Slyšel jsem Davida přednášet v roce 1994, a o rok později, kdy jsem s ním zorganizoval třídenní seminář. Slyšel jsem ho zpívat v Kostele sv. Šimona a Judy v rámci Pražského jara v roce 1995 a v roce 2000 v Míčovně Pražského hradu (v rámci festivalu Světlo duhy). Jeho CD sbírám a poslouchám od roku 1989, kdy jsem se dostal na chvíli na Západ. Jeho hudbu celou tu dobu propaguji a pouštím jak v průběhu svých seminářů, tak ve svých pořadech v rozhlase. V roce 1995 jsem také v časopisu Baraka č. 4 publikoval překlad svého rozhovoru s ním.
Právě proto, že se tomu, co dělá David, také věnuji přes třicet let, že i já učím alikvotní zpěv (ač nejsem interpret) a metody Cest vedoucích k duchovnosti, a právě proto, že jsem ho slyšel jak na CD, tak živě, zpívat daleko lépe, než 13. září 2008 v Praze v rámci festivalu alikvotního zpěvu Pražské znění, a také proto, že jsem již před těmi třinácti lety zažil zklamání některých českých adeptů alikvotního zpěvu z toho, jak vedl a kam směroval svůj tehdejší seminář, se pokusím naznačit příčiny (nejen) mého zklamání.
Při vší úctě k legendě si myslím, že pozvání Alana Vitouše (který Davidovi citlivě vybubnovával požadovaný jednoduchý rytmus na několik druhů akustických bubnů), jakož i použití projektoru (pomocí kterého se na plátně za Davidem zbytečně často jen opakovaly obrázky Měsíce, Marsu, Jupitera a vzdálených galaxií), a také užití počítače (protože opakovaně vypadával software, který Davidův zpěv „převáděl“ do podoby kapek na hladině), bylo v tomto případu chybou a vlastně i zbytečné.
Jedním vnějším prohřeškem proti všem tolikrát popsaným zkušenostem šamanů a hudebníků, kteří přece v rámci koncertu odjakživa musí naslouchat svému publiku a přizpůsobovat se jeho připravenosti nebo únavě, jenž cele rozbil předpokládaný a očekávaný vývoj koncertu a večera, bylo dlouhé a hlavně velmi špatně překládané poučování publika o alikvotech vědomí a duchovnosti. (Pro ilustraci: zatímco David mluvil o tom, že když si společně zazpíváme, dosáhneme Jednoty, a vymizí dualita, tedy rozdíl mezi pódiem a publikem… překladatelka hovořila o individualitě.)
Po čtyřech předchozích intenzivních hodinách dosti unavené publikum (hodinový vynikající koncert dua Stimmhorn, hodinová pauza, hodinový koncert Wolfganga Sause a opět více jak hodinová přestávka, ve které Hykes pak vyhodil ze sálu „všechny, kteří tam nemají co dělat“, aby si vyzkoušel zvuk), poněkud zmatené (přece jen zpěv přehlušujícími) bubny, čekalo hudbu sfér (a ne často marný dialog s neposlušným počítačem). V druhé půli „koncertu“ se totiž dočkalo dlouhatánských a opět velmi špatně překládaných řečí a jedné Davidem řízené meditace na dech a představu zvuku.
Tohle se samozřejmě dělá na seminářích, ne na koncertu. Je jasné, že kromě pár desítek aktivních zpěváků alikvotů to všichni ostatní Hykesovi z úcty a nedostatku zkušeností (a možnosti srovnání) prostě „sežrali“, a pokud měli nějaké pochybnosti, nikdo se neodvážil vstát a zakřičet že „král (alikvotů) je (v tomto případu) nahý“.
Opakuji: Davida Hykese si velmi vážím a velmi obdivuji jeho zpěv a aktivity. Právě proto je mi líto, že „svým Pražanům“ nepředvedl, co umí. Pokud by jen zpíval, pak by podle mne předal daleko více „duchovnosti“, než když o ní sáhodlouze a pro běžného člověka velmi záhadně (a často téměř nepřeložitelně) mluví: takto mu prostě „nerozuměli“.
Před několik lety jsem Davidu Hykesovi tlumočil v rámci koncertu Míčovně Pražského hradu (v rámci festivalu Světlo duhy). Nechal mne „koupat se“ v marných pokusech zaslechnout, co četl z papíru: Rúmího verše v archaizující angličtině bych možná i přeložil, kdybych je viděl napsané, ale takto, z luftu, jsem se potil marnou snahou rozumět. Nic netušící obecenstvo si muselo myslet, co za pitomce tam na ten překlad pozvali. Nikdo netušil, že jsem Davida při zkoušce marně prosil, abych mohl stát vedle něho, abych viděl, co čte (na pódium jsem nesměl, to bylo jen pro hudebníky), a pak přímo v akci (do mikrofonu!), aby mi ten papír půjčil, že mu vůbec nerozumím: odpověděl, jen ať „dělám svou práci“.
Naznačuji, že David ani tehdy, ani v průběhu téhle přednášky v rámci koncertu, nenaslouchal ani publiku, ani překladatelům. Jede si svou cestou (hvězdy?), tlačí na pilu, ale zároveň „neslyší“, že tím podminovává své apely, kterými chce publikum dotlačit k uvědomění, že rozhodující nejen pro alikvotní zpěv, ale i pro život sám, je umění (vzájemně si) naslouchat.
A tak zatímco moje žena druhý den poslušně naslouchala dalším hodinám (prý nejprve opět velmi zmatečně, v druhé půlce přece jen lépe překládaných) proslovů o harmonii mysli, vědomí a prostoru, protože se jí zpěv Hykese velmi líbí, já jsem tam raději nešel. Právě proto, že z CD a z těch příležitostí, kdy jsem ho slyšel zpívat, cítím a vím nade vší pochybnost, že umí daleko víc, než předvedl na festivalu Pražské znění.
Kdybych tedy měl soudit jen podle tohoto jeho posledního vystoupení v Praze, mohl bych být obviněn, že soudím zbrkle. Jenže já jsem totéž zklamání zažil před třinácti lety. A tak, ač velmi nerad, zklamaně konstatuji, že David Hykes je sice legenda a věhlasný teoretik alikvotního zpěvu, ale místo aby celé ty roky „rostl“, jakoby byl čím dál spíše jen silově teoretický, místo hladivě zpěvný a harmonický.
Je to „případ“, ten David. „Pražsky“ mu to tentokrát rozhodně neznělo.
P. S.: Další zprávy z festivalu, tentokrát jen pozitivní, budou následovat. A vzhledem k tomu, že by (nejen) mne velmi zajímaly názory dalších účastníků koncertu Davida Hykese, otevírám prostor pro slušnou diskusi k věci.