Mohl byste se představit?
Jmenuji se Maharudra a pocházím z malého města kousek od Bombaje. Narodil jsem se v hudebnické rodině. Tak jako ještě donedávna existovaly kasty truhlářů, holičů, tak já jsem se narodil v rodině profesionálních hudebníků. Můj otec byl kněz a zároveň hudebník. Jeho celoživotní povinností i posláním bylo hrát v chrámu. I moje hudba není určena pro nějaké rockové či jiné kluby nebo zábavu, ale je součástí hudební duchovní tradice. Naše rodina hraje chrámovou hudbu už téměř tisíciletí. Nemám rád slovo duchovní, ale v tomto případě je to asi to nejlepší označení hudby, ve které jsem i já vyrůstal. Tenkrát nebyla kina, televize a restaurace a tak jediná možnost zábavy byla účastnit se nějakého náboženského festivalu. Během roku se v chrámech a před nimi odehrávala dlouhá řada různých slavností a někdy i několikadenních nebo týdenních festivalů. Při jedné takové slavnosti se např. 24 hodin nepřetržitě zpívá jméno tamějšího boha. V posledních desetiletích se situace samozřejmě změnila.
Vy si pamatujete na doby, kdy jedinou zábavou lidí byly náboženské slavnosti?
Samozřejmě. Mě je dnes 68 roků, takže jsem ještě před 40, 50 lety aktivně prožíval všechno, co se tehdy dělo. Žil jsem s tou poslední minulou generací před začátkem silného vlivu západní kultury. Moc se mi to tehdy líbila. Jak můj dědeček, tak i můj otec se celé dny věnovali svému povolání a já si pamatuji, jak jsem mu vždycky seděl za krkem, nohy mi klimbaly a shora jsem se tak účastnil všech slavností, na kterých můj otec hrál na tabla.
Jak náročné bylo tehdy hrát na těchto festivalech? Jak dlouho trvaly některé slavnosti?
Někdy se hrálo jen večer, ale často slavnosti trvaly několik dnů a takový hudebník dokázal hrát nepřetržitě od rána až do příštího rána. Pamatuji se, jak jsem jednou hrál sedm dní v kuse, každý den jsem měl jen hodinovou přestávku na oběd a brzo ráno půlhodinovou přestávku na hygienu. Když je člověk cele oddán své hudbě, nikdy ho neunaví. Za doby mého mládí nebylo tolik profesionálních hudebníků, a tak se často stávalo, že to prostě nestíhali hrát ve všech patnácti chrámech ve městě. Dnes už je jiná situace. Existují hudební školy a profesionálních hudebníků už je dost.
Rád vzpomínám na každoroční devítidenní festivaly na oslavu boha Rámy. Už jako dítě jsem napjatě sledoval hlavního zpěváka a vypravěče, který po celé tři dny přezpívával a recitoval dlouhé pasáže ze slavného eposu. Tehdy jsme jako děti nic jiného neznaly. Nebyla televize, nebyly filmy a ani knihy. A tak jsme byli vychováváni příběhy o bozích a statečných hrdinech. Celý festival věnovaný Rámovi má za cíl ze všech stran popsat ideál člověka, aby tak všichni věděli, jací by mohli být.
Existují tyto festivaly i dnes? Jak se změnily?
Změnilo se to, že všude je cítit vliv západní kultury. Děti chodí do škol a na university, studují západní literatury, západní styl lékařství, západní hudbu. Časy se prostě změnily. Neříkám, že k horšímu, prostě se změnily. Dnes už lidé tak často chrámy a tamní festivaly nenavštěvují. Stále nějací chodí, ale je jich tak asi pětina. Festivaly se konají stále a hrají na nich profesionální hudebníci, ale jsou podporovány už jen částí populace. A navíc, když jsou ve velkých chrámech a je tam hodně lidí, používá se ozvučení, mikrofony atd.
Kdy jste začal hrát na tabla?
Přesně si nevzpomínám, snad v pěti nebo šesti letech.
Kolik hodin denně?
Když jsem byl mladý, tak jsem byl jako mnoho jiných mých vrstevníků, velmi ambiciózní. Všichni jsme chtěli být někým slavným. Já jsem tehdy dokázal cvičit deset nebo dvanáct hodin denně. Mým prvním guruem byl můj otec. My používáme slovo guru raději než slovo učitel. Guru je někdo, komu naprosto důvěřujete, zatímco učitel je někdo, komu zaplatíte, aby vás něco naučil. Mým druhým učitelem byl můj starší bratr a potom, když už jsem dospěl, jsem měl ještě další tři. Vždycky jsem u svého gurua strávil třeba půl roku, abych se od něho naučil to, co uměl jenom on a když jsem to uměl, tak mne guru pak poslal k dalšímu.
Tehdy se lidé moc nestýkali a tak hráč na tabla z jednoho města nikdy neslyšel hrát na tabla hráče z jiného města. Každý guru měl svůj styl a hrál trochu jinak. Používal jiné rytmické ozdoby, v jiném pořadí. Nástroj a rytmy byly samozřejmě vždy stejné, ale já jsem chtěl zvládnout i jiné druhy hry na tabla Guruovi se neplatí, ale člověk žije v jeho rodině a musí si jeho učení zasloužit. Někdy se stalo, že jsem třeba půl roku pracoval v jeho rodině, než mne guru začal učit.
Jak probíhá taková lekce hry na tabla?
Právě tak, jako když si teď povídáme. Žák sedí vedle gurua a předvádí, jak zvládl svou lekci. Guru ho pak naučí dalšímu rytmu, který si žák musí zapamatovat a pak cvičit tak dlouho, až ho dokonale zvládne. Když se mu něco nelíbí, vezme žákovi tabla z rukou a ukáže mu, jak to má správně znít.
Tabla jsou dokonalý nástroj. Vím, že tys na ně hrál a tak ti nemusím vysvětlovat, jak složitý a bezbřehý je oceán rytmů indické klasické hudby. Základních rytmů zase tolik není, ale každý úder pak můžeš zahrát dvakrát, třikrát nebo čtyřikrát rychleji, každou dobu ozdobit množstvím dalších úderů.
Tabla vznikla rozdělením jednoho ze dvou nejstarších indických hudebních nástrojů vůbec – bubínku mridangamu. Už ve védách v době před pěti tisíci lety byly zmíněny strunný nástroj vína a bubínek mridangam. Tabla sestávají z jednoho kovového, většího bubínku, který vydává basový zvuk, jenž se dá tlakem ruky výškově modulovat a menšího dřevěného bubínku, který je vždy naladěn do základní tóniny, ve které hraje sítárista nebo zpívá zpěvák. Horní blána je z kozlečí kůže, která je uprostřed vyztužena zvláštní vypalovanou pastou z mletého zrní. Výrobce vždy nanese jednu tenkou vrstvu, nechá uschnout, vrstvu vybrousí a pak nanese další vrstvu. Na kvalitních blánách je těch vrstev až kolem stovky. Hlavní blána je ještě po obvodu bubínku přidržena další kůží a obě jsou pak napnuty pomocí řemínků z hovězí kůže a dřevěných špalíčků.
Staří mudrci tvrdili, a jak jsem se dozvěděl, i jeden indický fyzik nedávno prokázal, že na rozdíl od všech ostatních hudebních nástrojů jsou tabla jediný nástroj, jehož zvuk se šíří vždy v jednom směru. Když člověk udrží na blánu západního bubnu, nebo na strunu kytary, zvuk se šíří všemi směry, je roztříštěn. Když zahraji na dobře vyladěná tabla, zvuk je souvislý. Kdybys na horní blánu menšího bubínku nasypal pudr a ťuknul, všechen pudr se přemístí do samého středu blány bubínku.
Vaše rodina také vyrábí a opravuje tabla. To děláte všechno sami, nebo máte spoustu dodavatelů a vy pak tabla sestavujete a ladíte? Vyrábíte tabla různé ceny a tedy i kvality?Kůži na řemínky řežete nožem, nebo jak?
Ano, vyrábíme i opravujeme. Tabla jsou z nejrůznějších materiálů, a samozřejmě pak se kvalita liší. Máme tabla levná, ale také velmi drahá, koncertní. Máme dodavatele kůží, dodavatele kovového korpusu většího bubínku, dodavatele dřevěného těla a špalíčků od truhlářů atd. A řemínky stříháme nůžkami.
Jste představitel severoindické, hindustánské hudební kultury. Ale Bombaj je přeci už tak na jihu, že velice blízko už musí být oblasti, ve kterých hrají jihoindickou, karnatickou hudbu. Měl jste nějaké styky např. s hráči na mridangam?
Máš pravdu, náš stát už sousedí se státem, kde už se hraje karnatická hudba. Oni spíše zpívají. Ale styky s žádným hráčem na mridangam jsem nikdy neměl. Tyto dvě kultury se v minulosti vůbec nestýkaly a i dnes jsou styky velmi řídké. Ale díky nahrávkám na kazetách a hlavně filmové hudbě se jihoindičtí hudebníci začali více zajímat o hindustánskou hudbu. Oni ale nikdy nepoužívají alap. Víš co je to alap?
Celé roky jsem litoval, že na tehdejších LP deskách byly alapy, ony předehry, při kterých sítárista ladí své publikum, které pak teprve potom je schopno skutečně vychutnat jeho výkon, velmi krátké. Teprve dnes, díky tomu, že někteří indičtí klasičtí hudebníci natočili svá alba ve Francii, v Anglii nebo v USA na CD, na které se vejde až přes 70 minut hudby, máme i my tady konečně možnost slyšet, co to je alap.
Tos mě velmi potěšil. Nepotkávám zas až tak často lidi na západě, kteří dokáží vychutnat alap. Nikde jinde než v severoindické klasické hudbě není možno slyšet něco takového. Alap je tím nejlepším z naší hudby. Připraví hráče i posluchače na disciplínu samotné rágy.
V Indii jsou dosti časté koncerty, kdy sítárista začne hrát v deset hodin večer a jeho alap je tak dlouhý, že koncert skončí v sedm hodin ráno.
Indičtí tablisté dokáží hrát neuvěřitelně rychle. Jak docílí takové uvolněnosti a rychlosti? Jak se těm komplikovaným rytmům učí?
Prostě musí cvičit. Musíš cvičit rytmus tak dlouho pomalu, až si pak schopen zahrát ho najednou rychle. Klidně o může trvat měsíce i roky. Opakování matka moudrosti. Ale už když se učíš nový rytmus, musíš se ho naučit srdcem. Samozřejmě to pak vyžaduje hodně disciplíny. Když umíš být takto všestranně připraven, tak kdekoliv, na jakémkoliv pódiu pak z tebe rytmy jen tryskají. Tak jak celé roky cvičíš, věci se sami pozvolna ustalují a vyvíjejí. Pak můžeš začít být intuitivní.
Jak ale dokázali guruové učit tak tvrdému cvičení a takové disciplíně své třeba čtrnáctileté žáky?
To není otázka učení. To je otázka stylu života. Buď někdo chce hrát a pak pro to udělá všechno, a nebo nechce a pak ať raději nehraje. Ale ten, kdo jednou ochutná, co je to hudba, už má dost motivace pro jakkoli náročnou cestu hudebníka. Je to jako když ochutnáš lžičku medu. Pak už do smrti víš, jak med chutná.
Jenže když takový čtrnáctiletý kluk celé dny cvičí na tabla, určitě vidí, že jeho kamarádi o kus dál běhají a hrají si. Nepřijde mu to líto? Každé dítě je jiné a každé má jiný cíl. Já jsem od dětství hudbu a hru na tabla tak miloval, že nic jiného mi nikdy nepřinášelo větší potěšení. Nemohl jsem se hudby nabažit. Pořád jsem chtěl chutnat ten med. Nikdo mě nikdy nemusel nutit do cvičení. Jak byli chrámoví hudebníci kdysi odměňováni? Jak jsou odměňováni dnes?
Tenkrát člověk sloužil svému bohu a chrámu a nic jiného nepotřeboval. Dnes jsou hudebníci najímáni tak, jako všude jinde. Ale ani dnes se ti, kteří hrají ve chrámech nebo indickou klasickou hudbu koncertně, nijak nestýkají s těmi, kteří se živí např. filmovou hudbou.
Já jsem za posledních pár desítek let díky tomu, že jsem hudebník, procestoval stovky měst v USA, Anglii, Francii, Austrálii, v západní Evropě atd. Doprovázel jsem všechny slavné indické sítáristy. Dvacet pět let jsem na tabla doprovázel zpěv swamiho Muktanandy. Často se stalo, že zpíval, a já jsem ho doprovázel na tabla třeba devět hodin bez přestání v sále pro několik tisíc diváků.
Až do časů mého otce hráli všichni mí předkové výhradně jen v chrámech a na festivalech a učili jen své syny. Já už žiji v jiné době, mám po celém světě několik tisíc žáků, které jsem učil hrát na tabla. a také se mi poštěstilo hrát na tolika místech a pro tolik lidí. Ale hudba je to pořád stejná a můj přístup k hudbě jako k něčemu velmi duchovnímu se nikdy nezměnil.
Jak se vám líbí současná hudba ve světě ale i v Indii?
Mně se líbí každá dobrá hudba. Ale mám takový pocit, že lidstvo něco ztrácí. Nemělo by to takhle dlouho pokračovat, protože to nedopadne dobře. Lidstvo nestojí pevně na zemi. Je jako vytržený list ze zápisníku. Zafouká vítr, a list už se žene ani neví kam.
Ale je pravda, že když jezdím po světě, potkávám lidi jako jsi ty. Lidi, kteří mají zájem o kvalitu. Proč jsi přijel přes celou Prahu abys se mnou dělal rozhovor? Láká tě dovědět se něco o hudbě a její kvalitě. Ještě stále existují na tomto světě dobré věci. Ještě stále žijí dobří lidé. A s těmi se každý rád potká. Právě tak se každým, kdo je toho schopen, rád setká s dobrou hudbou. Představ si, že by neexistovala hudba… to by bylo hrozné.
Jak se řekne hudba hindsky?
Sangit.
K čemu tedy sangit, hudba v tom duchovním slova smyslu slouží?
My Indové rozeznáváme čtyři druhy zvuků. První vydáváme svými ústy, druhý se vytváří v našem krku, třetí vzniká v našem srdci a ten čtvrtý neslyšíme. Přesto je to právě ten neslyšitelný zvuk, který je tak důležitý. Patandžali, velmi známý mudrc z dob Véd, napsal sútru, kde se na jednom místě praví něco v tom smyslu, že člověk od narození až do smrti neustále vytváří nepřetržitý sled myšlenek. Pokud by se mu ale podařilo zastavit své myšlenky tím, že by se vyladil na neslyšitelný zvuk, pak by dosáhl nirvány.
Na počátku byl zvuk, a ten zvuk byl Óm, začal potom pan Maharudra svůj výklad pro několik zájemců v prostorách kláštera premonstrátů. Vyprávěl o indické klasické hudbě, o tablech, rytmech a ukazoval různé rytmy a druhy úderů v pro nás nepředstavitelné rychlosti. Zodpověděl několik dotazů (v jednom okamžiku pronesl něco negativního o západním stylu hudby, ale okamžitě se několikrát omlouval, prý to neměl říkat), pak si sbalil svá tabla a druhý den odletěl do Bombaje…