Celé roky jsem čekal na nějaké přece jen racionálnější vysvětlení toho, jak funguje meditace (protože jsem z vlastní zkušenosti věděl, že funguje), co to jsou změněné stavy vědomí (protože jsem je pravidelně zažíval při poslechu a hraní hudby), jak vysvětlit halucinogeny a tzv. entoptické vize (vidiny měnících se zářivě barevných geometrických předmětů) a transovní možnosti mandal, islámské geometrické malby atd. Věděl jsem, že to funguje, ale nedokázal jsem to srozumitelně vysvětlit zájemcům (kritici a osočovatelé slyšet nechtěli). Neměl jsem příslušné termíny, chyběla slova (proto jsem také aktivně dělal a dělám muziku: ta je přesnější než slova).
Už je to tady. „Může DNA vysílat obrazovou informaci?“ zeptal se na konci svého dlouhého pátrání po rozluštění záhady překvapivě detailní šamanské informovanosti o léčivých rostlinách antropolog Jeremy Narby (v knize Kosmický had, Rybka Publishers 2006) sám sebe a postupně pak badatelů. „Už jsem věděl, že DNA vysílá fotony, které jsou elektromagnetickým vlněním. Rozvzpomněl jsem si na slova jednoho šamana, který přirovnával duchy k rádiovým vlnám („Když zapneš rádio, můžeš je zachytit.“). Začal jsem tedy hledat literaturu na téma fotony biologického původu, neboli biofotony.
Díky vývoji citlivého zařízení už na počátku 80. let tým vědců prokázal, že buňky všech živých organismů vysílají fotony v množství asi 10 jednotek za vteřinu na jeden centimetr čtvereční. Dokázali rovněž, že vysílačem fotonů je DNA. Také jsem se dověděl, že vlnová délka, na níž DNA vysílá, přesně odpovídá úzkému pásmu viditelného světla… a že tohle světlo je sice velmi slabé, ale překvapivě koherentní. Něco jako ultraslabý laser. Z jiného článku jsem se dověděl, že koherentní zdroj světla je vnímán v zářivých barvách, světélkování a vytváří dojem holografické hloubky. A autoři studie o účincích dimetyltriptaminu uvádějí, že pokusné osoby popisovaly barvy jako jasnější, intenzivnější a mnohem sytější, než jaké běžně vnímáme…“
„Na základě těchto spojitostí jsem nyní schopen představit si neurologický mechanismus, zapadající do mé hypotézy,“ píše Narby: „Molekuly nikotinu nebo dimetyltriptaminu obsažené v tabáku nebo v ayahuasce aktivují své příslušné receptory, které spustí řetězec elektrochemických reakcí uvnitř neuronů, což vede ke stimulaci DNA, a zvláště k vysílání viditelného vlnění, které šamani vnímají jako halucinace.“
Jinými slovy, Narby ve své knize dokazuje, že šamani dokáží tím, že změní své vědomí (nebo jinak: šaman ví, že nemůže změnit svět, ale může změnit svůj způsob vnímání světa), nějak vnímat přímo „vysílání“ DNA. Přirovnal bych to, jako když na rozhlasovém přijímači máte možnost přepojit z krátkých nebo dlouhých vln na ultrakrátké (viz Zákon oktávy).
Všichni, kteří to kdy zažili, mluví o „osvícení“. Moudrost našich předků je nám v této souvislosti zatím nedosažitelná, i když se krůček po krůčku blížíme. A možná není daleko doba, kdy základním předpokladem pro vědeckou práci bude práce s vlastní myslí a třeba i dosažení osvícení. Tedy schopnost „vidět“ věci v souvislostech, nepředpojatě. A mladá generace výzkumníků lidského vědomí už velmi dobře ví, že aby mohl člověk skutečně nepředpojatě zkoumat (např. vědomí), měl by si umět „nástroj“ svého výzkumu, tedy mysl, před jakýmkoliv výzkumným činem vyčistit. Například od předem utvořených a tím pádem očekávaných (a výzkumu a výsledkům vnucovaných) předpokladů.
Narby navíc vkládá do těchto souvislostí i současnou „křemíkovou“ kulturu (vysvětluje tím časté šamanské a léčitelské použití krystalů křemene), a dochází k závěru:
„Co kdyby tito duchové nebyli nakonec ničím jiným než biofotony, které vysílají všechny buňky na světě, zachycováni a zesilováni krystaly šamanů (nebo myslí ve změněném stavu vědomí, pozn. aut.)? Pak by tito duchové byli tím, co se o nich od pradávna traduje, bytostmi z čirého světla.“
Vzpomínám na svá opakující se zklamání, když v průběhu posledních pětadvaceti let právě tohle nebyli mí posluchači a přátelé schopni akceptovat. Vyprávěl jsem o „příbuznosti“ všech duchů a podivných tvorů v mýtech, pohádkách a legendách různých kultur a o neuvěřitelných možnostech lidské mysli „přeladit“ se na jiné „vlnové délky“. Hovořil jsem o mysli jako o vysílači a přijímači zároveň. A o iluzi představy, že každý vědec je „objektivní“ – protože každý, kdo zažil halucinogenní revoluci vnímání, nebo „osvícení“ jakékoliv intenzity – protože i jedna jediná svíčka dokáže pomoci v orientaci v předtím naprosto temném sklepě – prohlédne iluzornost naší běžné představy, že vidíme svět. Přitom vidíme jen to, co nám mysl promítá na monitor v našem mozku, a to vše je zabarveno nezvládnutými emocemi a dalším balastem. Hovořil jsem už tehdy i o tom, že oni dávní duchovní mistři předběhli vývoj světa o tisíce let (a my dnes jen žasneme, s jakou přesností věděli o hvězdách, ale i buňkách, a o podobnosti světa nahoře a dole). Smáli se mi. Neměli svou vlastní zkušenost. Báli se jít dostatečně hluboko dovnitř sebe samých.
„Co když DNA stimulovaná nikotinem, nebo ayahuascou, aktivuje nejen své fotonové zařízení (které naše vědomí zaplaví v podobě halucinací), ale aktivuje i svou schopnost zachycovat fotony, vysílané globální sítí, utvářenou všemi bytostmi fungujícími na základě DNA?“, zakončuje své pátrání Jeremy Narby.
Co na to Alex Grey? Co na to jeho kritici? Jsme skutečně spíše bytosti světla, jak odjakživa tvrdili šamani a duchovní mistři všech dob a kultur, než „jen“ hmotní a v čase pomíjiví tvorové? Je osvícení návratem k původnímu stavu a měl Buddha pravdu, když prakticky hned po svém osvícení prohlásil, že všechny živé bytosti jsou osvícené? Co je třeba udělat, abychom se „probudili“ k vrozené schopnosti být zároveň moudří a soucitní (slovo buddha znamená probuzený) a poodhalili nebo úplně odstranili závoje máji (iluze), které nám brání vidět svět a realitu nezkresleně, takový, jaký skutečně je a jak ho vidí šamani ve změněném stavu vědomí?
Jedno dávné rčení popisuje člověka, který stojí po kolena ve vodě a křičí, že má žízeň. Metaforicky tak charakterizuje situaci většiny současných vědců, kteří si na hvězdy berou mikroskop a na viry dalekohled. Jiné jen konstatuje paradox naší nedávné a současné existence: Bůh ohně si jde pro oheň. Jinými slovy, my, bytosti světla, toužíme po osvícení…
Jeremy Narby nám pomáhá procitnout, probudit se. Naznačuje, že jsme bytosti plné světla a ohně (energie), protože každá naše buňka je plná energie a světla.