Znáte to. Prolistujete noviny, a odložíte je. Pak je ve snaze najít nějaký přece jen rozumný a příjemný článek dokonce pečlivě pročtete, ale právě tak jako při stále marnějším sledování televize (co kdyby nějaký ten pořad byl přece jen alespoň ucházející?) zjistíte, že to vše byly jen neustále opakovaná, a navíc stále povrchněji a odbytěji zpracovaná témata. A to si vybíráte z těch několika denníků, které se ještě nedávno (?) samy chlubily svou vyvážeností a profesionalitou.
Co se týče časopisů, tak pokud nejste specialista na nějaké to hobby, seriózní časopis (snad kromě českého vydání National Geographicu, ale ani ten už není, co bývával) také nenaleznete.
A zatímco v jiných evropských zemích mají seriózní čtenáři a diváci alespoň několik seriózních novin a časopisů, nebo alespoň jeden kulturní či vzdělávací televizní kanál a alespoň jednu či dvě specializované seriózní rozhlasové stanice, u nás je situace velmi tristní: vládcem trhu je soukromá televize (tedy bulvár a reklama až v první řadě), denníky jsou stále bulvárnější, časopisy už bulvárem jsou (všechny se řídí pravidlem kolik dáš do obálky, tolik stran rozhovoru dostaneš) a nejposlouchanější „veřejnoprávní“ rozhlasová stanice vysílá i v roce 2004 do omrzení zastydlou pop hudbu 80. let.
Žena nedávno prolistovala jeden z těch mnoha ženských časopisů, a i ona, milovnice filmů pro pamětníky, musela konstatovat, že po dvou hodinách četby nenalezla nic jiného, než plky a drby (a ty ještě v co nejkratších článcích, jen vyplňujících prostor mezi fotografiemi oděvů, šminek, jídel a mezi reklamami – aby se nám čtenářky proboha neunavily!).
I na síti sítí už dnes ovšem musím víc času trávit mazáním spamů a pracným prokousáváním se blbostmi, než příjemným a přece jen seriózním čtením.
Vývoj nových technologií ovšem nikdy nespí a tak, když pozoruji jakousi stále všeobecnější bezmoc diváků a divaček, čtenářů a čtenářek vůči stále důmyslnějším a účinnějším útokům médií a reklamy na jejich mysli a především peněženky, nabízím tvrzení a zároveň varování:
Tak jako nejsme evolučně (tedy způsobem, jakým zpracováváme vjemy a mícháme je s emocemi) připraveni na atomovou energii či symfonické orchestry, naprosto netušíme, jak se vyrovnat se současnými masovými médii. Nejsme na ně evolučně připraveni. Naše mozky (a především jejich způsoby vnímání a zpracování informací) jsou vůči filmu, televizi a reklamám v nich, aniž to většinou tušíme, bezmocně bezbranné.
Zopakujme si: film a televize jsou velké iluze. Iluze v tom smyslu, že ve skutečnosti vidíme 24 (u televize 25) obrázků za vteřinu, ale protože náš mozek neumí zpracovat vizuální vjemy tak rychle, „zdá se nám“, že vidíme pohyb. Domysleme to – když divačka nad upozorněním, že reklama ji ovlivňuje víc, než tuší, mávne rukou, protože ona přece tu vložku s křidélky viděla jen tři vteřiny, nemá pravdu. Nedochází jí, že její mozek fotografii té nejlepší menstruační vložky s tím nejsavějším účinkem (mimochodem, všimli jste si, že reklamy na vložky točí jen šlechtičny – krev je v reklamách vždycky modrá?) registruje každou vteřinu 25x, tedy za ony tak krátké vteřiny celkem 75krát! Takové zboží pak automaticky, aniž by k tomu měla nějaký aktuální důvod, koupí (a pro ty nevšímavé pak ne náhodou mají v supermarketech i speciální regály se zbožím označeným „viděli jste v televizi“).
O tom, že právě tak nejsme připraveni na celou řadu dalších jevů, svědčí např. nejen klasický případ Indiánů, kteří nebyli připraveni na alkohol a proto je tak devastoval, ale celá řada dalších jevů a situací našeho moderního života. Nebyli jsme např. připraveni na dostatek cukru, a „vyspělé“ populace dnes tak tloustnou. Evoluce musela našim předkům naprogramovat výhodnost konzumace cukrů (proto nám sladké tak chutná), protože tehdy cukrů bylo velmi málo a vyskytovaly se jen sezónně. Jenže svět se změnil, sladkostí dokážeme vyrobit co hrdla a břicha ráčí, a např. za posledních 25 let i donedávna vyhublí Číňané konzumují třikrát víc tuku a masa, dvakrát víc cukrů a šestkrát víc vajec a alkoholu (a to jsou čísla jen průměrná, ve skutečnosti jsou obyvatelé velkých měst a bohatých oblastí mnohem tlustší a více nemocní než obyvatelstvo chudého venkova).
Chcete jemnější příklad, týkající se naší „evolučně naprogramované“ psychiky? Naše emoce a pocity, které již od paleolitu tak uspíšily sociální a kulturní vývoj člověka, byly vyvinuty a vyzkoušeny pro život v tlupě maximálně o 20 – 30 členech. Máme tak emoční brzdy, které výborně fungují mezi členy rodiny a klanu, které ale přestávají fungovat, jsme-li členy davu, jedná-li se o někoho, koho neznám, nebo koho, když nad jeho městem stisknu páčku v bombardéru, stejně nikdy neuvidím.
Pokud se kdysi pomátl člen malé tlupy, bylo snadné si s ním poradit a škoda jím napáchaná nebyla velká. Jenže dnes se pomatenci stávají straníky, politiky nebo diktátory a mají pak moc (dnes zbytnělou super vlivem televize) velet velkým armádám. Politické, sociální a správní systémy, které metodou pokus omyl dlouhodobě budujeme, přitom reagují velmi pomalu, zatímco současná společnost se mění, právě tak jako výpočetní kapacitu a rychlost počítačových čipů, stále rychleji. Atd.
Masová média nás dnes a denně systematicky zásobují horory, a protože evoluce naprogramovala náš mozek a tělo, aby si při opakovaných dávkách nějakého vjemu či látky zvyklo a otupělo, požadujeme stále víc. Stovkami obrázků a záběrů vražd a katastrof otupělí šéfredaktoři, kteří z nich v honbě za vyšší sledovaností pro nás pak vybírají „ty nejlepší“, rozuměj, ty nejkrvavější z nich, nelidským hlukem ohluchlí zvukaři, kteří v touze po kvalitnějším, rozuměj, stále hlasitějším zvuku, ohlušují posluchače hudebních festivalů a z každé etnické hudby dělají stejně dunivý heavy metal, velké potravinové řetězce, které již roky v touze po stále vyšším zisku barví zeleninu, kácí stromy, aby bylo vidět na jejich logo a zneužívají výrobce (aby vaše zboží vůbec vzali, musíte jim zaplatit) a sprostě zneužívají bezbranné prodavače – to vše jsou příklady, jak se nám mega a super dnešek vymkl z lidských rozměrů a šílí. Nejsme na tyhle super a mega rozměry (softwarově a hardwareově, chcete-li) připraveni. Nezvládáme. Neumíme a nedokážeme se bránit.
Je nejvyšší čas se to naučit. Tak jako musí každý řidič autobusu dělat velmi náročné řidičské ale i psychologické testy, tak by měl nejen každý politik, ministr či generál, ale i šéfredaktor či redaktor deníku, časopisu, televizního zpravodajství, hudebního vydavatelství, rozhlasové stanice, ale i každý režisér či producent hudebního vydavatelství projít náročnými testy. Zkouškami. Aby věděli, co svou na zisk (a ne na člověka) orientovanou produkcí způsobují.
Tak jako je dnes na krabičkách cigaret varování ministra zdravotnictví (a podobné by mělo být i na celé řadě jiných potravin, konzerv a lahví), tak by mělo být nějaké podobné varování ministra informatiky na každém televizoru (a také v každých novinách a v každém časopise)! Tak jako nám chybí poznání sebe sama, tak jako nám chybí ekogramotnost, tak nám také, stále naléhavěji, chybí mediální gramotnost.
Už víme, že jsme sami před sebou a v nejvlastnějším zájmu zodpovědní za to, co dýcháme, jíme, pijeme a posloucháme, měli bychom převzít zodpovědnost i za to, co čteme a na co se díváme v televizi.
Technologický vývoj nás posadil do Rolls Royců, ale my jsme zatím, emočně a vjemově, jeli jen v Trabantu. Jsme nadšeni a opojeni rychlostí jízdy, ale nemáme potuchy, jak nekonečně dlouhá je v takové rychlosti brzdná dráha. Jak to asi dopadne, až se objeví první prudká zatáčka?
Děti by se měly už ve škole učit o nebezpečí masových médií, o lidské evoluční nepřipravenosti na média a reklamní triky, a o tom, že obraz světa v televizi je jen obrazem, nikoliv skutečným světem, a je záměrně a v dlouhodobých důsledcích velmi nebezpečně zkreslený. Měly by se už ve škole dovědět o metodách (sebe)obrany. Měly by se učit číst mezi řádky, rozeznávat komentář od zprávy, odhalovat televizní a filmové (a politické a marketinkové) fígle a triky, měly by si umět důležité zprávy ověřit z více zdrojů atd.
Měly by se učit umění odolat vrozenému pokušení splést si reklamní obraz plného talíře s plným talířem.
Měly by zkrátka od malička vědět, jak jsou dnešní média nebezpečná.