Poslechl jsem si nahrávku Mitenovy mantry Magnificence (z CD Songs for the inner lover). Stále o třídu výš než většina toho, co vysílají rádia, ale přesto to mělo takto, reprodukovaně, k zážitku „naživo“ v kostele sv. Šimona a Judy (12. června 2007) hodně daleko. Objev tzv. zrcadlových neuronů prokazuje, jak efektivněji žijeme ve skupině: společný zpěv, společné cvičení (ale i společné prožívání filmu v kině, tance nebo nějaké dobré divadelní hry v divadle, fandění na Spartě nebo manifestace na Václaváku) je díky nim mnohem hlubinnější zážitek.
„Skupiny neuronů v mozkové kůře kopírují činnost stejných neuronů příslušníků vlastního druhu… Zrcadlové neurony, tedy jejich síť, je systém, který umožňuje imitaci neboli napodobování (ono proslulé opičení). Ale zároveň umožňuje pochopení akce, toho, co dělá druhý příslušník skupiny,“ píše dr. Koukolík (Proč se Dostojevskij mýlil: o vědomí, empatii, altruismu, lásce, zlu a religiozitě, Galén 2007). „Jestliže se díváme na akci druhého člověka, zvýší činnost rozsáhlá síť týlních, temenních i spánkových oblastí mozkové kůry a dvě korové oblasti, které odpovídají za hybnost, proto se jim říká motorické – aniž bychom se pohybovali sami.“
Když se člověk chce naučit jógu, může si koupit učebnici a začít cvičit podle popisu ásán a jejich fotografií, ale jeho pokrok bude minimální oproti tomu, když bude cvičit v nějaké skupině pod vedením zkušeného cvičitele (právě tak zpěv v partě nebo ve sboru zklidní daleko rychleji a lépe všechny, i ty, kteří to sami nezvládají). Proto chodíme do divadel, kin, na koncerty, proto byly tak působivé spartakiády (ale i pochody nacistů) a skandování hesel v davu. Proto jsou pak i pozitivní účinky zpěvu nějaké mantry daleko silnější, je-li zpívána ve skupině nebo na koncertě spolu s několika sty dalších lidí.
Zajdu ještě dál: mantru, zpívanou Mitenem za doprovodu Devy Premal v dokonalé akustice kostela, ale také s publikem, které již bylo několika předchozími mantrami dokonale uvolněno, vyladěno, otevřeno, a hlavně (díky zrcadlovým neuronům) propojeno, nelze, co se týče kvality předávaných informací a původního poselství mantry, tedy vnitřního klidu a míru a umění vychutnat zázrak života v každé vteřině třeba na břehu moře, srovnávat s mantrou, kterou, jakkoliv profesionálně vyrovnaný Miten s Devou natáčel ve studiu (kde byli jen oni sami).
Jaká je pak škoda, že tak jako jsme si nechali vnutit stále méně kvalitní špekáčky a párky (ve kterých po špeku ani pára a po mase jak by smet) a výrobky záměrně vyrobené tak, aby se brzy pokazily či obnosily (včetně novin, časopisů, knih, ale i ministrů a předsedů stran a soudců a žurnalistů a celebrit), tak jsme si nechali vnutit povrchně a rychle (lidsky povrchními a často velmi nervózními zpěváky) natočené písničky. Které navíc v naprosté většině posloucháme buď z přehrávačů mp3 (v ořezané kvalitě), nebo z televize (kde prakticky povinně všichni zpěváci jen předstírají zpěv, jen otevírají ústa, a nepohybují hlasivkami, takže hlasivky všech posluchačů a diváků v celé republice, řízené zrcadlovými neurony, se rovněž nepohybují: národ přestal zpívat), tedy z playbacku.
Možná je už nejvyšší čas, abychom se vzpamatovali. Abychom přestali být pasivní. Abychom nenechali jiné (a věci a média) aby žili(y) za nás. Abychom znovu začali dnes a denně pátrat po kvalitě (čehokoliv) – a užívat si ji. Abychom přestali žít na playback.
K nápravě těchto zdánlivě příliš složitých a tedy neřešitelných věcí lidských přitom možná stačí si začít pravidelně zpívat. Nejlépe něco pozitivního a již vyzkoušeného, např. mantry.