Balil totiž neuvěřitelně pomalu, pečlivě, jako kdyby každá ta cigareta měla být vystavena v nějaké světové soutěži. Často dokonce nebyl spokojen s konečným výsledkem a cigaretu znovu z papírku vybalil, tabák smetl na hromádku, a začal znovu.
Pak mi došlo, že tenhle obyčejný a evidentně nevzdělaný člověk je natural: přírodní zenový talent.
Našel svůj způsob každodenní meditace. Zjistil, že na kvalitě (ubalení) záleží, ne že ne. Že si tak dokonale odpočine od běžných starostí všedních dnů, a jeho práce, hlídání, se mu stalo potěšením a relaxací.
Co dělal, dělal na 100%. Cesta pro něho byla důležitější než cíl.
Později, při studiu zenu a praktických metod soustředění (jak v japonském klášteru, tak v polských zenových centrech a českých bytech, kde jsme se scházeli a s nažili se praktikovat zazen), jsem si na něho často vzpomněl. Soustředění, s jakým jsem si pak umýval své tři misky, nebo s jakým jsem v klášteru v Naře zametal cestičku od hlavní brány, mne dostalo až k zenovým mistrům a pochopení zenu.
Dnes, po třiatřiceti letech, bydlím v podnájmu v domku na rušné výpadovce z Prahy, který má ovšem vzadu dvorek jako ze škatulky. Tráva, ořešák s milosrdným stínem a chladem v parnech, kytky, stromky, kus záhonu, kde hodlám i letos pěstovat své oblíbené dýně hokkaido, a ruch z ulice jen z povzdálí. Sedávám na lavičce, čtu, nebo jen tak spočívám.
Dvorek (viz široké foto v záhlaví blogu) i domek vypadá tak udržovaně, protože jej opravdu udržuje další natural. Švagr kamarádky, která mi pokoj (a dvorek) pronajala, invalidní důchodce z malého města hodinku vlakem od Prahy, si sem ze svého panelákového bytu přijíždí psychicky odpočinout. Prací. A hrou (na dokonalost).
Je to velmi zručný kutil. V garáži je veškeré nářadí, a tak kromě udržování dokonalého pořádku (vždy když odchází, tak za sebou pečlivě zamete, buddhisticky napsáno „nezanechává“ obvyklé stopy) dokáže zasklít nové dveře, předláždit chodník, vyměnit zámek (a dveře a kliky patřičně upravit do požadovaného tvaru), nebo, jako posledně, vyrobit dokonalý prostor na kompost (viz foto).
Nespěchá, ví, že chce udělat několik věcí, a tak si to časově rozvrhne, a pak udělá jednu, a poté teprve druhou věc. Mezitím po sobě vždy uklidí. Třikrát měří, a klidně předělává, není-li s výsledkem spokojen. Umí improvizovat, a tak když není správný rozměr, nebo správný kus potřebného materiálu, nějak si jej vyrobí. Nemá-li kůl, stluče dvě prkýnka.
I pro tohoto naturala je cesta důležitější než cíl. A protože co dělá, dělá na 100%, jako vedlejší efekt výroby různých vylepšeníček kolem a v domku je usměvavý, klidný, vyrovnaný a zdravý. Nezažil jsem, že by (když například při zatloukání posledního hřebíčku při přidělávání skla do dveří sklo rozštípl a musel zajet pro nové) zvýšil hlas.
Našel smysl svého života, a nemůže-li pomáhat v prostoru, ve kterém žije, tam kde žije, jezdí takto „odpočívat prací“ a meditovat do domku a na dvorek své neteře.
Je přirozeně dokonalý. Je to natural.