E-mail začal překvapivě dobře: pane Marek, vaše články čtu rád, protože je v nich hodně pravdy a ještě více úsměvných postřehů, které mě každé ráno výtečně naladí do pracovního dne, ale pokračovalo už typicky“kriticky“: Avšak pravda je, že trpíte klasickým nešvarem internetových pisálků a to jest tím, že se snaží vyjadřovat i k věcem, kterým absolutně nerozumí.
Zvědavě jsem pozvedl obočí a četl dále: V podstatě mě dnešní ráno rozesmála věta "Původní smysl internetu byla přece radost z nerušeného propojení několika univerzit." Já nerozumím Zenu, ani porodům, ale za to vím, jak posledních 20-30let probíhal rozvoj telekomunikačních technologií, ale kdybyste skutečně znal historii dnešního Internetu, tak byste věděl, že tak jak známe dnes Internet je pouze důsledek válečného šílenství 60tých let a studené války a jeho smyslem skutečně nebyla radost z nerušeného propojení několika univerzit, ale nýbrž pouze to, ze logika sítě měla zabezpečit nerušenou komunikaci armádních center v případe jaderného útoku na USA. Tedy žádná radost z propojení a blogování.
Hm, díky "za pochvalu" (odepsal jsem). Původně jsem tuhle informaci v článku měl, ale protože to měl a snad pro většinu čtenářů i je článek optimistický a pozitivní, nakonec jsem ji
vyškrtl. Tak jako zásadně vyškrtávám z článků o síle působení zvuku (a manter, new age, relaxační a jiné terapeutické hudby) informace, že vojáci zkouší zvukové zbraně. Tak jako odmítám recenzovat knihy, které se mi nelíbí. Tak jako odmítám odpovídat vždy, když účastníky přednášek o pozitivním myšlení vyzvu k otázkám, a první dotaz bývá pravidelně „Může meditace nebo hudba new age člověku ublížit?“
Na vysvětlenou svých pohnutek jsem ještě dodal: Zatímco vojáci z původní verze internetu "radost" (v tom smyslu, o jaký v mém článku jde) jistě neměli, oni zmínění studenti to naopak prožívali (a propojovali) se skutečnou radostí. O té jsem psal a té jste si, pro vzbouřenou emoci, prostě nevšiml. Jinak díky za zmínku, že mé články čtete rád.
Hm. Jak typicky české. A radu, abych „psal o věcech, kterým skutečně rozumím“, také neberu, protože já nepsal o historii internetu, já psal o radosti (včetně dvou zmínek o ženách, které se staly blogerkami a jakou jim to působilo radost!). Tedy o veskrze lidské vlastnosti, kterou nejen studuji, ale i vědomě praktikuji více jak 27 let.
V onom zmíněném filmu v jedné scénce seděli proti sobě nad kafem a s cigaretou v ruce (s obvyklou výmluvou „já už dlouho nekouřím, a právě proto si můžu jednu zapálit“) dvě rockové hvězdy, Iggy Pop a Tom Waits. Jejich „kavárenská“ konverzace probíhala typicky kavárensky (hospodsky): Iggy se např. zmínil, že viděl výborného bubeníka, a Tom se hned začal durdit, jak to myslí, chce snad naznačit, že má špatného bubeníka? Iggy překvapeně vysvětloval, že to tak nemyslel, že prostě chtěl pomoci doporučením dobrého bubeníka, a Tom odvětil „Takže ty tvrdíš, že jsem doposud na všech svých nahrávkách měl jen špatné bubeníky“?
Podobně jsem nedávno „ocenil“ i pochvalu čtenářky, která mne chválila za vše, co dělám pro přirozené porody a ženy, i když „na mém psaní pozoruje sklony ke grafomanii a demagogii“. Nedošlo jí, že my muži neumíme vidět a chápat věci z několika úhlů najednou, tak jako ženy: pro nás je to buď pochvala, nebo kritika. Je-li pochvalná věta zakončena kritikou, muž vnímá jen kritiku: plus je okamžitě zapomenuto a mínus přehluší a převýší vše ostatní..
Tak jako když řeknu, že „s tím nemám problém“: tím, že jsem vyslovil zápor, a navíc negativní slovo (problém), jsem spolehlivě (mysl a) tělo naladil negativně, a ono reagovalo stažením a očekáváním nějakého problému. Mínus a mínus (tedy specifikum češtiny – dvojí zápor) plus (v lidském mozku) nedává.
O „pochvalách“ vím své. Když jsem (v první polovině 70. let min. stol.) hrával v Extempore a v Elektrobusu (a později v Amalgamu), vydával jsem (po každém koncertu, což bylo tak jednou za čtvrt roku) pro kluky z kapely a jejich přátele na psacím stroji ťukané občasníky, ve kterých jsem jednotlivé hráče zkritizoval za všechno, co udělali špatně (nebo neudělali vůbec). Já to myslel dobře (protože sám jsem byl moc vděčen těm několika mužům, kteří mne, jakmile jsem pochopil, že co si neudělám, to mít nebudu, v různých obdobích mého života zkritizovali), ale reakce byla buď mlčení, nebo pozdější hádky na zkouškách, a nakonec rozpady těchto kapel. Po letech mi došlo, že oni nejsou já, a že kritika (zvláště pro muže) je až na výjimky vždy silně kontraproduktivní..
Netuším, jestli by se život můj i jejich vyvíjel jinak, kdybych tehdy víc chválil než vytýkal chyby, a kritiku si nechal po kouscích, jen občas, a v legraci, spíše jako návrh. Nechápal jsem totiž, jak mohou nechápat, že vychlastat placatku rumu čtvrt hodiny před koncertem, na který jsme pár měsíců nacvičovali, není to pravé řešení trémy, nebo že pokud chceme být stále lepší, musíme holt stále víc cvičit. Nepochopil jsem, že někteří z nich prostě nechtěli být lepší.
To nedorozumění a nepochopení (a absence návodů, jak na ješitné muže) mne pak vedlo ke studiu jógy, buddhismu, zenu a dalších introspektivních disciplín.
O čem že to dnes píši? Inu o (nejen ženské, v období PMS, ale i mužské) schopnosti si kvůli několika miligramům nějakého hormonu, jehož produkce byla vyprovokovaná kdysi vnuceným způsobem reakce na nepříjemné situace, pokazit radost z nového dne (nebo života).
Nastala doba seminářů, a tak mi od jejich absolventek (muži ještě nechválí) stále častěji chodí ty skutečné pochvaly:
Píši Ti abych Ti předala zpětnou vazbu. Když jsem Ti říkala, že cítím úctu ani jsem netušila, jak hluboko jsi šel a kolik jsi nám toho předal. Například, když vařím, tak si z mrkve dělám malé vesmíry, když loupu bramboru, tak mi ihned naskočí stejné pocity jako u té "první" a mnoho dalších prožitků.
Mám pocit, že jsem našla uvnitř něco, co jsem dlouhá léta hledala a díky tomu jsem cítila odloučení, samotu. Mám pocit, že jsem našla cestu domů a jsem z toho dojatá.
Cvičím všechny cviky které jsi říkal, včetně zpívání, už to zvládnu na jeden nádech!
Děkuji Ti za to, že mi ukazuješ, jak si zkrátit cestu, jsem pilný žák. M. P.
A tak chválím (takto, virtuálně, na dálku) všechny, kteří (a které) umí chválit a povzbudit, nejen kritizovat.