Tahle společnost se kromě jiného živí tím, že již nejméně od 70. let minulého století, kdy jsem viděl její první „turisticky“ propagační filmy, natáčí tímtéž způsobem jak o císařském pavilonu v Kyotu, rybářích na japonské řece Sumida, posvátné hoře Fudžisan, tak o rychlících typu Šinkansen. Zatímco turistickým atrakcím to nijak uškodit nemůže, Min Tanaka není hora nebo rychlík. Celých těch čtyřicet minut jsem s ním soucítil. Protože to, co film „oslavoval“, mělo a má nějaké pozadí, o kterých nepadla zmínka, a autoři filmu se o to, že je Tanaka slavný, nijak nezasloužili.
Poprvé jsem Mina Tanaku viděl v akci v roce 1979. To už se můj dvouměsíční pobyt v Japonsku chýlil ke konci. V podzemí největšího tokijského buddhistického chrámu právě probíhala velká mezinárodní výstava happeningů, performancí, ale i obrazů a objektů na téma „měření“. Bylo to zajímavé, ale příliš poplatné americkým vzorům. Kromě vystoupení Mina Tanaky mě celkem nic nezaujalo, a tak jsem tam zanechal svou uměleckou stopu tím, že jsem (byv vyzván na vstupence) sestavil několik „odměřených“ řad z toho, co jsem měl v baťůžku: listy z průvodce, několik plakátků, pár stran mého zápisníku (v pro ně tak exotické češtině) a několik malých bankovek (japonských, ruských a českých). Po letech jsem se dověděl, že tajemná instalace neznámého autora vzbudila značný ohlas.
Když Min Tanaka vystoupil poprvé v pražském klubu Na Chmelnici (v polovině 80. let), pilně jsem fotil a později mu asi tak 25 fotek formátu A4 věnoval v knize, svázané do českého šátku (právě tak jsem fotil své dcery a dělal z toho takto divně nezničitelná, ale zcela jiná rodinná foto alba). Chvíli jsme si povídali: já s ním udělal rozhovor do svého samizdatového občasníku Marko(no)viny (4 výtisky článků psaných na psacím stroji včetně fotografií), on byl dojat tím, že v exotické daleké a tehdy ještě socialistické zemi našel člověka, který byl na jednom z jeho prvních tanečních vystoupení tohoto druhu vůbec. Vzájemně jsme si okomentovali nepochopení a někdy přímo útlak establishmentu: já mu vyprávěl, jak mi zabavovali objekty a kresby na Karlově mostě a zakazovali hrát, on mi vyprávěl, jak ho vždycky, když začal někde na ulici tančit, policajti ihned zabalili do deky, odvezli na stanici, vyšetřovali, domlouvali mu ať to nedělá, a pak pustili.
Po třech desetiletích neúnavného hledání vlastního „výrazu“ v něčem, co dodnes nemá výstižnější, než japonské jméno (tanec „butó“), stovkách stále obdivněji popisovaných vystoupení prakticky po celém „západním“ světě (a nesčetně oslavných výstřižků z tisku), tedy natočila japonská společnost NHK dokumentární film, který se úpornou „jinakostí“ Mina Tanaky, před kterou se celou tu dobu Japonci jinak schovávali, ba přímo se za ni (něho) styděli (tak mu to tehdy policajti říkali), jakoby přímo chlubí.
Je velmi nepravděpodobné, že by se mu nějaký ten policajt nebo úřad někdy v nedávné minulosti omluvil. Na rozdíl od jiných „řemeslníků“ a umělců, kteří něco umí a po právu dostávají titul „National treasure“ („Národní poklad“, což v praxi znamená, že stát takovému umělci hradí všechny výdaje, a odkoupí 40% uměleckých děl“), Tanaka nedostává žádnou státní podporu (žije a se svými studenty pracuje na farmě: jsou naprosto soběstační). Přesto se establishment nestydí se Minem Tanakou, takto dokumentárním filmem, chlubit.
Právě tak se nestyděl i náš establishment, který jinak aktivně házel především nekonvenčním umělcům do cesty řadu klacků, se jimi, pokud pak měli nějaký ten mezinárodní úspěch, bez skrupulí chlubit. I tohle sice byl film o Tanakovi, ale „netočený“ s Tanakou.
O tom, že se situace ani dnes zase až tak nezlepšila, svědčí i Tanakův nedávný citát: „Mám dojem, že tlak, který společnost na umění vytváří, je stále větší. Šíří se tendence nazírat vše jen z hlediska prospěšnosti.“ (in: Labyrint 17-18, 2006) Jsem si jist, že bychom si s Minem Tanakou i dnes mohli o „panské lásce“ establishmentu dlouze povídat.