Dva roky jsme bydleli u Kolína, jenže kousek od vesnického domku vedla silnice a dopravní hluk se každým měsícem zvyšoval. Teprve tady, v Hudlicích, také protože bydlíme v domku mimo hlavní trasu aut, v tiché ulici, kterou používají jen místní (několik aut odjíždí ráno a večer zase přijíždí) a jednou za týden popeláři, mohu opět vychutnávat jak přirozené zvuky, tak někdy, po tolika letech život ve velkoměstě, až jaksi nezvyklé, a tedy vlastně už až „nepřirozené“ ticho.
Také Petr Bílek si v Reflexu posteskl, že nikde na území hlavního města nenajdete skutečné ticho. A že jak roste nejistota, rizikovost a křehkost naší společnosti, lidé pociťují stále silnější potřebu přehlušit to všechno a zapomenout. I jeho bolela návštěva kina v multiplexu: decibely mu rvaly uši, ale jak se tak rozhlížel, zjistil, že ostatním to nevadí. I on přestává být schopen ve zdraví snášet obecně tolerovanou hladinu veřejného hluku, jejíž úroveň začínají nastavovat a udržovat generace, které vyrostly se sluchátky na uších a stačily si vylágrovat bubínky. „Někdy mám pocit,“ píše, „že to nejsou jen automobily, vlaky a letadla, ale že tak zvučí nějaké neviditelné napjaté nervy civilizace, a že není daleko doba, kdy by mohly prasknout“.
O přeřvané hudbě v restauracích a na festivalech etno hudby jsem psal už několikrát, a právě tak jsem upozorňoval na neblahé (i když neviditelné) důsledky akustického smogu a některých druhů hudby pro ohlušené mladé fanoušky heavy metalové hudby a techna.
Ve městech je to (s pasivním negativním důsledkem veřejného hluku) stále horší. I na náměstí v Berouně stále častěji strany nebo obchodní domy postaví velký stan, nainstalují aparaturu a najaté zpěvandule nebo amatérské mažoretky pak rozvibrují okolní domy právě tak úspěšně, jako hvězdy pop music nebo slavní sportovci rozvibrovávají Václavák či Staromák.
Právě tak hlučné (až na výjimky spojů EC) jsou české vlaky, a sluchátky zhluchlí příslušníci, a bohužel i příslušnice, nejmladší generace (nedávno jsem málem ohluchl pod náporem decibelů jedné přiopilé dorostenky: měla ji jak z veselého praku, ale její řehot, výskot a jekot, včetně z bokovek vyhřezávající půlky, upoutaly pozornost všech, jen ne řidiče). Už jsem zažil i školáky, kteří si v autobusu z mobilu hlasitě přehrávali nějaký ten tuc tuc šlágr, a divili se, když jsem je požádal, ať to vypnou.
Tady v Hudlicích je někdy, zvláště v létě, a před nebo po dešti, ze skály kousek nad námi slyšet hukot dálnice na Plzeň, ale u nás na terase je veškerý hluk odstíněn stromy. Venkovské zvuky (štěkot nějakého toho psa, kohout vedle od souseda, šumění větru a deště) jsou velmi příjemné. Zvuky letadel (v sezóně přece jen častější), i když Hudlice neleží přímo pod letovými trasami na Západ, jsou to jediné, co se vnucuje „moderní dobou“.
V létě je občas slyšet výskot dětí odněkud od bazénu, ťukání nějakého nástroje nějakého kutila, a v sezóně zvuk sekaček na trávu (ale to se občas přidám i já a tak si nemám na co stěžovat, že).
Jinak zní jen a jen zvuky přírody. A v zimě a v mrazech, jaké po tři týdny panovaly v lednu, si chodec mohl vychutnat ono povrzávání sněhu pod botami, a ještě intenzivnější, protože zmrzlé, ticho noční oblohy. Poblikávání tisíců hvězd mne překvapilo: těch několik pouličních lamp vzadu u cesty nedokázalo narušit černou temnotu oblohy, a tak jsem se zastavil a kochal tím náporem neobyčejně jasně viditelného pásu Mléčné dráhy, ze kterého pomrkávaly stovky hvězd z tak třeskutého ticha, jaké jsem v Praze nikdy nezažil. Hmmm…
Nejsem si jist, jestli to tak „slyší“ a vychutnávají i místní, ale já si luxus dokonalého, hladivého, konejšivého a laskavého ticha v Hudlicích intenzivně vychutnávám.
Viz také:
http://marek.blog.respekt.cz/c/1794/Hlasitost.html http://marek.blog.respekt.cz/c/12127/Jsme-hlusi.html http://marek.blog.respekt.cz/c/22080/Dudy-techna.html http://marek.blog.respekt.cz/c/1941/Akusticky-smog.html