Meditace, tedy nějaká ta forma zklidnění těla a mysli v nějaké té meditační pozici (ideálně v lotosu), začíná patřit k všeobecné gramotnosti moderního člověka. Začátečníci v buddhistické škole života ale stále a znovu zapomínají, že i jakákoliv meditace je jen „technika“ zklidnění mysli. Mistr uviděl jednou svého žáka, jak medituje ve dne v noci. „Proč pořád medituješ,“ zeptal se mistr žáka. „Abych dosáhl osvícení,“ odpověděl žák. Mistr tedy vzal dvě střešní tašky a začal je třít o sebe. Tak dlouho, až vyprovokoval žáka, aby se zeptal: „Mistře, proč stále třeš ty tašky o sebe?“ „Abych z nich vyrobil zrcadlo,“ odpověděl mistr. „Ze střešních tašek přece nemůžeš vyrobit zrcadlo,“ divil se žák. „A pouhou meditací nemůžeš dosáhnout osvícení,“ řekl mistr.
Budu konkrétnější. Není mne vidět v meditační pozici, protože „medituji“ jindy a jinak. Například: bydlíme ve čtvrtém patře domu bez výtahu. 116 schodů, které každodenně absolvuji několikrát nahoru a dolů, znamená 116 drobných a krátkých, ale velmi intenzívních meditací. Po celou dobu vycházení schodů (a nejen těch v domě: takto lze využít všech schodů kdekoliv, ale také schodů na eskalátorech v metru atd.) jsem v tomtéž stavu klidu mysli, který si jiní navozují v meditační pozici. Takto je meditací i každé jídlo. Jím rád, vždy s chutí, všechno, a od okamžiku, kdy poprvé strčím lžíci s jídlem do úst, medituji. V mysli mám tentýž stav klidu a všepronikajícího míru, který jiní dosahují po delší meditaci. Jakákoliv chůze je a může být meditací. Jakákoliv práce (v mém případě překlady, psaní článků, vyhledávání článků na internetu atd.). Každá další a jiná práce je dokonalou meditací, protože vyčistí mysl, případně „ušpiněnou“ předchozí činností.
A dokonce i každý sen může být meditací. Už jsem někde psal, že například, když musím sníst maso, mám pak jen barevnější a dobrodružnější sny. Sen je čistič emocí. I meditace je svým způsobem taková čistička emocemi rozbouřené hladiny mysli.
Navíc jsem, a často to o sobě tvrdím, (chytře) líný člověk. Rád si zkracuji cesty a soutěživě dosahuji maximálních výkonů s minimální námahou. Naučil jsem se tak dosahovat výsledných a kýžených stavů mysli co nejrychleji a nejpříměji. Když se člověk učí počítat do sta, musí to prostě číslici po číslici spočítat až do sta. Ale pak už to zná, a může počítat jako chytře líný člověk: „Jedna, dvě…sto.“ Pokud se učíte nějakou meditaci, abyste dosáhli klidu a míru, z počátku vám to nějakou dobu trvá, ale pak přece onu „cestu“ ke klidu a míru můžete neustále zkracovat. Maximálně líný člověk si pak v mysli řekne: „Do stavu klidu a míru – teď.“ A po nějaké době jen: teď. A pak stačí pomyslet. A je tam. Nemusí meditovat.
Ta nejefektivnější cesta ale je „žádná cesta“. Skutečně líný člověk si preventivně nenechá rozbouřit mysl, takže ji nemusí do jinak jen pomocí meditace dosažitelných stavů znovu a znovu uvádět. Necháte-li si hladinu své klidné mysli něčím nebo někým rozbouřit, musíte vynaložit energii (a třeba meditovat), abyste se do stavu klidu a míru vrátili. Levnější a energeticky méně náročné je nenechat se vytočit. Nerozčilovat se. Skutečně líný člověk si pak ale chytře i v „přestávkách“ mezi jednotlivými činnostmi (nebo, chcete-li, meditacemi), udržuje dosažený stav mysli, a nemusí pak vynaložit námahu na zpětné dosažení předchozí úrovně.
Znám studenty, kteří se učí jen tři dny před zkouškami. Nějak se látku nabiflují, zkoušku udělají, a pak všechno zdárně zapomenou. Absolvují vysokou školu, ale nic, a především to nejdůležitější, tedy umění učit se učit, nezvládli. Vždy po zkoušce totiž znovu propadnou do stavu nula. Přitom stačilo, jakmile se v procesu učení k první zkoušce dostali do provozní velmi efektivní učící úrovně, s minimální námahou na této úrovni zůstat. Jakmile rozhoupete houpačku, pak stačí v pravém okamžiku do houpačky jen ťuknout. Znám studenty meditace, kteří, jakmile vstávají z meditační pozice, aby meditovali v chůzi, okamžitě zbytečně a nepozorně spadnou do stavu nula, a pak musí pracně znovu optimálního stavu dosahovat. Ti tedy, bohužel, musí celý život, jako onen shora zmíněný žák, meditovat. Jak říkají buddhisté, tedy mistři v meditaci, „spletli si prst ukazující na Měsíc s Měsícem samotným“.
Pamatujte tedy, líní všech zemí a dob, že není cesta k meditaci, meditace je Cesta. Tedy není to cíl, nýbrž jen prostředek dosažení cíle. Meditace je meditace je meditace. Nic míň, ale také nic víc.
Aktuální P. S.: V polovině dubna si z tiskárny přivezu druhé, ale vlastně první, protože dle původního záměru opravené (a navíc soukromé) vydání knihy Meditace: cesta ke štěstí a zdraví (návod na použití člověka). Bude k mání u Dobry Bednářové (Celetná 32), v Knihkupectví Hledající na B|řevnově (www.hledajici.cz), tam i na dobírku, U Džoudyho (Jugoslávská 7, na nám. I. P. Pavlova v Praze 2), a u mne osobně (budu ji vozit po seminářích a přednáškách jako za starých časů F. L. Věka)