„Události jako teroristický útok z 11, září 2001 nebo cunami z 26. prosince 2004 celé řadě lidí naráz a nezvratně posunuly souřadnice jejich dosavadního chápání skutečnosti. Trhlina zející v realitě, do té doby považované za naprosto bezpečnou, se tak zároveň stává trhlinou v duši, s níž se dá jen těžko pokračovat v životě jakoby se nic nestalo… Sotva nějaká událost tak nelítostně a názorně… ilustrovala zranitelnost a kolektivní šílenství celé snahy o technickou exploataci Země. Technicky motivovaný fundamentalismus, snažící se Zemi pevně ovládat, je v zásadě druhem šílenství, konstrukcí bez vztahu k životu, monstrem, jež škodí jak lidem, tak přírodě… Abstraktní a technické přírodní vědy, dnes naprosto převažující, nejenže produkují abstraktní obraz světa, nýbrž samy tyto vědy jsou vůbec možné díky neustálému opovrhování skutečným životem a jeho popíráním, stejně tak i díky popírání skutečnosti duchovních, vnitřních či jiných světů,“ píše Kirchhoff, a dodává: „Po jedenáctém září nám tady zeje trhlina. Ve světě, který byl vždy iluzí!“
Je jasné, že tyhle věty neudělají radost ani skeptikům z klubu Sisyfos, ani Václavu Klausovi a jemu podobným makroekonomům, zaklínajícím se pomyslnou racionalitou své vědy, ani různým kritikům, které vytáčí filmy jako Co my sakra jen víme, nebo Tajemství. Všichni tak nějak tušíme, že „věda je abstrakce, realita je život“, ale tak jako osmašedesátníci tehdy, i mnozí z nás, přece jen citlivějších k tomu, co prožíváme, dnes podléhají iluzi, že společnost lze transformovat nějakou vládní (zákonnou) či celoplanetární změnou (přijatou nějakou tou rezolucí OSN). V Česku je situace o to horší, že tady teprve začínají být akceptovány názory např. Capry, Hendersonové či Schumachera ze 70. let, zatímco ve světě už nejen myslitelé, ale i praktici vědí, že jejich líbivé proklamace jsou spíše jen přání. „Konvergence spirituality a nejnovější fyziky se ukázala jako další iluze“, píše Kirchhoff. „Kvantovou teorií se nedá objasnit ani stéblo trávy, natož nějaké vyšší vědomí“.
Až tak docela nesouhlasím, protože mi nechybí vlastní zkušenost (změněného stavu vědomí a dlouhodobě kultivované praktické duchovnosti). O to mi tu ale nejde. Kirchhoff se v eseji zabývá také „fenomenologií zkušenosti jiného věta“ a já, protože s ním souzním, jeho podělení se využiji k možnosti informovat ty, kteří se ještě nedávno křižovali při vyslovení slova duchovnost, a k povzbuzení těch, kterým se něco podobného přihodilo, ale doposud se za to styděli nebo stydí (kdysi jsem se snažil psát o svých zážitcích, ale protože doma není nikdo prorokem, přestal jsem o tom přednášet a psát a začal hrát).
„Kolikrát se ti to už stalo: ano právě ty, člověče, jsi zažil něco převratného, co ti roztrhlo duši. Vidíš co jiní nevidí, slyšíš co nikdy neslyší. Vracíš se vyčerpaný a možná i otřesený, ale jako někdo jiný. Teď tu stojíš, srdce ti přetéká, cítíš se obdarován, to si přece nemůžeš nechat pro sebe, a ani nechceš. Pak si uvědomíš, že ti řeč nestačí. Používáš obrazy, přirovnání, půjčuješ si z mystiky či poezie, možná se ti podaří vypracovat si vlastní žargon, ale nikdo ti nerozumí. Ty mluvíš ontologicky (ve vztahu k něčemu skutečně existujícímu), jsi však ostatními vnímám psychologicky… staneš se znalcem, čteš texty, které ti mají pomoci ozřejmit, cos zažil, uspořádáváš svá vidění do většího integrujícího celku. Přemýšlíš, jestli se tvůj zážitek tím, že o něm mluvíš a píše, zesiluje nebo naopak zeslabuje. Jenže do určitého stupně člověk prožívá jen to, co zná. A hrozí tu nebezpečí guruismu (tví posluchači začnou být připoutaní a závislí na to, co jim říkáš),“ varuje Kirchhoff (a upozorňuje, že ale i v akademické a vědeckém prostředí existují symptomy guruismu, a to v míře nikterak nezanedbatelné).
Jedna kapitola jeho eseje se jmenuje „Nejprve je třeba si problém uvědomit“ (což je jen variace mého oblíbeného rčení „nemůžeš z pasti, dokud nevíš, že jsi v ní“). Tak jako vyřešení kóanu v zenovém buddhismu, dokonalá tělesná a duševní očista po ayahuascovém obřadu vedeném skutečným šamanem ve skutečném pralese, ale i po vydařeném holotropním dýchání, objev trhliny v dosavadní realitě, o níž se tak člověk doví, že je pouhou iluzí, konstrukcí ega, je nezbytným, ale jen počátkem. Počátkem skutečné práce na cestě poznání sebe sama. Tak jako si každý alkoholik či drogově závislý musí osahat úplné dno svých iluzí, aby se začal léčit, tak si asi i celá společnost bude muset buď přiznáním chyb a vin (a reálné existence velké globální technologické, finanční a technicistní pasti svého vývoje), nebo zkušeností příští velké (teroristické, válečné či ekologické nebo klimatické) katastrofy, prožít vlastní problém (past) a ode dna začít opět stoupat po žebříku někam ke skutečné humanitě. Připomenu opět své oblíbené „ještě není tak zle, aby mohlo být lépe“.
Počátkem trhliny v realitě je kromě všeho toho, co naplňuje média dnes a denně, i blahosklonnost k tomu, co se děje v soudnictví, finančnictví, politice, zdravotnictví, ale i v porodnicích, ve školách a v médiích a vedle u sousedů. A také nepoučitelnost (ne)zodpovědných, lhostejnost k agresi a neúcta k ženám a dětem. Atd., píšu tady na tato témata druhým rokem. Jenže bez trhliny v realitě každého z nás ke změně nedojde.
Já tu svou prožil, když mi bylo osmnáct, pak ve třiceti pěti a ve čtyřiceti letech. Česká společnost si své trhliny v realitě užila v roce 1968 a 1989.
Kdo ví, o čem jsem tu psal, ať zvedne ruku. Hlubokou a hlasitou trhlinu v realitě vám přeji…