Tohle je Hudba, tohle je nanejvýš současná Mantra, tohle je Píseň, která v lidech, jenž ji takto zpívají, rozpouští civilizační a individuální bloky. Třeskutě energetické, ale přitom hlaďoučké sametové ticho, které se rozhostilo, když Miten ztišil svou kytaru a přestal zpívat, bylo tím nejlepším možným, pravohemisférovým poselstvím všem: takto by měly a mohly znít skutečné písně.
Tibeťané mají přísloví, naznačující rozdíl mezi tím, jak pojímají Hudbu oni, a jak jsme ji zdevalvovali my: „Zpívání bezduchých písní je toliko kumulace hříchu.“ Jinými slovy, zatímco hudba (tedy ne ta naše obvyklá) skutečně léčí, a existují písně, které harmonizují celého člověka (ve smyslu pozitivního opaku lidově hutkovského „hádala se duše s tělem“), masová produkce komerčních výrobků (tak jako v jiných odvětvích, vyrobených tak, aby se co nejdříve „pokazily“ a my museli koupit nové auto, nebo hit) v našich končinách je skutečně jen hromaděním nefungujícího zboží.
Jsem si jist, že když muži s Mitenem a Manosem (a Deva s ženami svým oslavným Halelujá) zpívali stále znovu „Je tolik vznešenosti, poblíž moře, vlny přicházejí, vlny přicházejí“, že s každým opakováním docházelo lidem poselství téhle novodobé mantry: svět je nádherné místo k žití, a život je nádherný a zázračný proces. To jen některé „ušpiněné“ programy a netrpělivá snaha mít všechno a hned halí stádům turistů třpytivou nádheru světa (mořského pobřeží) do iluzorních závojů komerce. Jakoby v těch několika minutách lidem padala z mysli a víček vrstva zbytečných negativních emocí a vzpomínek za vrstvou. A jako bychom si se stále intenzivnější naléhavostí uvědomovali, že zatímco Příroda a Hudba je dokonalá, a je tu všude okolo nás, to, co jsme z ní udělali, a jak ji vnímáme a spotřebováváme (jak ji vykořisťujeme), je jen a jen naším hříchem.
Když zpívá nějaká rychlokvašená superstar nějaký ten svůj rychlokvašený hit, složený jen za účelem výdělku, je to „cítit“. Už víme, že mozek je neustále vysílající a přijímající vysílač, a že tím, co a jak myslíme, ovlivňujeme nejen sebe, ale i své okolí. Už víme, že když se chceme prolhat k pravdě nebo když chceme za každou cenu a bez ohledu na ty druhé „vybojovat“ (svůj) mír, dále jen špiníme vlastní mysl: každá lež je na hard disku každého člověka navždy zapsána, a nelze ji defragmentovat, deletovat – do smrti pak tento protivír energií bude tomu kterému člověku automaticky, podvědomě, v půl vteřině, kterou nemůže ovládat, naskakovat v jakékoliv situaci, která se jen trochu bude podobat té původní, ve které zalhal (nebo něco ukradl, někoho ranil, nebo kdy jeho někdo ranil, nespravedlivě potrestal atd.).
Nebo odjinud: když mluvíme nebo zpíváme, ti, kteří nás poslouchají, si vědomě berou z našich slov jen 20% toho, co je námi vysíláno. 80% předáváme podvědomě (a jsme přesvědčiví podle toho, jak moc věříme tomu, co a s jakým úmyslem říkáme nebo zpíváme, jestli jsme to prožili nebo jen o tom četli, a jestli jsme vyladěni na pozitivní, nebo, jako tomu bývá ve velké většině západního pop průmyslu, negativně).
Jistě, i lidové písničky jsou velmi často „negativní“ (vlastně popisují negativní věci: skin Pepíček rozdupal Nanynce košíček, pec jim spadla, konvalinka na tom pražském mostě uvadla, protože ji nikdo nezalil, myslivec strelil husičku do boka atd.). Jenže tím, jak je člověk zpívá (a nemyslí na detaily a slova se stávají mantrou), se zharmonizuje a nalezne tak svůj vnitřní klid a mír. Když ovšem v hitparádách vítězí naštvané věci, složené naštvanými mladíky, aby naštvali své rodiče a šéfy, způsobí tím dočasné uvolnění naštvané energie, ale nevyřeší nic. Tak tomu je v Evropě a na Západě, ke škodě většiny a pro zisk několika jednotlivců, téměř všeobecně.
To v Indii nebo Tibetu (a v dalších kulturách) se hudebník nebo zpěvák celé dny „čistí“ medituje, často postí, má vyladěný nejen nástroj a své tělo, ale hraje či zpívá mantru (nebo bhadžan, kírtan, tedy náboženskou píseň), která je „vyladěna“ na denní či roční dobu, nebo na „problém“ (energetickou nečistotu, negativní emoční blok). Opakování slov spolehlivě vypne levou mozkovou hemisféru, postupně zklidní dech, mozkové vlny, a pozitivní slova a opěvování nějaké vrcholné pozitivní entity (v podobě nějakého toho božstva, symbolu čistoty té které pozitivní emoce) pak vyčistí a vyleští hladinu mysli, která následně zobrazí svět přesně takový, jaký je: otázka již v sobě zahrnuje odpověď, člověk jakoby odhrne závoj kulturní, rodinné, školské a společenské indoktrinace, a uvidí svět a sebe v něm jakoby „osvíceně“. Bez zbytečností a obvyklého zabarvení našich všedních (ať už černých, nebo růžových) brýlí.
Znám osobně desítky lidí, a vím o dalších, kterým pravidelný zpěv manter dokonale, samozřejmě pozitivně, změnil život. A osm stovek návštěvníků dvou koncertů manter Devy Premal a Mitena už nad veškerou pochybnost ví, jak očistné je mít možnost slyšet a dokonce zpívat s sebou, pozitivní uklidňující a přesto vrcholně vzrušující písně, které léčí. Právě v tomto druhu zpěvu a hudby je lék na neschopnost a neochotu mužů, žen, politiků a států, náboženství a kontinentů se domluvit a spolupracovat.
Je to jako nebe a dudy, říkáme, když chceme přirovnat něco kvalitativně odlišného (nemám nic proti dudám, naopak, jen se mi hodí to přirovnání). V případě toho, co do nás hustí soukromá, ale i veřejnoprávní rádia, co trpně sledujeme v různých estrádách a v rámci různých trapných udělování „cen“, jde o „dudy“ (nebo Trabanty, chcete-li), přitom bychom mohli (a při pohledu na svět, jak dnes vypadá, i měli) využít schopnosti hudby a písní pomoci nám zažívat „nebe“ (Rolls Royce).
Je teoreticky jen a jen nás, co zvolíme, to bychom ale, abychom si mohli vybrat, museli mít možnost a umět najít a slyšet „kvalitu“. Většina lidí současného západního světa skutečnou kvalitu, skutečné hudební nebe, nikdy neslyšela a nezažila (nemyslím rozjitřené emoce například po nějaké symfonii z 19. století). Žijeme s dudami, i když bychom kolem sebe mohli mít nebe. A naopak, kdo slyšel naživo zpívat Devu Premal, už nebude mít nejmenší pochyby o tom, co je to skutečný zpěv a jeho harmonizační síla.
Původně rockový hráč Miten zažil roky běžné muzikantské slávy a rutiny, aby zjistil, že ho to neuspokojuje. Našel svět duchovna, meditace, manter, a nemohl nenapsal píseň, vyjadřující jeho pocity na břehu „moře“ (symbolicky i moře jako zdroj života, ženskou energii atd.). Nemusel, nikdo ho netlačil k sepsání dalšího hitu. Tak jako dávný indický hudebník a duchovní mistr (tehdy to bývalo totéž), byl a je meditováním a pobytem v ášramech tak vyčištěn, že ono „nebe“ zažil a je schopen dokázat později hudebně popsat a pokaždé opravdově zazpívat (a k radosti nás ostatních tak svou schopnost slyšet „nebe“ předat stále ještě jen hledajícím posluchačům).
Poselství je (pro ty, kdo mají oči k vidění a uši k slyšení) jasné: Je tolik vznešenosti v člověku, který je otevřen a tím pádem i „zní“. Je tolik vznešenosti v lese, na louce, u potoka, na horách, mezi přáteli, v rodině, v každém člověku… a mantry přicházejí, mantry přicházejí…
P. S.: Běžné pop písně desetiletí neposlouchám, ale náhodně zaslechnuté útržky v rádiu mi doposud nevadily. Od koncertu Devy Premal a Mitena nemůžu (fyzicky) běžné interpretky a interprety (bezduchých písní) vydržet. Jakmile začnou ječet, musím rádio okamžitě vypnout.