Každý zvuk je hudba. Každá hudba je mantra. Mantra je základ všeho zvuku.
Tibetská hudební teorie pak velmi podrobně popisuje zpěvné, tlučivé, vřeštivé, pichlavé a ohlušující zvuky. Těmto zvukům pak zvuky nástrojů orchestru vytvářejí protipól. Hukot napodobují zvuky mušlí, tlukot zvuky bubnů, dunění zvuky velkých bubnů, jekot zvuky činelů, zvonění zvonů a mručení zvuky šalmají a hlubokých hlasů mnichů
V roce 1983 spolupracovala skupina herců a hudebníků na divadelním projektu, při němž zesilovali a reprodukovali zvuky srdce a oběhu krve v rámci divadelního projektu. Člověk, který pak toto představení viděl, a byl předtím v Tibetu, poznamenal: „To, co jsem slyšel, byly zvuky tibetského chrámového orchestru.“
Podle tibetských mnichů, dědiců původního šamanského náboženství bön, které splynulo s buddhismem, zvuk vydávají všechny bytosti a všechny věci, dokonce i ty, které zdánlivě nemají duši. „Každá bytost a každá věc má svůj zvuk, a ten se mění v závislosti na momentálním stavu bytosti nebo věci zvuk produkující. Jak to funguje? Vše se přece skládá z atomů, které tančí a produkují tak zvuk. Říká se, že na počátku stvořil vítr svými víry gyatam, hmotu, a ony větrné víry zněly. Hmota a formy tedy byly stvořeny pomocí kombinací zvuku. První takto vzniklé formy daly vzniknout i dalším, složitějším tvarům. Každý atom bez přestávky zpívá svou píseň a vytváří tak možnost vzniku nějakých forem. Existuje-li tvůrčí zvuk, existuje i zvuk destrukční. Každý, kdo takto zvuk ovládá, může tvořit i ničit. Existuje i možnost, že ten, kdo umí vytvořit destruktivní zvuk, který je základem všech dalších ničivých zvuků, může zničit i celý svět a dokonce i svět bohů (zničí podstatu, ze které je vše vytvořeno).“ Tento popis se překvapivě podobá popisu mikrosvěta, jak ho známe z moderní fyziky.
Původ znějících mís je záhadný a nejistý. Lamaismus i bönismus velmi intenzívně používal zvuk při svých meditacích a rituálech. Člověk, který uměl pracovat se zvukem, uměl tedy léčit, byl velmi mocný a vážený. Mísy jsou podle tradice vyrobeny ze sedmi kovů, z nich každý symbolizuje kov jedné planety: Zlato symbolizuje Slunce, stříbro Měsíc, rtuť Merkur, měď Venuši, železo Mars, cín Jupiter a olovo Saturn. Každý kov produkuje určitý zvuk, včetně harmonických tónů a dohromady pak vytváří výjimečně znělý a bohatý zvuk zpívajících mís. Přesné poměry jednotlivých kovů se mísu od mísy různí, a zdá se, že ne všechny mísy jsou skutečně ze sedmi kovů. Říká se, že pravé tibetské mísy obsahují více stříbra a cínu, a nejsou tak lesklé jako mísy z Nepálu, které září více zlatěji. Vysvětlení různého obsahu různých kovů ale může být jednodušší: potulní kováři s sebou někdy neměli k dispozici všechny kovy, spíše používali ty, které nalezli v tom kterém údolí. Hory Himálaje jsou na rudy bohaté, proto se tam asi rozvinulo spíše zpracování kovů než keramika.
Můžeme se pouze pokusit rekonstruovat výrobní postup z původní slitiny: roztavený kov byl nalit na plochý kámen a nechal se ztuhnout v kovovou desku. Ta pak byla vyklepávána kladivem do tvaru mísy a pak broušena pískem. Nakonec byly některé mísy označeny nebo zdobeny.
Jiná teorie tvrdí, že mísy byly posvátné předměty a každý klášter jich vlastnil značné množství. Obětní dary musely „dobře znít“ (musely mít správné vibrace) a tak byly ukládány do znějících nádob. Podle Tibeťanů je mísa prostředníkem mezi člověkem a zákony harmonie vesmíru. Železo v míse je totiž meteoritického původu a tak při každém úderu na mísu člověk může opěr pocítit (rezonančně mu částečky železa znějí v krvi) vibrace harmonického vesmíru.
Učení bönpo píše o tisíci typech terapeutického využití zvuku. Lámaisté, buddhisté a mnozí další tvrdí, že energie a síla zvuku je tou nejčistší a nejmocnější energií. Zvuk je Pán, prvotní zvuk (na počátku byl zvuk). Člověk, který hledá Pravdu, musí následovat cestu zvuku. Měl by meditovat (třeba pomocí zvuku), aby dosáhl bodu, kde, „neexistuje žádný názor ani představa, kde mysl přestává vytvářet iluze“.
Vibrace znějící mísy se velmi rychle rozšíří do celého našeho těla, protože to se skládá téměř ze 70% z vody (a voda vede zvuk třikrát rychleji než vzduch). Výsledkem je vnitřní masáž buněk. Tibeťané také věděli, že zvuk je proces, a zvuk mísy je na konci harmoničtější než na začátku, a tak říkají: „Poslouchej zvuk mísy, a až přestane, poslouchej dál.”
Mimochodem, Tibeťané už hezky dávno před dr. Tomatisem věděli o tom, že některé zvuky člověka zklidní, jiné rozčílí, a že zvuk „nabíjí“. Jak řekl jeden tibetský lékař: „Ucho shromažďuje krouživou energii vesmíru, které zažíná život člověka, a my onu vitalitu můžeme spatřit jako jiskru v jeho očích.“
Tibetské činelky (tingshaws) a také dlouhé roury (dung) využívají fázového frekvenčního posunu. Činelky jsou vyráběny ručně, a tedy nepřesně, vždy s malými odchylkami, které pak způsobují fázový posun frekvencí. Dva vysoké, ale o málo odlišné zvuky se zfázují a výsledná pulsace (a mozkem vnímaný rozdíl frekvencí) je velmi účinnou terapeutickou a podle Tibeťanů i duchovním pomůckou. Byly používány šamany, byly a jsou používány buddhistickými mnichy. Není jasné, kdo je použil jako první, ale je známo, že i ony jsou vyráběny z několika kovů jako tibetské mísy. I zde nepochází železo z rudy, ale z nasbíraných meteoritů, tedy „nebeského“ kovu.
Zvuk činelků tingšá je jakýmsi pozváním, břesknou výzvou. Přivádí člověka do stavu teď a tady. Při meditaci označují začátek a konec. Při začátku meditace jde o to zbavit se všeho, co člověk v mysli má, a být si vědom jen okamžiku přítomnosti, při konci meditace zvuk člověka fyzicky i psychicky probudí do přítomného světa hmotné skutečnosti. V rituálech tibetského buddhismu jsou činelky používány různými způsoby. Jejich zvuk prý přivolává Buddhu v jednom z jeho aspektů, a je zároveň také obětinou. Stejně jako zenový mistr svolává žáky, kteří bloudili mimo stezku směřující k duchovnosti, zpět na cestu zenu, poklepem zenové hole po rameni, tibetský učitel přivolává své nepozorné žáky pronikavým zvukem činelků. To „probudí“ nejen nepozorného žáka, ale všechny v místnosti. Na činelky také můžete hrát tvrdou dřevěnou nebo kovovou tyčinkou. Tak můžete uslyšet onen minimální zvukový rozdíl, který mezi nimi je a který produkuje zvláštní zvukové efekty.
Dlouhé skládací trumpety dung jsou zdrojem velmi hlubokých, a protože se používají vždy v páru, i interferenčně fázovým posunem vzniklých frekvencí, které přímo působí na naše mozkové vlny. Jejich mohutný a všepronikající zvuk spolehlivě odfoukne z myslí posluchačů všechny myšlenky na minulost nebo budoucnost: jsou okamžitě teď a tady, „mimo a před myšlení“, připraveni na duchovní poučení.
Jedním z nejsilnějších zážitků anglické cestovatelky Alexandry David-Neelové, která na počátku století procestovala Tibet, bylo setkání se zvukem šengu. Byla svědkem situace, při které mnich úderem na šeng a následným pronikavým až nesnesitelným zvukem vyhnal z místnosti vyrušujícího vesničana. Následujícího dne, při soukromém rozhovoru s mnichem, požádala cestovatelka o ještě jednu ukázku zvuku šengu, mnich zahrál, a ozval se nejkrásnější zvuk, jaký kdy slyšela.
Šeng je něco mezi malým činelem a plochým činelovým zvonkem. Také je vyroben ze stejné slitiny jako mísy, má ale srdce ze speciálního tvrdého dřeva, a uvnitř zubaté kolečko, které způsobuje, že ostrý kovový zvuk nejen vyplní prostor a obklopí člověka, ale zároveň je distribuován v jakýchsi paprscích, přímo, jako laserem. Dostává tak neuvěřitelně pronikavé kvality, blížící se zážitků z aktivního hraní na peruánskou píšťalu.
V tibetské hudbě každý nástroj reprezentuje zvuk slyšený vnitřně, při meditaci. Pro Tibeťany je hudba pouze a jen záležitostí duchovní. Pro ně je nepředstavitelné používat hudbu jen k pobavení. „Zpívání bezduchých písní je toliko kumulace hříchu,“ říkají.