Každá ona zmíněná bengálská žena je totiž denně ve styku se svou duchovností. Nebo jinak, denně tím, že obětuje svému bohu, či své bohyni, medituje (propojuje mozkové hemisféry, zklidňuje hladinu mysli, „čistí“ co bylo v oblasti emocí a jemných životních energií ušpiněno). Dnes už nad veškerou pochybnost víme, jak je životně důležité mít pro život individuální, ale i komunitní a společenský nějaké pravidelné rituály, a že duchovnost existuje.
„Bengálka přistupuje k oběti se srdcem radostným a s jistotou, že bude vlídně přijata,“ nepřímo vystihuje autorka jednu ze základních příčin jakési běžné nespokojenosti západní civilizace (která nad tak primitivními jevy, jakou jsou „magické obřady“, zlomila slavnostně hůl v minulém, „vědeckém“ století). Převládající kritičnost západních žen, které, jak se traduje mezi odpůrci nejen feminismu, „nevědí co chtějí, ale nedají pokoj, dokud to nedostanou,“ je totiž samou podstatou jejich neuróz a neukojitelné nespokojenosti (v Česku se rozvádí více jak 55% rodin a z 80% podávají návrh na rozvod ženy), a je v příkrém rozporu s jen zdánlivě naivním přístupem bengálských hinduistek (a jiných žen na Východě). Dnes už nad veškerou pochybnost víme, co věděly babičky, že ve zdravém těle zdravý duch, ale i obráceně: je-li duch zdravý (rozuměj, optimistický, radostný, nezaujatě vnímající vše nové jako radost, ne problém), je i tělo, a tedy i život, plný radosti.
„Dívá-li se na ženskou hinduistickou zbožnost nezasvěcený Evropan, může mít dojem hry, při níž dospívající dívka soustředěně nacvičuje svoji vytouženou životní roli: duší a tělem pečovat o bytost, kterou miluje a která jí lásku vrací,“ píše Hana Preinhaelterová, a „nastavuje zrcadlo“ těm ženám Západu, které si neustále stěžují. Zatímco nám v Evropě chybí nejen rituály (které si snažíme nahradit diskotékami, technoparties, fanděním fotbalu nebo hokeji) a mýty (které nahrazujeme lacinými quasipříběhy telenovel, přinášející pravidelné dávky emocí), ale i drobné každodenní metody jakési preventivní psychohygieny, bengálské dívky od malička umí svou mysl „čistit“ právě tak jako své zuby, šaty a boty. Právě písnička (mantra), drobné kreslené obrazce (mandala, álpany) a magické obřady jako takové jsou, jak dnes už (konečně!) vědí i osvícenější a informovanější psychologové a neurovědci na Západě, těmi nejdokonalejšími „kartáčky“ na mysl.
„Platí-li dále to, na čem se shodují psychologové a sociologové i u nás, že totiž společnost je tím stabilnější, čím hlouběji do minulosti sahá její historické povědomí, pak bengálské ženské obřady mají mimořádný význam, neboť s mírnou nadsázkou můžeme říci, že je Bengálky dělají od nepaměti,“ dovozuje autorka, a naznačuje mezi řádky to, oč v dnešní postmoderní společnosti, plné genderových diskurzů, jde. V tomto smyslu jsou bengálské ženy „emancipovanější“ a pro rodinu a stát důležitější než jejich západní kolegyně, a jejich (rovné) „zastoupení“ ve společnosti, aniž o tom hlasitě hovoří, výraznější. Evropanky by měly co nejrychleji špendlíčkem kopat a odněkud vyhrabat nějaké formy vlastní praktické každodenní duchovnosti. Však také počet těch jógu (či jiné formy těla a duše oblažujících metod) cvičících a všelijaké přednášky a kurzy navštěvujících žen se rok od roku zvyšuje (zatímco počet mužů na těchto a podobných akcích je vždy velmi menšinový).
Třeba k tomu (ženám českým) přispěje i možnost přečíst si, jak se denně se svou duchovností setkávají bengálské hinduistky. Povedená kniha o magických obřadech bengálských žen (DharmaGaia 2007), na které se také podíleli bývalí i současní „studenti“ autorky (zvláště pak Lubomír Ondračka a Klára Šimečková) totiž, jak snad vidno z předchozích řádků, není jen o magických obřadech. Doporučuji pozorně přečíst předmluvu a prvních vysvětlujících padesát stran, a pak si jednotlivě, postupně, vychutnávat popisy obětních rituálů, a příběhy, k nim se vážící. I samo čtení magických rituálů, tedy popisy meditací, se pak může stát meditací samotnou – magickým obřadem.