Marně se moudří všech dob pokoušeli a pokoušejí naznačit, že zvláště když se začíná něco velkého a dlouhodobého, je třeba dbát na poctivost a rozvahu. Už Ford věděl, že zmetek na výrobním pásu ho přijde na dolar, při výstupní kontrole na 100 dolarů a u prodejce 1000 dolarů ztráty. Chci naznačit, že pokoušet se tvářit, jako že Praha je ideální místo pro olympijské hry, respektive tvrdit, že Liberec na pořádání mistrovství světa nebude od státu požadovat žádné peníze (maximálně tak garanci u bank), je stejně podvodné a pokrytecké, jako když komunisté tvrdili, že Temelín bude stát pár desítek miliard a on nakonec stál pár stovek (miliard).
Celý život trpím za chyby a propadáky ostatních, nemůžu za to. Trpím, když herci předstírají, že hrají (a raději dnes, preventivně do divadla nechodím a na české tv inscenace se nedívám ze zásady – kontrolně občas zhlédnu nějaké ty upoutávky a zhrozen tou šmírou mám na delší dobu pokoj), trpím, když „naši“ prohrávají. Abychom si rozuměli: nevadí mi, když vyhraje ten lepší, vadí mi, když ten, který prohrává, nebojuje a hází rovnou flintu do žita.
Liberecké mistrovství kolem sebe šíří nakažlivou atmosféru poraženectví, bafuňářství a nezájmu o ty, pro které se to všechno pořádá a organizuje. Včetně jen zdánlivě nesouvisející kauzy jednodenního vyhazovu televizní komentátorky, jen za to, že nepřechylovala ženská jména zahraničních sportovkyň (když se zvedla vlna divácké nevole, byly ihned „popřeny spekulace, že spolukomentátorka mistrovství světa v klasickém lyžování byla odvolána“).
Když začal první člen štafety (který nepodal odpovídající výkony už v předchozích závodech) ztrácet, zatrnulo mi, ale všechno měl přece dohnat náš nejlepší lyžař medailista. Jenže pohled na upachtěného Lukáše Bauera, který při výšlapu do prudkého kopce zdvořile zpomalil a nechal se předjet Francouzem, zabolel. Opakuji: přes výjimečné výkony Zátopka, Kodeše, hokejistů bojujících proti sborné SSSR, či relativně nedávno Lukáše Pollerta či skikrosaře Krause a Šárky Záhrobské (kteří se všichni museli neustále potýkat s bafuňářským myšlením nařízení shora a svých úspěchů dosáhli spíše navzdory, ne s podporou sportovních činovníků), čeští sportovci s sebou neustále táhnou tuhle nakažlivou atmosféru (poraženectví), o které píši.
Zatímco Norové a Italové i přes pokažený první úsek štafety bojovali jako lvi, naši to ostudně odploužili. „Je to v hlavě“, musel v přímém televizním přenosu podotknout mužský spolukomentátor. Ano, souhlasím, jenže kde se to vzalo v hlavách lyžařů, kteří trénují po celém světě a nevyrostli v době normalizace? Kde se ta předporaženost na jedné a furiantství na druhé straně vzaly v hlavách prezidenta a primátora (a jak k tomu přišel Kaplický)?
Naznačuji, že každá další generace, vyrostlá v téhle poraženecké atmosféře (a že si moc dobře pamatuji, jak v 80. letech minulého století, za „normalizace“, až na výjimky prakticky všichni šli v den voleb vhodit lístek do schránky komunistům), ji dříve či později převezme (jaksi podvědomě), protože o tom se přece nemluví, a když, tak stylem „ale Rusové ve štafetě taky propadli“. A sama přidá svou porci malého čecháčkovství a předá svým dětem.
Tahle maska bodrého tlusťoučkého růžolícího (fotbalového, plaveckého, tenisového lyžařského či jiného) funkcionáře jakoby už dávno prorostla i do soudnictví, na ministerstva, do sekretariátů stran a nakonec i do vlády. Podvodníci a šíbři všech forem dávno ví, že u nás jim všechno projde, protože celá veřejnost je poraženecká a nakažená. Raději se tváří, že jinde je ještě hůř, a stěžuje si na osud a špatné mazání.
Budu parafrázovat větu z článku Moniky Zgustové v příloze LN (Smích a lhostejnost viníků): „Aby skryli svou vinu a hanbu, jednotlivé sportovní svazy (a konkrétní funkcionáři, viz výše), se skrývají za různými maskami. Mezi ty nejúčinnější patří… škraboška matení skutečnosti, překrucování, či typicky českých výpadů vůči komukoliv, ponoření se do sebelítosti nebo lhostejnosti… Dlouhodobé nošení masky ale škodí pleti, a podobně i zapomnění, jímž se společnost (a jednotlivci, v případě libereckého mistrovství čeští organizátoři i lyžaři, banalizující nedostatky a smetající pod koberec všechny ty negativní „detaily“ tak velké akce) snaží skrýt svou vinu, je na škodu kolektivnímu vědomí a svědomí.“
Krach téhle štafety, a přímý přenos nákazy poraženectví byl příznačný a pro náš malý český styl bastlení života typický.
Chce to holt osobní odvahu. Ale kde ji v téhle generačně předávané atmosféře poraženectví vzít (když jsou trochu živější kluci ve třídách okřikováni a stále jim zakazují běhat po chodbách)? Zarputile umanutou a bojovnou tvář Nora, který kousek po kousku doháněl ty před sebou (aby jeho štafeta nakonec zvítězila), by měli mít všichni reprezentanti, dorostenci, ale i činovníci, povinně jako spořič obrazovky na svých noteboocích.