„Vaše matka si při vysávání zpívala. Vás už by bylo bohužel slyšet…“ tvrdí celostránková reklama na moderní tišší vysavače nejmenované firmy na elektrospotřebiče, jejíž jméno se tak často vyskytuje v křížovkách. Hm, naznačují že dnes ženy neumí zpívat a měly by tedy být spíše tiše? Drobným písmem je nakonec konstatováno, že „při tichém chodu si s ním (tedy vysavačem) můžete spokojeně pobrukovat.“.
Jiná celostránková reklama představuje ženu, která drží velkou fotku nejnovějšího modelu automobilu známé japonské značky. Nahoře je text: „Ráda se pochlubím.“ Dole pak je, kromě technických informací i slogan: „Život je boj. Skvělé!“ Ženy a boj? Neobávají se kreativci a reklamní zadavatelů, že jejich ženy s nimi začnou bojovat a „zvítězí“, tedy odejdou od nich?
Další celá strana přináší obraz ženy v zrcadle s nadpisem: „Ulovte si cokoli vás napadne“ (na internetové akci). Opět: lov, boj, to všechno jsou mužské vlastnosti.
Připomíná mi to akci mého nakladatele, který před lety bez mého vědomí na poslední chvíli změnil obálku knihy Nová doba porodní: knihu pro ženy tenhle muž vybavil žlutou obálkou s nahatou ženou (aby se lépe prodávala).
Jiná dvoustrana překypuje botami a kabelkami, s velkým nadpisem: „Potřebujete nové boty! (nebo kabelku)!“
Hlavní článek Matky bez prstýnku přináší kromě dnes už obvyklých oslav života svobodné matky (to už prý není stigma) také jednu důležitou informaci: 29% nemanželských dětí v Česku má v rodném listě uvedeno: otec neznámý.
Není tohle skrytá ale jasná propagace života „bez muže“?
Velký rozhovor se známou herečkou je uveden bojovným nadpisem: „Mám na hlavě válečné zbarvení“. A v obrázku oblé nahé ženy uprostřed křížovky samozřejmě nechybí známý slogan “Naučíme vás mít ráda sama sebe…“
Tohle je pravidelná ženská příloha nejčtenějšího „seriózního“ deníku. Vítejte, dámy, ve slepé uličce, chtělo by se napsat, protože vám evidentně nedochází, že tak jako v módě (kde si gayové, módní návrháři, navrhují a šijí šaty na modelky, jejichž těla se co nejvíce podobají mladým jinochům s širokými rameny a úzkými boky), i v reklamě váš život určují, programují a vás do něj vmanipulovávají , tak jako v porodnicích – muži. Možná už to ani „necítíte“ – ten mužský odér boje a soutěže, a pocitu vítězství, když stoupne prodej toho kterého „ženského“ produktu…
I ve světě vědy je ledacos jinak, než si myslíme. „Vítejte ve slepé uličce“ je zase název článku Jaroslava Petra o „objektivním obrazu světa“, tedy o úrovni nejprestižnějších vědeckých časopisů. „Každý badatel dá ochotně obě ruce do Bunsenova kahanu za to, že věda nabízí nejobjektivnější pohled na svět. Mýlí se, ale není to jeho vina“, začíná pojednání o tom, že ze záplavy vědeckých dat se do vědeckých časopisů dostává stále menší zlomek. Neal Young z amerického National Institute of Health, John Ioannidis z Tufts University a Omar Al-Ubaydli z George Mason University na stránkách vědeckého časopisu PLoS Medicine zveřejnili stať s provokativním titulem: Proč může současná publikační praxe deformovat vědu. Titulek postrádá otazník, protože autoři se neptají, ale konstatují, že současná věda objektivní pohled na svět nenabízí, a viní z toho systém zveřejňování výsledků výzkumu.
Prostředníkem mezi „dodavateli“ a „odběrateli“ jsou přitom vydavatelé vědeckých časopisů. Oni rozhodují o tom, co se k odběratelům dostane a co ne. A jejich role je stále náročnější – počet každoročně publikovaných vědeckých článků stoupl za posledních deset let asi o 50 procent a pomalu se blíží k milionu. Množství nových vědeckých poznatků narostlo za stejnou dobu o několik řádů.
Ze záplavy dat se tak dostává do vědeckých časopisů stále menší zlomek. Které objevy a kteří objevitelé budou mít to štěstí? Reprezentují skutečně všechny důležité obory a počiny? Young, Ioannidis a Al-Ubaydli o tom pochybují. Podle nich vydavatelé tíhnou k publikování vědeckých objevů, kterými si časopis „udělá jméno“. Není žádným tajemstvím, že vydávání vědeckých časopisů je podnikání se vším, co k tomu patří.
Vydavatelé vědeckých časopisů uměle vytvářejí dojem, že čím více vědeckých článků odmítnou, tím jsou publikované články kvalitnější. Například špičkový vědecký časopis Nature přijímá ke zveřejnění zhruba každý desátý obdržený rukopis. Jeho redaktoři ale přiznávají, že vědecká kvalita není jediným kritériem. Vědcům otevřeně říkají, že „o tom, který článek by byl zajímavý pro širokou čtenářskou obec, rozhodují redaktoři, a nikoli vědečtí oponenti“. Vědecké časopisy vystupují v prapodivné roli, končí článek.
Vědecké bádání je placeno z valné části z veřejných zdrojů, ale jeho výsledky jsou zdarma poskytovány vydavatelům. Ti je s minimálními náklady „naporcují“, vyberou, co se jim s ohledem na jejich podnikatelský záměr hodí, a se ziskem to prodají vědcům a dalším zákazníkům ve formě předplatného vědeckých časopisů nebo placených kopií jednotlivých článků. Díky důkladné práci jednotlivých badatelů sice tisknou vědecké časopisy v drtivé většině vědecky dokázanou pravdu, přesto nabízí pokřivený obraz světa.
Vida. Už ani prestižní vědecké časopisy nejsou, co bývaly. Podobné je to ale i s knihami, novinami, časopisy. Ke čtenářům se dostává ne to, co je nejlepší, ale to, co „vyberou“ nakladatelé.
A když už jsme v úvahách o slepých uličkách, další takovou je sebevražedné soužití politiky s médii, anebo dogmaticky nekritické vzývání HDP.
Vítejte ve slepé uličce, chce se (ironicky, samozřejmě) pozdravit…