Největší bolestí českého školství jsou učitelé. Také špatně nastavený systém, založený ještě z Rakouska Uherska na aroganci vševědoucího pána a bezpodmínečné slepé poslušnosti žactva, a pokroucený obdobím komunistické snahy o poroučení větrům a dešťům ve jménu strany. Ale učitelé jsou problémem největším. Při vší úctě k těm několika výjimkám, ideál školy hrou je stále jen nenaplněným snem Jana Ámose.
Nedostatek pozitivního vzoru, v našem případě absence dobrého, tolerantního leč přísného učitele, je ale velkým problémem i pro většinu obyvatel naší republiky. Jak ve věku dospívání a zrání, tak v duchovní, sociální a především morální oblasti vývoje osobnosti člověka současnosti.
Před mnoha lety mi přátelé z USA posílali různé „newsletters“ (občasníky a letáčky) různých tamních duchovních skupin a aktivit. Jednou jsem takto objevil i podivného duchovního mistra. Na rozdíl od tehdy dominujících indických guruů a japonských mistrů to byl evidentně běloch, ale psal a mluvil (měl jsem i nějakou tu kazetu s nahrávkou jeho učených řečí) stejně poučeně a „osvíceně“ jako oni.
Zaujal mě a tak když jsem v jednom z dalších balíčků objevil i jeho knihu, zaradoval jsem se. Z vlastní zkušenosti jsem už věděl, jak obtížné je pro většinu duchovních adeptů v Evropě bez námitek a přesně převzít dálněvýchodní, v mnohém tak odlišnou praxi. A teď jsem měl v rukách knihu bělocha, Američana, který o tom, o čem píše a mluví, rozhodně věděl nejméně stejně tolik, jako každý ten Vívekanánda, Rámakrišna, Jógananda nebo Suzuki. Z předchozích materiálů jsem už věděl, že Da Free John často zmiňuje (buď sám, nebo v odpovědích na otázky svých studentů) svého duchovního učitele. Na otázku, kdo je jeho guru a mistr, tedy ten nejdůležitější učitel, odpovídal: „Pan Smith.“ V každé situaci se prý stačilo podívat na pana Smitha, který vždy nějakou akcí, nebo i mlčením, naznačil jediné správné řešení jakéhokoliv problému západní civilizací zhýčkaného bělocha, který žil několik let sám na jinak liduprázdném ostrově. Nikdo z žáků Da Free Johna ale pana Smitha nikdy neviděl. Až v téhle knize jsem našel celostránkovou fotografii divokého kocoura, pod níž bylo napsáno jen Mr. Smith.
Staráme se teď o jednoho zrzavého kocoura, ale nějací ti velcí, rozumně se chovající kocouři se kolem mne, nebo poblíž, vyskytovali odjakživa. Ale až nedávno mi došlo, jak velkým učitelem by mohl být a potenciálně je každý kocour každé ženě (v rámci jejích občasných typicky ženských krizí).
A tak právě protože jsme měli kocoury odjakživa, a tyhle situace se opakovaly u všech žen, se kterými jsem kdy žil, nebo které žily v domácnosti s nějakým tím (čtyřnohým) kocourem, dovolím si zevšeobecnit. Kdykoliv se totiž nějaký ten kocour objevil, všechny ženy se široce usmály a bylo vidět, že i vnitřně byly, jakoby mávnutím kouzelného proutku, najednou šťastné a tolerantní. Ráno, v poledne, mohl být mokrý od deště, dokonce i s polomrtvou myší v tlamě – přestože se ženy většinou myší hrozně bojí – kocour byl a je vždy s úsměvem a všeodpouštějící radostí vítán.
Uvědomil jsem si, že právě tak se ke svým kocourům anebo pejskům chovaly i všechny babičky v sousedství a v parcích, kam jsem kdysi vozil v kočárcích své dvě dcery.
Pokusím se tedy tento fenomén využít a navrhnout: co kdyby si ženy, které se po několika letech manželství a zvláště v období před menstruací rozčílí už při prvním pohledu na svého muže, který se právě vrátil z práce domů, vzaly příklad ze svého chování k těmto a podobným domácím mazlíčkům?
Muž prostě nemůže pochopit, proč je jeho milovaná žena najednou protivná, úsečná, s provokujícími odsudky a ponižujícími komentáři k čemukoliv, co udělá, když ještě včera byla docela milá, a už vůbec nechápe, proč je všechno špatně. Průměrná naštvaná žena je obvykle (a nechci teď spekulovat nad důvody a pracovním vytížením atd.) a navíc jednou za měsíc pravidelně tak rozervána vnitřními zmatky a nepříjemnými pocity (viz fejeton Cesta muže a ženy), že je schopna jednou litanií zpřetrhat dlouholeté zvyky a vztahy a často až fatálně ohrozit dlouholeté soužití. Přitom křičí na člověka, kterého před nějakou dobou vášnivě milovala, kterého si vzala, kterému obřadně slibovala, že s ním bude stát ve chvílích dobrých, ale i zlých. Přitom život je zázrak a máme se tu jinak jak prasátka v žitě.
Abychom si rozuměli: nějaká ta vášnivější diskuse je běžná, ale to, co je z malého nedorozumění schopna udělat typická česká žena, kterou mám na mysli, jde daleko za rámec „dobrých mravů“. Manželka anglického arcibiskupa jednou na otázku, jestli někdy v životě myslela na rozvod, odpověděla: „Na rozvod? Nikdy. Na vraždu? Často.“
Taková typická rozčilená česká žena je schopna vynadat svému muži, pokud se vrátí pomlácen, špinavý a s krvácejícími odřeninami (protože třeba spadl z kola), a štítivě ho pošle do koupelny nebo nemocnice, ať si poradí sám, že na něho sahat nebude. Když se jí ale vrátí pomlácený a krvácející kocour (nebo pejsek) s natrženým uchem, okamžitě se ho jme s úsměvem laskavě utěšovat, ošetřovat a opečovávat.
Zdánlivá nevýhoda mužského, mezi hemisférami o 30% méně propojeného mozku, je právě v tomto spíše výhoda: muž vyzná lásku, a tím to pro něho hasne, protože to platí dál a klidně i celý život. Pro ženu, jejíž hemisféry jsou propojenější, ale není nic jednoznačně a dlouhodobě, natož pak navěky platného: co je dnes červené, je zítra hnědavé či purpurové, a největší láska jejího života dnes je zítra klidně největší zrádce. A zatímco naše babičky a ještě maminky braly například bolesti hlavy nebo bolestivou menstruací jako „úděl ženy“ a moc to nerozmazávaly, řada dnešních žen, rozmazlených radami odborníků a televizních hvězd, detailně sleduje vývoj každého pupínku na nose a ulomený nehet je katastrofou, která se odrazí na rodinném životě.
Ve vztahu ke svému kocourovi je ale i obyčejná česká žena najednou dokonalá. Nic nečeká, ale je vždy připravena pomoci, potěšit, pohladit. Nevnucuje se, nerozčiluje, bere kocoura takového, jaký je, a takového ho obdivuje. Neprojektuje do něho své filmové a seriálové sny, neobviňuje ho za své deprese a neúspěchy. Respektuje svobodu kocoura a naopak obdivuje jeho samostatnost.
Když se takový hlazený a za ušima drbaný kocour zvedne a mňoukne, ženy hbitě vyskočí a otevřou mu dveře, aby mohl zpět do svého kocouřího světa. A je jim jedno, kdy příště kocoura zase uvidí: vědí, že kocouří záležitosti nelze předem naplánovat. Když se ale zvedne manžel, že jde někam pryč, obvyklá typická česká žena chce přesně vědět, kam a proč jde a kdy se vrátí, a když se vrátí, místo aby ho s hlubinně šťastným úsměvem (tak jako kocoura) pohladila a připravila mu plný talíř (plnou misku), tak mu vynadá, kde byl tak dlouho, a vyčte, že určitě zapomněl koupit to máslo.
Každá žena přitom umí být – alespoň se svým kocourem – dokonale ženská, pečující, starostlivá, tolerantní, přijímající a teplo domácího krbu poskytující… tak proč není taková ke svému muži? Vždyť právě tak jako každý kocour (pejsek, kaktus či záhon mrkve), i její muž je dokonalým tvorem, zázrakem na konci milionů let evolučního vývoje. Umí tisíce věcí a oplývá tisíci dokonalými vlastnostmi. Ženská mysl je ale schopna na tohle všechno pod dojmem nějakého z mužova pohledu bezvýznamného prohřešku (např. nezavřel šuplík na příbory) v okamžikové nespokojenosti a v návalu několik miligramů nějaké chemikálie v mozku dokonale zapomenout a celý společný život hodit za hlavu.
Kdyby si ženy české dokázaly uvědomit, že jejich domácí mazlíčci, kocouři nebo pejsci, jsou v tomto ohledu jejich duchovními (emočními) učiteli, a kdyby se takto natrénovaný vztah k nim naučily aplikovat i ve vztahu ke svým životním partnerům, pak by se jejich vlastní, ale i vůkolní svět proměnil, jako mávnutím kouzelného proutku, v pozemský ráj a nepřetržité štěstí.
(Právě tak by ale zcela jistě ocenily ženy, kdyby se muži, tak jako kocouři, dokázali přijít pomazlit jen tak, i když z toho nekouká žrádlo, pardon, sex.)
Schopnost kocourů (ale i pejsků a jiných zvířat) být vždy „teď a tady“, nepřemýšlet zbytečně nad něčím, co přemýšlení nevyžaduje, necpat do situace teď zkušenosti ze situací před lety, být vždy otevřený vůči tomu, co přijde, a netrápit se možnostmi, které by mohly nastat – řečeno slovy zenového mistra „dělat to, co dělám, na 100%“ – je přitom něčím, co trénují mniši i mnišky všech klášterů všech duchovních hnutí na světě celé roky.
Da Free John jako typický (v tomto smyslu výchovou a školou pokřivený) běloch se právě tohle učil od svého největšího učitele, pana Smitha.
Právě tohle, nečekat nic, být připravena na vše, se ženy na celém světě naučily vůči svým kocourům. Bohužel jim nedošlo, že právě tohle by mohly a měly v běžném životě aplikovat i na své životní partnery (ale i šéfy a politiky). Kocouři, kteří jsou hlazeni, opečováváni, vnímáni jako svobodné a dokonalé bytosti, se jimi také stávají. Manželé, kteří jsou svými ženami okřikování, kontrolováni, kritizováni jako neschopní budižkničemové, se jimi právě díky tomuto apriori negativnímu a často systematickému přístupu svých žen i stávají. Opakujme si – jsou to ženy, tedy matky, které „dělají“ chlapce a muže.
Učitel vztahů, to je to, co našim ženám chybí nejvíce.
Přitom ho většina žen má doma. Nějakého toho kocoura (či pejska). Takový učitel ji dnes a denně může učit a naučit, jak být dokonalou ženou, která si zaslouží podobně dokonalého partnera.