Ta paní mi rádoby ironicky, ale ve skutečnosti velmi mužsky a naježeně napsala: „Už chápu, co dělám špatně. Měla bych si najít Pána, kterému budu dělat pohodu a nástavec na penis a poslouchat Jeho Slova s otevřenou pusou. Nevíte o nějakém kursu, kde bych se tedy odnaučila číst a psát a kde bych se dozvěděla, jak se nekriticky hltají sračky z reklam, jak se správně tulit a s otevřenou hubou hltat cokoli, co pánu Muži velkomožnému vypadne z huby?“
Takových reakcí mi chodí dost a dost (i když už to není co bejvalo, před dvěma třemi roky to byla záplava podobně naježených a daleko vulgárnějších reakcí) a nenaštvou mě, jen je mi po nich vždycky smutno.
A tak citát z úplně opačné strany::
K výroku profesorky G. Šmausové, která prohlásila, že emancipace českých žen zůstala napůl cesty, socioložka Tereza Stockelová (v rozhovoru pro společensko-ekologický časopis Sedmá generace 2/09) podotkla: „Spoustě žen si sice podařilo uspět jakožto individuu s ženským tělem, ale ve společnosti, která se podle mne hypermaskulinizovala. V rámci této společnosti založené na výkonu, síle a rychlosti dostaly ženy rovnou šanci se maskulinizovat: nemít děti, nevdat se a udělat kariéru… máme volbu být mužem.“
Jeden z důsledků: „Touží po dítěti, ale s jeho otcem by žít nechtěly. Už neshánějí muže, ale jen dárce vhodného spermatu. Říká se jim neochotné revolucionářky. Mění tradiční podobu rodiny, ale odmítají to uznat. Vítejte ve světě novodobého mateřství, kde individualita je všechno,“ píše v úvodu článku Chci dítě, ne muže, Linda Kholová (Ona dnes, 4. 5. 09).
Svět se řítí do ďáblovy řiti, tvrdil Josef Váchal. On to myslel ideologicky a morálně, my dnes ale zažíváme nezodpovědně revoluční pokusy rostoucího počtu rozmazlených a neochotných revolucionářek rozvrátit to jediné, co by zvláště v dobách krizí mělo přetrvat a spasit svět, jak jej známe, tedy rodinu. Co se světem udělají děti těchto revolucionářek, které už vůbec nepoznají Muže?
Přeháním? Co když je ale i na tomhle trocha pravdy, milé naježené a tedy i potrefené dámy? Co když má varování platí, i když jsou pro většinovou populaci poněkud předčasná?
Co když jste ve snaze být samy sebou skočily na špek mužským reklamám (a muži dělané módě a časopisům a trendům) a proto taky jste tak naježené: něco uvnitř vás velmi dobře tuší a ví, že to je velice špatně. Tak jako na vás při porodu spěchají páni porodníci, protože jim končí směna, tak na vás spěchá muži ovládaná překotně uspěchaná a stále povrchnější maskulinní společnost… a vy to žerete i s navijákem, a ochotně opouštíte rodiny a fungující partnerství, abyste byly už konečně "šťastné" (vidím to kolem sebe a v poště mám řadu e-mailů od takto postižených mužů).
Abychom si rozuměli: nepíšu o 90 procentech žen, které tráví soboty v hypermarketech, nebo s kamarádkami při nákupech dalších zlevněných svetříků a triček, a při hovorech v kavárnách a pizzeriích s cigaretou v puse a ohněm emancipace (při pomlouvání svých mužů, kteří na to vydělávají) v puse, pardon, v hubě (viz první citát).
Píšu (nám všem žel) o těch, které již roky na sobě pracují, cvičí jógu nebo bříška (při orientálním tanci), nakupují ve zdravých výživách a obědvají v indických levných restauracích nebo u harekrišňáků.
O těch, které donedávna bývaly duchovními partnerkami svým duchovním partnerům…
a přece i ony podlehly mediálnímu a společenskému (rozumějte, mužskému a materialistickému) tlaku a jsou teď (maskulinní emancipací, ale i mými fejetony) potrefené…
http://marek.blog.respekt.cz/c/446/Pindy-o-nadhernych-zazitcich.html
http://www.sedmagenerace.cz/index.php?art=clanek&id=434
http://marek.blog.respekt.cz/c/61626/Emancipovana.html