Prakticky každé televizní zprávy přinášejí převážně záběry nehod, katastrof a neštěstí v nejrůznějších formách. Ale to asi nestačí: ve jménu sledovanosti, a v rámci veřejnoprávní televize asi i jakési zvrácené profesionality, je každá taková událost navíc stále častěji doprovázena dalším stručným výčtem podobných událostí v minulosti.
Je to nebezpečné.
Lidský mozek je svět sám o sobě. A svět jak jej vidíme je iluze, námi vnímaná v jakémsi cenzurním zpoždění (2 desetiny vteřiny): nevidíme svět, ale jen (emocemi zbarvený) obraz světa, jak nám jej mysl promítá na naši vnitřní obrazovku. Když držím v ruce jablko, a chvíli jej pozoruji, začnu slintat. Když zavřu oči, a představím si, že držím v ruce jablko, se všemi detaily, začnu slintat. V obou případech mozek prožívá totéž. Takže když si člověk, kterému ráno v tramvaji někdo stoupl na nohu, stěžuje kolegům v práci, telefonicky další přátelům a večer o tom ještě vypráví doma ženě a dětem, prožívá tuhle situaci se všemi emočními (a následně chemickými a hormonálními) důsledky znovu a znovu.
Ve zprávách v sobotu 13. ledna 2006 jsem opět žasl na naivně nebezpečnou snahou televizních redaktorů doplnit už tak krutý a negativní videozáznam nějaké katastrofy dalšími údaji o všech podobných katastrofách za poslední roky (včetně již mnohokrát viděných a použitých obrázků).
Střed neonacistů s anarchisty v Otrokovicích doprovodil grafický přehled podobných střetů z nedávné minulosti – a navíc pár archívních záběrů. Po chvíli byla jiná zpráva o neštěstí na nádraží doprovozena dalšími grafickými údaji o počtu lidí, kteří v posledních letech zahynuli na přejezdech a nádražích. Následný šot o havárii tankeru samozřejmě následoval výčet největších havárií tankerů v posledních letech.
Tohle kumulování negativních a katastrofických zpráv má za následek nevědomé, ale podobně kumulativní (a ve svém dopadu dlouhodobě negativní) reakce v mozcích a tělech diváků. Mozek se přizpůsobí: jednak otupí (a bude postupně vyžadovat ještě krvavější a emočně vypjatější záběry), jednak si zvyká (a děti napodobují). A i když se pak člověk rozhodne, že na negativní katastrofické zprávy vyšperkované výčtem všech dalších minulých katastrof koukat nebude, návrat k pozitivnímu myšlení je velmi dlouhý a pracný (asi jako když kuřák odvyká kouření).
Je to „laciné“.
V dobách před „googlem“ bylo příjemné, i když výjimečné, zjistit, že některý novinář poctivě vyhledal všechny další námětu se týkající informace a navíc ověřil všechny prameny. Dnes stačí zadat příslušné heslo. Možnosti, které má každý současný profesionální novinář (na pár kliknutí mu počítač z obrovských databází těch kterých novin, nebo tiskové agentury, vyhledá všechny koncerty či skandály toho kterého interpreta, či všechny havárie tankerů) sice jemu samotnému práci obrovsky usnadňují, ale čtenáře či televizního diváka v tomto smyslu jaksi lacině, ale o to nebezpečněji, zaplavují výše naznačenými kumulovanými negativitami.
Jak dlouho ještě necháme svá těla a mozky zaplavovat negativními důsledky stále negativněji „vyladěných“ médií?
Protože pokud si to nezačneme uvědomovat, a pokud s tím něco nezačneme dělat, bude pozdě bychy honit. A řešení a pokusy o nápravu věcí lidských a mediálních budou nezaručené, avšak stále nebezpečné – a navíc neskutečně drahé.