„Myslím, že se především všechno kazí a my tomu zkoprněle přihlížíme, aniž bychom to uměli pořádně pojmenovat. Tím pádem ani nic neřešíme a jsme z toho jenom neproduktivně rozmrzelí a špatní,“ svěřuje se Ivan Hoffman se svým názorem na současnost nejen u nás. A nebere si servítky:
„Přibývá egoismu a cynismu. Což jsou jediné -ismy, které jsou, zdá se, věčně aktuální, na rozdíl třeba od ideologických -ismů, jako byl socialismus a komunismus či dnešní „reinkarnace“ kapitalismu. Nemyslím, že ty společenské koncepce byly nějak vydařené. Asi nebyly. Děsivé ale je, že na troskách oněch překonaných konceptů se již jenom legalizují špatnosti. Běžně se lže, podvádí a krade, legální je korupce, klientelismus či lichva. Jen se tomu jinak říká: Třeba lobbing, reklama, PR, úvěrování, leasing, marketing… Za řadou těchto odborně znějících termínů se skrývá obyčejná technologie, jak vzít lidi na hůl. A ještě se ty odpornosti přednášejí a studují!“
Hnidopiši teď asi odcházejí od počítače, ale rozumnější a (nejen ze zábavných časopisů) informovaní čtenáři tuší, o čem Hoffman hovoří. On totiž, na rozdíl o jiných zevšeobecňovatelů, ví přesně, kdy se (ve smyslu titulu rozhovoru) parlamentní demokracie začala hroutit: „Nejpozději v roce 1980, kdy americký kongres zrušil protilichvářské zákony. Banky uplatily americké zákonodárce volebními dary ve výši 2664 tisíc dolarů, z toho 590 tisíc dolarů dostali členové bankovních výborů sněmovny a senátu. A jak to zapůsobila na naši demokracii? Zcela fatálně. Minuli jsme se po roce 1989 s kapitalismem coby systémem prosperujícím díky svobodné atmosféře, spravedlivé soutěži, solidaritě sociálního státu. Vlak, do kterého jsme se chystali nastoupit, už nepřijel, přesněji — ta linka už byla zrušena.“
Není to dokonalá charakteristika nezkušenosti a naivity jak nás všech, tak našich politiků v 90. letech? Kdo z nás tehdy nevystál frontu na kupónovou knížku? Kdo tehdy, tak jako osmašedesátníci, s nadšením nevolil OF a poté ODS s vizí, že teď už to bude jen lepší (i co se týká morálního charakteru těch, kteří vzali otěže vládnutí do svých rukou)… a teď si drbe hlavu? No my všichni, přece. A jak z bryndy ven? Hoffman ví, že „jde o to, nerezignovat na ovlivňování věcí veřejných a současně si uvědomit, že na správu věcí veřejných rezignovali politici. Za té situace nemá valný smysl je volit čili delegovat na ně právo k věcem veřejným se vyjádřit. S politikem už nelze uzavřít smlouvu — udělá si, co chce, respektive neudělá nic.“
Našemu prezidentovi se určitě bude zajídat, pokud tento rozhovor dostane na stůl, především úvaha o „nepolitické politice“. A novináři nebudou mít radost ze sebekritických úvah a až prorockých, ale o to výstižnějších komentářů známého dlouholetého rozhlasového glosátora: „To první, co je třeba v praxi učinit, je trpělivě vyvracet mýtus o parlamentní, zastupitelské demokracii. Ta se postupně octla v troskách, aniž bychom to včas registrovali a správně vyhodnotili. Kladu to z velké míry za vinu médiím. Novináři jsou spolupachateli demontáže demokracie. Z toho plyne další praktický úkol: vyvracet mýty o sedmé velmoci, která coby hlídací pes dozoruje respekt k demokratickým principům. Nic takového se už neděje. Novináři své publikum především baví, aby svým vydavatelům umožnili vydělat na publikované reklamě. Nepolitická politika není nic jiného, než že člověk přijme princip, že co si neudělá — nezorganizuje, nevyvzdoruje, neprosadí — sám, to s největší pravděpodobností nebude, a čemu se sám nebude bránit, to ho nejspíše postihne. Pohybujeme se minovým polem a to nejhorší, co můžeme udělat, je, že se budeme tvářit jako na procházce parkem. Nejsme v parku.“
Což lidé buď (pro spěch, s jakým nakupují další kousíčky konzumního štěstí, obluzeni reklamou) nevidí, nebo (ze zbabělosti, pohodlnosti nebo dějinné zkušenosti) vidět nechtějí. A na druhé straně – neměli si o to víc považovat (případně je sami podporovat) všech těch osamělých odvážných a neúplatných novinářů, spisovatelů a blogerů, kteří upozorňují na to, před čím ostatní schovávají hlavy do mediálního pískoviště?Samozřejmě, Hoffmanovy recepty na řešení jsou zkratkovité a vyjmuté z kontextu, ale stejně zaujmou:
„Kdybych měl tři přání, která by mi splnila zlatá rybka? Postavil bych mimo zákon všechny formy reklamy včetně PR. Pak bych zakázal lobbing. A ještě bych zakázal pod trestem doživotního žaláře bankám a vlastně komukoliv půjčky, úvěry leasingy…, prostě všechny formy lichvy. Zachránilo by to nejen média, ale také lidi.“
Zpátky na začátek rozhovoru: otázka, kdo to zavinil, je dnes už nesmyslná. Naivní touhy po socialismu s lidskou tváří (před čtyřiceti lety) byly vystřídány zklamáním z politiky současné. Věřící Ivan Hoffman ale neviní systém, nýbrž člověka a paleolitické programy jeho nezvládnutých emocí: „Ve skutečnosti se asi neptáme na konkrétní zlosyny, ale na temné rysy v lidské duši. Pak bych ale mohl být tázán, co je příčinou té temnoty. A na to už odpověď je: absence světla…“, a křesťansky dodává: „Tento svět má být zachráněn. Před člověkem, možná že i pro člověka, určitě ale ne člověkem. Racionálně s tím už nic nejde udělat.“
A zde s Ivanem Hoffmanem nesouhlasím. Ne nějaká autorita shora, ale postupná transformace programů našich těl, mozků a myslí „pro člověka a jeho svět“ je to, oč tu běží. Jen a jen „člověkem“, přesněji napsáno, vyčištěním a přeprogramováním jeho mysli (třeba tím, že tak jako dbáme na dokonalou čistotu při výrobě čipů do počítačů, bychom měli dbát na dokonalou čistotu těhotenství a porodů) lze něco skutečně změnit. Duchovnost má dnes ale jinou formu než jen křesťanství. Je to přirozená součást člověka, a naděje lidstva. Protože za pár desítek let budeme muset být všichni nějak prakticky duchovnější, nebo nebudeme vůbec.
Pro současného člověka je právě nějaká forma duchovnosti vizí, metodou i cílem zároveň. A než na to politici a jiní vládci přijdou, třeba by se měli a mohli alespoň snažit dělat vše, co dělají, pro člověka.