O oné stále stejně vypadající budově jsem psal již před deseti lety ve druhém čísle časopisu Baraka, a tak pro informaci ostatním a pro potřeby nějakého budoucího studenta (a jeho diplomové práce o historii new age hnutí na konci 20. století) ocituji celý tehdejší článek:
V roce 1980 koupil Honza Hlaváček objekt na samém kraji vesnice Žďárec u Skutče. Původně zájezdní hostinec z konce minulého století, později škrobárna s rybníkem a poté hospodářská budova a obilní sklad místního JZD, tedy notně zchátralé prostředí, se na dalších 18 let stalo jakýmsi neoficiálním a v mnohém ohledu prvním československým duchovním centrem. Vzhledem k tomu, že počátkem 80. let se i samo slovo jóga (nehovoříc o dalších tehdy velmi podezřelých slovech, jako meditace, duše) nesmělo nahlas vyslovovat, původní idea byla jednoduchá: společnost Přátel přírodní výživy začala pořádat kurzy a přednášky o racionální stravě. A do bývalého hostince se začali sjíždět tehdejší průkopníci, dnešní představitelé a mluvčí nejrůznějších duchovních směrů. Z tanečního sálu (140 m2) se stal sál meditační a hromadná ložnice i koncertní sál, místo výčepu se lidé občerstvovali a meditovali v tzv. „čajovně“. Na atmosféru pobytu v domě, kde ještě nedávno záměrně nebyl zaveden elektrický proud, vůni spartánské kuchyně, spaní ve spacácích, cvičení na trávníku na dvorku, slavnou ruční pumpu a záchodový domeček za zdí, zpívání bhadžanů, kirtanů a manter, koncerty relaxační hudby a tibetských mís, koupání v potoku nebo v nádherném zatopeném lomu asi 4 km vzdáleném, zcela jistě vzpomínají např. Lída Bendová (dříve Růžková, výživa, makrobiotika, dnes sinobiologie), Renata Lopourová (svérázná léčitelka, cvičitelka jóga a dnes známá astroložka rádia Frekvence 1), Jarmila Koudelková (cvičitelka jógy z Náchoda a organizátorka letních kurzů tibetských mís v Bělým), Jarmila Průchová (autorka několika knih o makrobiotice), Honza Jandus a Jan Čumpelík (pionýři jógy v ČSR), Boris David (překladatel z mnoha světových jazyků, cvičitel tai-či, zenový buddhista), Máša Svobodová (cvičitelka jógy, dlouholetá redaktorka Gemmy, autorka několika knih o astrologii), Martin Jára (předpisový cvičitel jógy a znalec jazyka ruského), Jirka Mazánek (jógín, hudebník, člen Relaxace a redaktor měsíčního přehledu duchovních aktivit Dotek), známý dokumentarista Viliam Poltikovič, folkový a ekologický zpěvák, učitel angličtiny a jógy Pepa Nos, dnešní majitel obchodů Dátá Ind Góvind Rádžpůt, ale i slavný učitel jógy a vědec Ind Dr. Bhole, němečtí šamani, cvičitelé reiki, instruktoři sufi tanců. Tamtéž se uskutečnil první čs. zenový sešin (včetně tzv. „zenového bílení“), první chození přes oheň a indiánská potní sauna sweat lodge, tři roky bylo možno spát v pravém indiánském stanu teepee. Honza Hlaváček se stále víc orientoval na jógu v podání svámiho Mahešvaranandy (který také Žďárec navštívil), a v roce 1992 si splnil sen a pobyl čtyři měsíce i v ášramu svého gurua v Radžastánu v Indii.Programy ve Žďárci pak o to intenzivněji pokračovaly např. letními kurzy jógy nebo keramiky pro děti, kurzy vaření, jógy, unikátními silvestrovskými pobyty, pobyty pěveckého souboru z Frýdlantu, kurzy angličtiny s jógou, víkendové kurzy aranžování květin, kurzy japonské masáže šiacu, jazykové kurzy hindštiny, indické (ale i čínské, japonské a vegetariánské) kuchyně, atd. Honza kromě toho pořádal sedm let kurzy jógy a vaření a koncerty duchovní hudby pro obyvatele blízkého města Skutče.
O globálním charakteru místa svědčí např. kurzy rozené Italky, dnes Rakušanky Yamuny, která dnes žije ve Španělsku a učí indickou jógu… konec citátu.
Asi pětadvacet účastníků prvního (a sedmnáct druhého) semináře si právě v tomto velmi duchovním a klidném prostředí domu a dvoru a stodoly (kde se zastavil onen vnější, stále uspěchanější a konzumnější čas) vyzkoušelo meditaci v chůzi (pomalé krůčky v rytmu dechu), hru na tibetské mísy, didžeridu, bubny, meditaci, zpěv manter, naučilo se alikvotnímu zpěvu, celý jeden den mlčelo, objímalo stromy a zpomalovalo tak své myšlení (a dostávalo odpovědi na své otázky), poslechlo řadu unikátních nahrávek hudby, která povznáší (a dovědělo se proč většina současné hudby neléčí, naopak, proč a jak škodí).
Jedna „disciplína“ spočívá v bubnování levou a pravou rukou (různé střídání a obměňování vzorce P L L P L L P L), a tedy propojování mozkových hemisfér (polévku jsme jedli všichni zásadně jen lžící v levé ruce, a tím jsme trénovali onu v této naší době tak opomíjenou pravou mozkovou hemisféru). Také bylo „zakázáno“ říkat slovo „problém“ (a kdo to řekl, „platil“ banán nebo čokoládu). Poslední den ráno jsme pak měli na snídani kaši, hustě posypanou a ozdobenou „radostí“, tedy tím, co ještě před několika dny bylo problémem.
Těmto disciplínám říkám „líné metody“, protože ač vypadají primitivně, vždy zabírají hned několik úrovní (při práci na sobě samém, tedy na Cestě k duchovnosti). A tak jeden účastník prohlásil úlevně: „Já myslel, že jsem línej, ale já jsem vlastně duchovní!“
Jiná účastnice pak po ukázce, jak se naučila zpívat alikvoty, na otázku, jestli slyšela ve svém hlase alikvoty nebo ne, odpověděla: „Já jsem se tak soustředila na ten zpěv, že jsem neměla čas se poslouchat…“
O tom to je, vážení: člověk může vnímat na více rovinách najednou (když to zjistí a natrénuje), může fungovat lépe a efektivněji (když to zjistí a natrénuje), a může postupně ovlivnit i dům a přírodu tam, kde žije a bydlí (když to zjistí a natrénuje). Tak jako když vejdete do kostela, kde se nikdy nenadávalo, neosočovalo, neplnil plán boje proti imperialismu, a kde se jen zpívalo a modlilo a odpouštělo: okamžitě cítíte, že je to tam „jiné“ (přátelské, příjemné, utišující). Ášram (bývalá hospoda) v Žďárci u Skutče je takto pozitivně „jiný“ už více jak dvacet pět let (a už je to pořádně „cítit“). A není nic intenzivněji trasformativního než pozitivní seminář plný „jiných“ disciplín, pořádaný právě na takovémto pozitivně „jiném“ místě.