Články a rozhovory o takových osobnostech hnutí lidských potenciálů, jak sami Američané z počátku říkali tomu, co se děje např. v Esalenu (o svém pobytu tam píše Patricie Tervínová-Anzari), jakými jsou Richard Tarnas, Stanislav Grof, nebo David Abram, či dokonce Ervin Laszlo, jsou samy o sobě zajímavé a pro ty, kteří o nich doposud neslyšeli, zcela jistě exotické.
Jenže jako člověka, který se o tyhle a jiné ideje intenzívně zajímá od 80. let, a který na počátku let devadesátých přestal teoretizovat, a vrhl se na praxi (čtením o koláči se nenajíš a nic nezměníš), mne zarazila jak zde zbytečná snaha o „vyváženost“ (umístit za velmi vizionářskou, i když v tomto případě ne typickou – již před lety jsem četl jeho daleko třeskutější a provokativnější stati – úvahu Ervina Lászla, male českou polemiku Jana Jůna, jenž téma, o které jde, viditelně nenastudoval a nepochopil, neprospělo ničemu a nikomu), tak onen již zmíněný ústup z původních pozic duchovnosti (původně zde měl být např. rozhovor se skutečným stavitelem duchovních mostů, Kenen Wilberem, jenž o duchovnosti nejen poučeně píše, ale také ji praktikuje).
Duchovnosti (např. té české za poslední půlstoletí, kterou zatím nikdo nikde nezpracoval) tak bude muset dát revue Prostor prostor někdy příště. Einsteinův citát „Nemůžeme řešit problém tím samým způsobem myšlení, jímž vznikl,“ jakoby charakterizoval tématickou rozpolcenost tohoto dvojčísla: jak psát z hlediska literatury a kultury o něčem tak subjektivním a neuchopitelném, jako je duchovnost (zvláště v tak ateistické zemi, kde ještě před několika lety byla slova jóga nebo meditace považována za nesmysl a vědou již přece překonané tmářství a Stanislav Grof byl loni „oceněn“ Bludným balvanem spolku skeptiků Sisyfos), zvláště známe-li ji jen z četby? Jak se v zemi, která tak ostentativně kašle i na kulturu samotnou (a již tak malé číslo procenta HDP, kultuře každoročně věnované, se neustále snižuje), natož na duchovnost (a katolická církev např. přísně kontroluje a cenzuruje, kdo v kostelech může hrát tzv.duchovní hudbu a kdo ne), vypořádat se zadáním informovat – po tolikaletém přerušení přirozeného vývoje společnosti – o skutečné duchovnosti (když navíc s Damoklovým mečem zániku pro nedostatek peněz zákonitě chybí odvaha riskovat publikováním autorů a námětů, kteří a které nezapadají do zaběhaných kolejí)?
Jistou schizofreničnost a časovou mimoběžnost takového zadání, ale zároveň urgentně správný směr pro další činnost, přitom vystihuje publikovaný vtip: Ptá se jedna planeta druhé: Jak se ti daří. Ale, špatně, mám Homo sapiens. To nevadí, konejší ji ta druhá, to přejde.
Dnes už začínáme tušit (a oni zatím u nás nepublikovaní stavitelé duchovních mostů o tom stále hlasitěji mluví a píší již více jak čtvrt století), že bez skutečné (ne jen literární nebo proklamativní) duchovnosti nepřežijeme. Protože už dr. Koukolník před lety ve svém televizním pořadu Hádala se duše s tělem prohlásil, že ten, kdo pravidelně něco duchovního dělá, je nejen zdravější, šťastnější, soucitnější a kooperativnější, ale také daleko ekologičtější, než tzv. normální člověk konzumní. Dodávám: za pár (desítek?) let budeme muset být všichni, i naši politici, daleko duchovnější, nebo nebudeme vůbec.
Samozřejmě, pokud znalci a duchovní praktici, kterých je u nás zatím vskutku málo, zavádějící titul přejdou, a začtou se do článků a statí, dostane se jim několika třešniček na dortu o integrální kultuře. Proč ne.
Jednou z těch přece jen poučenějších, protože osobně zažitých, je stať Vize celistvosti Roba Preece, který je nejen psychoterapeut a psycholog, ale i praktikující (tibetský) buddhista. Zatímco většina ostatních západních myslitelů, zabývajících se i dálněvýchodními a neevropskými myšlenkovými přesahy, při vší úctě k sumě a obsahu jejich práce, nedokáží vystoupit z rámce kultury a „západního vzdělání“, Preece to vidí z nadhledu osobní zkušenosti jiné kultury, střízlivěji a logičtěji: „Výchova v židovsko-křesťanské kultuře, která má tendenci zdůrazňovat padlou a hříšnou podstatu lidství, tento nedostatek ještě prohlubuje. Plodí tak svým způsobem bezútěšný a depresivní pohled na lidskou přirozenost jako bytostně špatnou….Vyrůstat v kultuře, jejíž duchovní kořeny jsou pevně spjaty s těmito hodnotami, může mít velmi ničivý vliv na sebecit. Je tedy zásadně nutné obnovit pocit své vnitřní hodnoty, abychom se mohli změnit.“
Vliv „cizí“, nekřesťanské kultury, která již půl tisíciletí umí vychovat z jakéhokoliv rozjíveného kluka soucitného dalajlamu, je jasně patrný. Meditační praxe, odvozená ne z náboženství, ale z buddhistických pouček o možnostech poznat iluzornost tzv. racionálního myšlení, je totiž, jak se ukazuje poslední dobou (díky obrovskému pokroku neurověd, umožněnému např. tím, že pomocí funkční magnetické rezonance můžeme prakticky v přímém přenosu vidět, co se děje v mozku při té které jeho činnosti), jediná funkční metoda poznání sebe sama. „Svoboda… spočívá v naší schopnosti porozumět své vnitřní hodnotě“
Jsem si ovšem téměř jist, že zde uváděný termín lidská přirozenost byl v originále human nature, a lépe by tedy bylo překládat jej (jak ostatně vyplývá z dalšího textu) jako „lidskou podstatu“. Protože co si budeme namlouvat, pod termínem přirozenost si většina současných Čechů představí spíše vepřo-knedlo-zelo-pivo a auto.
Již Buddha ovšem mluvil o tom, že jsme všichni bytostně (přirozeně, tedy, pokud jsme měli štěstí na přirozený domácí porod, narodili jsme se tak), ze své podstaty dokonalí… jen se umět (duchovními, tisíciletími praxe ověřenými, a současnou vědou potvrzenými metodami) vyčistit.
Praktikující psycholog Preece pokračuje: „Bohužel většinu svého času spotřebujeme na životní konflikty a emoční nejistoty, které nás odvádějí od toho, co by mohlo být… Slepě tak vytváříme další utrpení a bolest, místo abychom svůj potenciál správně rozeznali.“
Laskavý čtenář se snad nenechá zmýlit cizí terminologií, a snad pochopí Preeceovu výzvu k dosažení celistvosti (třeba cestou praktické úcty k vizím a symbolům, nebo dokonce, a ideálně, praktické duchovnosti). Pokud ovšem přečte toto dvojčíslo jako detektivku, od počátku do konce, mohlo by se mu lehce stát, že spotřebuje většinu svého času sledováním ve své podstatě stále stejných a nic neřešících úvah o tom či onom, a byl by, zákonitě, notně zmaten.
„Naše vize nemusí být tak impozantní, jako je idea osvícení. Stačí instinktivní pocit, že něco může být jinak,“ uzavírá upřímně hledajícího Preece. Mám stejný dojem: ve dvojčísle o „stavitelích duchovních mostů“ mělo a mohlo být (a pozorný a informace o metodách praktické duchovnosti hledající to jistě zjistí) něco jinak. Více jak 300 stran tak přináší ne duchovost, nebo informace o stavitelích duchovních mostů, ale „jen“ literaturu o duchovnosti. A také články několika osobností zdánlivě nejnovějšího filosofického a interdisciplinárního myšlení, jemuž se říká integrální kultura, bez odpovídajícího kontextového zařazení.