech hmatatelný konkrétní a prokazatelný důkaz je nesmysl a naivita. Kritizovat všechny a všechno s úmyslem prokritizovat se a prolhat k pravdě a míru právě tak. Ležet před obrazovkou nebo sedět za klávesnicí počítače a čekat, až mi někdo pomůže nalézt pravdu pravd, nebo ji hledat v knihách a článcích jiných, je také nesmysl a naivita. Odsuzovat články, které zvou ke cvičení a ukazují cestu (nebo dokonce popisují ozkoušené a funkční metody), jen proto, že jsou jiné, než člověk čeká, a kritizovat jiné jen proto, že jsou úspěšnější, je značně kontraproduktivní a jemu i společnosti přímo (zdraví) škodlivé.
Nenaplnili jsme očekávání světa. Podlehli jsme, a ochotně, jak purpura na plotně, nechali své aspirace a naděje shořet v supermarketech a honbě za pocitem hmotného štěstí. Vyhodili jsme možnosti oněch roků na smetiště dějin. O tom, že to v listopadu roku 1989 téměř slyšitelně „luplo“ v průběhu poslední demonstrace na Václavském náměstí (a následně na Letné už šlo jen o způsob uchopení moci a pragmatické rozdání si funkcí), jsem tehdy hovořil, ale nikdo nechtěl slyšet.
Ram Dass se ke své schopnosti „létat“ celé roky promeditovával. Své příležitosti nepromarňoval. Roky jezdil po univerzitách v USA a přednášel o indické duchovnosti a možnostech člověka rozbít okovy iluzí (vyrobené myslí samotnou, programem „já“). Proletěl se i nad řekou mezi světem a podsvětím a po mozkové mrtvici znovu postupně začal psát a přednášet. Proletěl se tehdy i zahradou Národní galerie, Šternberského paláce, kde pronesl svou přednášku (a jak mi napsali američtí přátelé, často prý právě tento pro Američana tak exotický zážitek zmiňuje). Proletěl od té doby i myslemi tisíců čtenářů, kteří si nebyli jisti: Letěl skutečně, nebo si to ten Marek vymyslel?
Letěl, nebo neletěl?