Když si člověk uvědomí, že je každodenní otrok programů a prográmků, které do jeho mozku a mysli vložila postupně evoluce, genetický odkaz rodičů (a prarodičů, protože velkou řádku vlastností člověk dědí ob generaci, od dědečka či babičky), životní příhody z dětství i dospívání, škola a četba, už vykročil na Cestu. Cestu poznání sebe sama, iluzornosti mysli a emoční závislosti na každičké myšlence. Možná také zjistí, že jeho psychika je závislá nejen na tom, jak myslí (jestli pozitivně nebo negativně), ale že myslí v závislosti na tom, jak a čeho se najedl a napil. A že když pozoruje strom, nevidí strom, ale obraz stromu, který mu mysl promítá na monitor mozku (přičemž ten obrázek může být nejen barevně, ale i tvarově velmi zkreslen, podle toho, v jaké psychické náladě a v jakém základním programu právě vnímá).
Byli to právě staří Indové (a posléze Buddha Šakjamuni), kteří objevili tuhle „máju“, iluzornost našeho vnímání, zároveň s možností to či ono změnit: jaksi softwarově, ale posléze i hardwarově (dnes už víme o neuroplasticitě, schopnosti mozku měnit se zároveň s tím, jak to či ono děláme: centrum pro prostorovou orientaci londýnského taxikáře je větší a výkonnější, než u obyčejného Londýňana).
A byli to Tibeťané, kteří dovedli nejdál umění změnit a zvládnout nežádoucí emoce.
Metody, vedoucí ke zvládnutí mysli (a třeba emocí), jsou samozřejmě také jen „softwarové“: když myslíte celé dny na problémy a skandály a v mysli máte nenávist, mozek příslušně odpoví a za pár let už z bludného kruhu nenávisti a negativního vnímání sebe a světa jen tak nevybřednete. Když ale např. začnete zpívat mantry (myslet pozitivně, žít v akusticky a ekologicky čistém prostředí), za pár měsíců se váš mozek přizpůsobí (neurony se propojí jinak, novými dendrity), a mysl vám na monitor vašeho mozku začne promítat svět tak, že, metaforicky napsáno, vaše pomyslná „láhev bude vždycky z poloviny plná“. Nejen tělo, ale ani mysl nebude ztuhlá, očekávající „problém“, ale uvolněná, pružná a nastavená na „radost“ (se všemi z toho vyplývajícími zdravotními důsledky).
Skutečným problémem většiny začátečníků je ale iluze, že když se naučím zpívat jednu z nejsilnějších indických manter přesně tak, jak ji zpívají Indové, budu osvícen. Zaprvé to nejde: nenarodili jsme se v Indii, nejedli celý život jejich pokrmy, neslyšeli od dětství zpívat mantry, kírtany a bhadžany (jak nazývají základní druhy posvátných zpěvů), a neumíme poslouchat své učitele (ve smyslu poslušně následovat jejich instrukce): neustále něco kritizujeme a komentujeme. A zadruhé, i když zpíváme relativně dobře, neznáme skutečný (neobyčejně široký a hlubinný, v indické tradiční kultuře zakořeněný) význam sanskrtských slov té které mantry (i když nám ji přeložili).
Ve skutečnosti je celkem jedno, jestli zpíváme tak či onak: pokud zpíváme (mantru, ale i nějakou lidovou, nejlépe pozitivní písničku) vroucně, na 100%, a neustále dokola, celé dny (nejprve nahlas, pak jen rty, a pak třeba už jen v mysli) tak poctivě a vytrvale, jako Indové nebo Tibeťané, pak se výsledky dostaví. Pokud ovšem zpíváme nějakou mantru jen těch šest minut (jak trvá její nahrávka na CD), a jen občas, je to sice lepší, než kdybychom při pokusu o záchranu partnerství či manželství zpívali „Skončili jsme jasná zpráva“, ale moc daleko na Cestě poznání nedojdeme.
Hned v několika mantrách se „zpívá“ o tom, že je třeba dojít (na cestě v rámci duchovní očisty a praxe) až „za“, a potom „za to za“… tedy za slova, a dokonce i za myšlení. Proto jsou pro zápaďany nejúčinnější mantry jednoduché: Om mani padme hum, nebo Alelujá, nebo dokonce jen Óm. Důležité je, aby ono vyslovované (zpívané) slovo nebylo ukotveno v nějaké emoci, v nějakém významu.
Zpívá-li tedy začátečník nějakou posvátnou mantru vroucně, ale neustále se vyptává, jaká je ta nejsprávnější intonace, svědčí to o neustálém pracovním ruchu jeho mysli: jedna slova (negativní, kritizující, hodnotící, komentující) jsou postupně nahrazena jen jinými slovy a významy (hrdost že zpívám jako Ind, potřeba ukázat to jiným, touha být pochválen atd.). Mysl, potvůrka, připravila past, a mantrový nadšenec do ní ochotně a slepě spadl.
Mantry jsou především dokonalou pomůckou, jak zklidnit mysl (protože když člověk zpívá na 100%, na hladině jeho mysli není nic, než sám zpěv). Jak zastavit ten její běžný překotný provoz (aby např. imunitní systém měl čas a příležitost vykonávat své poslání: zpěv manter skutečně „léčí“ – tedy nepřekáží léčbě). A když je nepřetržitý provoz téhle továrny na iluze a komentáře (s odpovídajícím tělesnými reakcemi) zastaven, pak se člověk octne v okamžiku „před myšlením“. Tedy ve stavu, o kterém zpívají, a ke kterému se touží dostat všichni zpěváci manter na světě.
Člověk je pak nejen zdravý a šťastný (protože funguje), ale i jaksi „nad věcí“: je připraven na všechno, ale nic nečeká. A nechá mysl hrát si a vyvádět, ale zároveň ji dokáže pozastavit (aby nepřekážela a negativně ho neovlivňovala). Mysl je potvůrka, když ji nevychováte (pak ona vychovává vás).