Tak jako když před dvěma roky zahrál v Obecním domě John McLaughlin se skupinou Shakti, a v sále, který doposud slyšel jen tzv. vážnou, tedy evropskou klasickou hudbu, zazněla jiná hudba na nepředstavitelně vysoké úrovni: kromě oslnivé kytary zazněly indické bubínky tabla, oslnivá sóla na tamburínku, dokonalý zpěv o jakém česká hudební veřejnost ani netušila, a náznaky indických rág (přičemž klasická indická hudba je léčivá v míře, o kterém Evropané ani netuší).
I teď a tady v Karlíně jsem si vychutnával pořádný koláč zadostiučinění. Od nepřejícných kamarádů a známých, přes vášnivé kritiky všeho, co jsem celá desetiletí psal a přednášel o jiné a indické hudbě a mantrách (původně na psacím stroji do samizdatových občasníků a poté i do časopisů a knih), přes manželky a jejich přítelkyně, různé ty šéfy, ouřady a také estébácké vyšetřovatele, kteří všichni jako jeden muž tvrdili, že jsem naiva a blázen, když si myslím, že zpívání několika veršů stále dokola může něco změnit, neměli pravdu.
Postupně jsem realizoval vše, co jsem si usmyslel. Nejen že se dnes běžně hraje i v domácnostech na tibetské mísy, ale už běžně existují pravidelné a vyprodané festivaly alikvotního zpěvu a world music, a dokonce i děti zpívají s rodiči mantry.
Po letech koncertů manter Henry Marshalla (na jeho první koncert v roce 1995 přišlo 16 lidí) nastala éra manter Devy Premal a Mitena. I oni dokázali rozezpívat dříve se stydící a po všech těch letech obav z vězení za pouhý smích či vtip v hospodě (a v mém případu za pouhý úmysl zahrát na gong na Letenské pláni) obvykle mlčící dav. I české publikum už vystoupalo na jinou úroveň.
Když Miten žertoval otázkou „Víte proč i po těch osmnácti letech s Devou žijeme stále spolu a máme se moc rádi?“ odpověděl si sám: „Protože vždy dělám to, co mi řekne.“ Sál se rozesmál a Deva dodala: „To jsem ráda, že se smějete. Jednou to Miten takto řekl v Německu a nezasmál se nikdo."
Jako všechno a vždycky, a zvláště i v oblasti vztahů mezi ženami a muži a taky duchovna a tedy i zpěvu manter, i zde jde o spíše o tu jinou úroveň. Všechny ty ženy, které se vítězoslavně zasmály, totiž netuší, že Deva je, na rozdíl od nich, vyrovnaná žena bez jakýchkoli běsů, která své žlázy zvládá (také protože celý život denně cvičí, medituje, zdravě vegetariánsky jí a zpívá léčebné a zklidňující mantry, a také nečte strakaté časopisy, nedívá se na televizi, nenakupuje v hypermarketech atd.). A tak není naježená.
Při vysvětlování co to jsou mantry a proč je zpívat Deva použila příměr „ Je to jako když si dáte k obědu brokolici. Pro vaše tělo a mysl to bude velmi zdravé, a ani nemusíte vědět, proč. Vše, co musíte udělat, je prostě brokolici sníst." Právě tak nemusíte vědět, proč mantra funguje, nebo znát překlad slov: stačí ji zpívat, a ona bude fungovat. Přesto z toho má ale ten, kdo je již na vyšší úrovni, a ví, proč je brokolice (zpěv manter) léčivý, daleko víc.
I v tomto smyslu byl koncert 14. května 2009 dokonalý: devět set lidí zpívalo řadu manter s Devou a Mitenem. A ani nemuseli vědět, proč a jak (mantry i oni sami) fungují.
Oba protagonisté ovšem i koncert samotný posunuli na jinou úroveň: ani jednu mantru nezpívali tak, jak ji známe z nahrávek. Nenechali se publikem a úspěchem dohnat k jisté u nás tak známé podbízivosti, a ani na závěr nezařadili úspěšné „hity“. Posouvali posluchačům (aniž to ti tušili) další horizonty.
Když si před přestávkou publikum řeklo o konkrétní mantru, zazpívali ji jako country and westernovou šlapavou hitovku. Dalším překvapením bylo dokonale vystřihnutí klasického blues You gotta move. Určitě ne všem v sále došlo, že to je vlastně také „mantra“ – o víře a nezbytné a člověku prospěšné duchovnosti. „Můžeš být boháč, můžeš být chuďas, můžeš žít v míru, můžeš i válčit, ale když je Pán (Bůh) připraven, hejbni kostrou.“
Je zřejmé, že úroveň pochopení, s jakou Miten zpíval „Jsme probuzení (ve smyslu slova buddha = probuzený) k volání mystiků, jsme probuzení, kvetou nám srdce, každý přítomný se rozpouští do přítomnosti, převládající nespoutanosti rostoucí lásky, jsme probuzení do téhle dokonalé nedokonalosti, oslavující jednotu všeho, každý jsme součástí toho druhého, sestra a bratr, rosteme láskou“, nesouzněla s úrovní, v jaké to vnímalo české konzumem a provinciální politikou znavené a desetiletími zpívání manter a žitím v ášramech netrénované publikum… ale to přece vůbec nevadí, stačilo, že zpívalo.
Publiku tak mohlo připadat, že jde a šlo jen o koncert manter. O úrovni, na jakou to posouvali a posunuli Deva s Mitenem, nevědělo: nemuselo vědět, i tak to vše fungovalo. Ten večer byl dokonalým, profesionálně, ale zároveň velmi laskavě zvládnutým rituálem, posouvajícím všechny přítomné na jinou úroveň.
P. S.: Dovolte osobní informaci. Málokdo ví, že mám od malička (maminka celé těhotenství proplakala) špatné oči a na jedno jsem tupozraký (nemohu s ním číst, zaostřit atd.). Málokdo ví, že od jednadvaceti let jsem hluchý na jedno ucho. Podařilo se mi i další zdravotní handicapy překonat vlastním úsilím a alternativně a posledních téměř třicet let si jen užívat… jenže mne dohonil věk. Tak jako mi v jediném zdravém oku znemožňuje delší soustředění a zaostření tzv. zákalek (medicína si neví rady), tak mi nějak pomalu odchází jediné slyšící ucho. Když jsem unavený, nebo slyším více zvuků najednou, přestávám rozeznávat jednotlivé frekvence. Jak jsem s hrůzou zjistil v rámci zvukové zkoušky, nerozuměl jsem, co Miten a Deva říkají. Kdybych seděl vedle nich, nebo měl odposlech, jako oni (jak mi původně slíbili), bylo by to v pořádku. Umístili mne ale do druhé řady a ono zvláštní nahoukávání mne pak po prvních větách donutilo dát mikrofon pro překlad do ruky vedle sedící přítelkyni z Moravy.
Tímto se tedy omlouvám (s Mitenem a Devou jsme si to vyříkali hned po koncertu), a zároveň oznamuji, že jsem načal etapu postupného stahování se z veřejných akcí. Už mám odpracováno, už mohu i v této oblasti „jít na odpočinek“.
Budu postupně a nadále jen odpovídat na otázky. Včas také oznámím, kde a kdy budu občas (nejlépe pravidelně) k nalezení i „naživo“. Prostě přecházím na jinou úroveň.