Právě s jednou svojí klientkou probírám přesně totéž: její nedospělost jí neumožňovala dospět v matku a otěhotnět, dokonce i její manžel byl ještě "chlapeček", ale oba se ve své nedospělosti jen doplňovali a hráli na dospělé stejně, jako si děti hrají na maminky a tatínky a tak vlastně jim samotným nepřipadalo nic divně… Když jsem s tou paní prošla první hrst jejích strachů, naočkovaných za celý život její rodinou a hlavně maminkou (která denně alespoň jednou do telefonu umírá na žlučník po mastném obědě, který si ovšem neodpustí), konečně překonala i strach jít na gynekologické vyšetření a nebát se případných nepříznivých zpráv.
Dnes je těhotná, šťastná …a začala dospívat, takže můžeme likvidovat další zbytečné holčičí strachy. Nesmírně jí v tom všem taky pomohlo, že je věřící.
Překvapilo mě ale, jak vlastně relativně málo stačí Vesmíru k tomu, aby byl ujištěn, že se člověk může stát rodičem (viz i tvůj blog Zpomalení). Ze zkušenosti vím, že to rozhodnutí jde z velké části mimo nás. Ani miminko si nelze koupit či vydupat (ani sebelépe aplikovanou teorií "játochci" nebo sebetajemnějším "Tajemstvím"). Každý musí nejdřív obětovat něco ze svého chtění, aby dospěl a směl.
Ovšem obzvláště díky za tu (alespoň) jednu větu o nedospělých chlapečcích; už jsem si myslela, že snad ani nechceš házet perly do vlastních řad…
Napadlo mne už mockrát, jak by asi na takto mířené rady od muže reagovali muži sami ? Vždyť to, že se velmi často sami chovají jako nedospělí, z manželky si udělají mamaservis, z domova svobodárnu (kam přicházejí jen kdy se jim zachce, vyžadují zproštění od jakýchkoli povinností a jakmile se mají trošku zapojit, utíkají do hospod, kde na ně nejsou kladeny žádné nároky), jedí jen to, co se JIM zachce, i když "maminželka" vaří prakticky jen podle jejich! jazyka ( "Víte, já si nestíhám vařit pro sebe něco jiného, když manžel vyžaduje pořád jenom maso a děti to po něm opakují…")…
Nejen v politice je těch chlapečků zástup. Jenže když jim o tomhle bude "kázat" jakákoli žena, bude to právě jen kázání a buzerace, i když to bude ve skutečnosti nejtřeskutější pravda. Pod rukama despotů vyrůstají další malí despotíčkové. Bez muže muže nenapravíš…
Já samozřejmě vím, že jsme to my ženy, kdo dělá ze synů muže, ale jak můžou (dospělé) ženy pomoci napravovat u mužů chyby jejich maminek (a přeprogramovávat tak svým vzorem v dětství zažité omyly), když muž nespolupracuje a je mu v jeho nedospělosti dobře a pohodlně? Manželka to sotva kdy dokáže a cizí je podezřelá, že o něj usiluje… Přesto se (mi) to občas podaří, ale to ta cizí žena velmi riskuje(ju) vlastní krk – velmi blízko po ruce je žárlivost manželova i manželky toho terapeuticky napravovaného pána… Kolikrát už jsem jen slyšela větu "nezlobte se, já už k Vám nepřijdu na konzultaci, víte, ona moje žena nechce, abych k Vám dál chodil, ona si myslí, že s Vámi něco mám a já nechci doma dělat rozbroje, i když jste mi moc pomohla a já cítím, že bych aspoň ještě párkrát Vaši pomoc potřeboval (a konečně přijal – dodávám). Víte, žena říká, že se k ní chovám nějak jinak, líp, ono se jí to líbí, ale je jí to naše léčení moc podezřelé, tak radši sbohem…". Hmmm….; když sáhnu Barbíně na jejího "Kena", je vždycky zle, ať je té Barbie třeba sedmdesát…
Ale její nedospělost už napravit nemůžu, ona si mne přijde sotva tak prohlídnout. To taky proto zůstávám, jak vypadám, nejsem totiž na první pohled tolik podezřelá a můžu dělat dál, co dělám…
Mám tohle všechno v hlavě nastartované k "zavěšení", ale váhám, protože nechci střílet do nesvých (= mužských) řad, aby z toho nebyla ta buzerace… Stále to téma převracím a reformuluji, hledám slova, ale pořád mi z toho vychází, že tohle musí jít k mužům z úst muže… Přece si kvůli tomu nebudu dávat mužský pseudonym ?! :))
Mirka