Označení mbira se užívá v Zimbabwe, kde se Zuzana začala učit na ni hrát, ale např. v Keni se tomuto nástroji říká kalimba, ve Rwandě ikembe, v Kongu likembe, atd. (odborněji sanza, sansa). Prodavači suvenýrů mbiru nabízejí jako „thumb piano“ (prstové piano) a tento název se pomalu zažívá jak u Afričanů, tak v obchodech s hudebními nástroji i v Evropě a ve světě (já jsem si přivezl kalimbu v roce 1979 z Japonska).
Jak prozradila při rozhovoru s účastníky kolokvia, prošla stejným procesem jako slavná africká zpěvačka a hráčka na mbiru Stella Chiweshe: „Když jsem poprvé zaslechla zvuk mbiry, nemohla jsem se od něho odtrhnout. Musela jsem jej pořád poslouchat, nešlo to zastavit. Onemocněla jsem mbirou a nezbývalo nic než se na ni naučit hrát.“ Zuzana odešla ze školy, pracovala v zahradnictví, aby si vydělala na cestu do Zimbabwe, a v roce 2001 se tam učila a naučila hrát. Dnes hraje a zpívá v jazyce Šona, pořádá workshopy, a její nahrávku pouští odborníci publicistům jako hádanku: nikdo neuhádne, že na mbiru hraje a zpívá ne nějaká africká zpěvačka, ale běloška, Češka, žijící v Anglii.
Mbira je pro Šony nejen nástrojem hudebním, ale i duchovním. Pořádají celonoční obřady a přivádějí sebe i posluchače do jakéhosi transu (změněného stavu vědomí). Na Zuzaně je vidět (a na její hře na mbiru je slyšet), že ji studium hry na mbiru (a kontakt s tamními hudebníky a učiteli) produchovnělo: vystupuje suverénně, klidně a přesvědčivě. Umí při hře zapomenout na svět, a až se naučí ještě více se ponořit i do zpěvu, bude zcela jistě, i když to není její cíl, patřit ke „hvězdám“ hudebního nebe world music. Už teď je osobností, která si nedá nic namluvit, ale pokud ji něco zaujme, nedá se ani odradit.
Večer, kdy Zuzana hrála, se koncerty konaly ne v parku, ale v jízdárně, tedy v sále, naplněném více jak pěti sty posluchačů (a několika psy), kteří ani nedutali (atmosféra byla komornější a soustředěnější než v parku pod širým nebem). Obě zjevení, jedno se jménem Zuzana, a druhé mbira, poskytlo přítomným možnost slyšet a zažít něco exotického, ale přitom jakoby známého: zvuky, které se dotýkají něčeho v nitru. A které mohou něco pozitivně změnit.
Mne navíc hřál pocit, že Zuzana Novak je další z těch mladých, kteří si nenechají namluvit, že pro úspěšnou mladou ženu pracující v úspěšném mezinárodním podniku není tak hluboký zájem o nějaký kousek dřeva s několika kovovými plátky a o hudbu nějakého etnika uprostřed Afriky vhodný. Že našla sama sebe i své životní poslání. A že stovky těch, kteří ji poslouchali (a kteří si pak druhý den přišli zahrát na některou z jejích mbir na workshop), teď mají vzor a důkaz, že to jde. Že i lidé z Čech mohou začít brát svět jako jednu velkou (globální) vesnici. Že lidé jsem všude stejní (i když mají jinou barvu kůže) a že se nemusí bát ani někde na vesnici v Zimbabwe. To vše a mnoho dalšího, doufám, rezonuje tělem a myslí každého dalšího k novým vjemům otevřeného člověka, který díky Zuzaně slyšel mbiru.