Jean Liedloffová si v první polovině 70. let 20. století, při svých opakovaných pobytech mezi Indiány kmene Yequánů, nemohla nevšimnout, jak klidné, nesoutěživé, vyrovnané a poslušné jsou tamní děti (a při návratech do civilizace si zase všímala, jak ukřičené, neposlušné a až sebedestruktivně vzdorovité jsou děti z měst). Přestože její kniha vyšla v roce 1975 (a některá její tvrzení už jsou známa a reflektována), dodnes společnost (natož ta odborná) neakceptovala její základní zjištění. A tak jsem v jakémsi druhém volném pokračování vybral z pracovního překladu její knihy ty části, které naznačují, co všechno se může pokazit, pokud matky nebudou svá miminka chovat a neustále, i při práci, v ranném dětství nosit v náručí. V naději, že i těm, kteří to ještě netušili, dojdou závažné celospolečenské důsledky téhle kardinální chyby naší civilizace (a že ti informovanější o to víc docení opětnou existenci různých těch klokánků, šátků na nošení dětí a baby vaků).
„Pokud se chceme zabývat naším civilizovaným životem“ (píše Liedloffová v 5. kapitole své knihy Koncept kontinua, jejíž český překlad vyjde na podzim v nakladatelství DharmaGaia), „musíme mít neustále na zřeteli, že jsme byli ochuzeni o téměř veškeré zážitky fáze v náručí a o mnohé zážitky, které jsme očekávali poté. A že neustále podvědomě pokračujeme v jejich naplňování v neměnné posloupnosti. Od našeho kontinua (naší přirozenosti, pozn. aut.) jsme byli odtrženi už při porodu, pak jsme byli ponecháni touze po zážitcích daleko od proudu života, v postýlkách a kočárcích. Tyto nenaplněné části naší osobnosti zůstávají na dětské úrovni a nemohou kladně přispět k našim životům v pozdějším dětství a v dospělosti. A my na ně nemůžeme zapomenout. Potřeba po zážitcích v náručí trvá, bez ohledu na náš vývoj rozumový a tělesný, a čeká na naplnění.“
Všichni trpíme jistým oslabením kontinua. Docela rozšířená je sebenenávist a pochybnosti o sobě samém. Stupně oslabení se různí, podle toho, jak a kdy tento komplex deprivací ovlivnil naše vrozené vlastnosti. Touha po zážitcích v náručí na sebe postupem ubíhajících let bere hodně forem. Ztratili jsme základní podmínky pro blaho, které mělo vyrůstat z fáze v náručí, ale toužíme po něm či po jeho náhražkách. Štěstí tak přestává být základní podmínkou života a stává se naším blízkým či vzdáleným cílem.Takto frustrované osoby mají silnější potřebu odsuzovat a rozlišovat, zda jsou ti druzí přijatelní nebo ne. Děje se tak na bázi osobní, nebo ve skupinách, v konfliktech náboženských, politických, národních, rasových, sexuálních nebo dokonce i věkových.
Nejrozšířenějším projevem ochuzení o fázi v náručí je neustálý pocit nespokojenosti v Teď a Tady. Cítíme se vykořenění, jak by nám něco chybělo; máme nejasný pocit ztráty, touhy po něčem, co neumíme definovat. Tato touha se často spojí s nějakým předmětem, osobou nebo událostí ve střední vzdálenosti. Projevuje se výpověďmi typu: „byl bych šťastný, kdyby jenom…“. Doplnit můžeme jakoukoliv změnu, třeba nový oblek, nové auto, povýšení nebo zvýšení platu, jiné zaměstnání, příležitost odjet, třeba na dovolenou nebo napořád, jinou ženu nebo manžela, nebo milující děti, pokud žádné nemáme. Na původní podobu své touhy být u mámy v náručí už si nevzpomínáme. Ať děláme co děláme, místo odpovědi na nás zírá bezedná propast.
V mnoha případech tuto propast vyplňuje partner. Tak se kolikrát svatba stává jakousi dvojitou smlouvou, jejíž druhá klausule by mohla znít: „… a budu ti matkou, pokud ty mi budeš matkou.“ Stále přítomné infantilní potřeby obou partnerů jsou vyjadřovány implicitním (ale často i explicitním) prohlášením: „miluji tě, chci tě, potřebuji tě“. První dvě třetiny této výpovědi odpovídají dospělým mužům a ženám. Ale potřebuji tě? Často je nejvýraznější potřebou touha být středem pozornosti (jedná se o transformovanou potřebu novorozence, ne dítěte či dospělého) a partneři se mohou kamarádsky podělit o prostředek pódia.Člověk, jehož potřeby nebyly v raném dětství ani trochu uspokojeny, a který si nese své požadavky celým životem, není schopný podstoupit uspokojivé kompromisy s druhými lidmi. Hledání partnera pro něj bude smutné a nekonečné. Strach být znovu podveden může být tak silný, že takový člověk uteče strachy, jen co se přiblíží šance najít partnera. Útěk je výborné řešení: potenciální partner nemusí být podroben testu a dotyčnému nemusí být znovu nesnesitelně připomenuto, že není hoden té bezpodmínečné lásky, kterou potřebuje.Nalézt přijatelného partnera je navíc komplikováno mediálními obrazy. Film, televize, romány, časopisy a reklama nám podstrkují idoly hodné lásky, idoly, které vytvářejí iluzi, že ony jsou těmi dlouho hledanými „správnými“ nebo „mateřskými“ osobami.
Na touhách lidí ochuzených o zážitky z fáze v náručí se naučila stavět reklama. Používá sliby, které říkají: „kdybys měl tohle, cítil by ses zase správně“. Jeden nealkoholický nápoj např. apeluje na chybějící pocit sounáležitosti sloganem „Patříš do Pepsi generace“ a obrázky „pepsi lidí“, kteří vypadají „správně“. Pokud tedy vlastníte věc zaručené hodnoty, vaše vlastní hodnota bude podobně trvalá, nepopiratelná, absolutní. Pokud máte rychlé auto, dobrou adresu, kožich atd., nemusíte bojovat o lásku. Uprostřed nejistot vás vaše věci obklopují jistotou, která se podobá té chybějící objímající mateřské náruči.
Další rozšířenou iluzí je představa, že správnosti dosáhneme soutěžením a vyhráváním. Jedná se o rozšíření Freudova pojmu „sourozenecká rivalita“. Freud byl přesvědčen, že se všichni musíme potýkat se žárlivostí a nenávistí vlastních sourozenců, kteří ohrožují náš výhradní přístup k matce. Bohužel neznal žádné osoby nedeprivované. Kdyby měl šanci poznat Yequány, zjistil by, že myšlenka soutěživosti a vyhrávání, s cílem vyhrávat, je jim zcela neznámá. Nemůžeme ji tedy považovat za integrální součást lidské osobnosti. Pokud miminko zažilo v náručí všechno, co potřebovalo, a potom, bez donucení náruč opustilo, je schopné bez problému přijmout příchod nového novorozence. Nic z jeho očekávání a požadavků mu nebylo upíráno, nemá tedy důvod pro rivalitu. Yequáni mají nejrůznější důvody, proč něco nebo někoho chtít, ale vyhrávat jen pro ten pocit výhry mezi ně nepatří. Nemají ani soutěživé hry; ale jiné hry samozřejmě mají. Zápasí, ale nepořádají šampionáty, jen série zápasů mezi dvojicemi mužů. Neustálé procvičování lukostřelby má vždy za účel dosáhnout dokonalosti, ale ne soutěžit s ostatními chlapci, lov není soutěživostí mezi muži. Jejich emocionální život to nepotřebuje, proto to jejich kultura nenabízí.
Podobně se stal tak nedílnou součástí naší kultury i hon za novostmi, který naprosto deformoval naši přirozenou rezistenci vůči změnám. Skoro by se dalo říct, že se změnil v nutkavou potřebu měnit věci tak pravidelně, až se dosáhne jisté neměnnosti. Názor, že jen to nejnovější je tím nejlepším, vznikl teprve nedávno. Tento závod je neodkladný a nekončící. Vzala si ho na starost reklama, která naši hlubokou nespokojenost usměrňuje do touhy po nejnovějším výrobku.
Naše kontinuum, které potřebuje doplnit zážitky z fáze v náručí, nás vede i k dalšímu docela bizarnímu chování. Jak jinak by se dala vysvětlit naše záliba v horských dráhách, kolotočích a houpačkách? Nejedná se o nic jiného, než o situace, kdy dochází k náhlým změnám pozic s pocitem naprostého bezpečí. Proč by se nám jinak tak líbilo, že s námi něco hází, že nás to leká, že jsme dokonce ochotní si za to zaplatit? Protože jsme neměli to štěstí zažít si to, co naši předci. V náručí mámy, která skáče z větve na větev, nebo běží savanou, nebo se brodí vodou, čelit příjemnému nebezpečí. My jsme si užili nehybnou tichou postýlku a dobře odpérovaný a vypolstrovaný kočárek. Trošku nás houpali na koleně, a pokud jsme měli opravdu štěstí, občas nás tatínek, který ještě trochu vnímal hlas svého kontinua, vyhodil do vzduchu. Projevy ochuzení o fázi v náručí určují osobnost lidí kolem nás tak často, že je považujeme za součást lidské povahy.
Příkladem je „syndrom Casanovy“. Takový muž se neustále pokouší dokázat sám sobě, že je hodný lásky, tím, že dobývá ženská srdce. Snaží se dohnat chybějící kvalitu lásky, která měla být součástí bezpodmínečné lásky mateřské. Tu, která člověka neustále ujišťuje, že žije a že je hodný lásky. Pokud mateřská láska tento aspekt postrádala, Casanova se ho snaží opakovaně hledat v náručí krásných žen.
Gigolové a hledači zlata si zase myslí, že hodnota peněz, která se pojí s ženami a nebo muži, které získají, je pravým měřítkem jejich vlastní hodnoty. Jsou přesvědčeni, že je sňatek s bohatou osobou obohacuje a že se tak stávají stejně oblíbenými. Iluzi „peníze rovná se láska“ si upravili na „peníze rovná se štěstí“. Není těžké prohlédnout kulturní vliv, který toto bludné přesvědčení zachovává. Odstranit ho by ale problém nevyřešilo. Chybějící pocit správnosti by si našel jinou vizi, na kterou by se mohl upnout, a ta by byla s největší pravděpodobností stejně iluzorní.
Další rozšířenou manifestací této rané deprivace je „syndrom chudáčka“. Chudáček, tak jako slintající rozcuchané miminko, chce být milován prostě proto, že existuje. A už předem se vyhýbá chování, kterým by si milou pozornost svého okolí mohl zasloužit. Při jídle mlaská, aby lidé okolo věděli, že mu chutná. Zanechává stopy své přítomnosti, kde může. Zůstává za ním popel z cigaret, skvrny, odpadky. Vyzývá tak všechny přítomné, aby se k němu chovali odmítavě, aby ho neměli rádi. A když se mu to povede, smutně volá ke kosmické matce: „Vidíš? Mě opravdu nikdo nemá rád, protože ty mi ani neutřeš pusu!“ A tak se potácí životem, nečesaný, nemytý, a lidem okolo nechtíc šlape na nohy.
Chudáčkovi se podobá Mučedník. Ten také trpí vyčítavě, ale klade větší důraz na množství utrpení, které nakonec MUSÍ být odměněno. Postavy s rozšířenýma očima z mnoha důvodů kráčejí na hranice, k šibenici, do lvích tlam. Dali všechno a myslí si, že jim to nakonec určitě zaručí jejich správné místo. Výhodou tohoto radikálního kroku je to, že se nemohou vrátit, aby si postěžovali, že to je podvod. Tak tato iluze zůstává bezpečná. Inklinují k ní osoby, jejichž matka nejspíš v minulosti reagovala na zranění miminka s přehnaným soucitem.
Herci si naopak svou potřebu být středem pozornosti naplňují na pódiu. Mají sice hryzavý pocit opaku, ale přesto se neustále derou do pozice, kdy jsou středem zájmu mnoha lidí. Ještě zoufalejší demonstrací základní touhy po pozornosti, která v dětství nebyla naplněna, je patologický exhibicionismus a narcismus. Často se ukáže, že „úzký“ kontakt mezi matkou a budoucím „exhibicionistou“ byl v podstatě vztahem, kdy se matka, sama v dětství ochuzená, snažila být v centru pozornosti miminka.
Jiným případem je nutkavý akademik, který je celoživotním obyvatelem školní třídy neustále se honícím za tituly. Ten si ze své Alma Mater vytváří docela přizpůsobivou matku. Škola je větší a stabilnější než on. Docela předvídatelně odměňuje dobré i špatné chování. Ochraňuje velké, emocionálně nedospělé deprivované dítě před chladným, tvrdým a riskantním životem tam venku. Pokud je člověk nejistý, bez ohledu na to, kolik je mu let, nemůže dál rozvíjet sklon dospělého vyzkoušet své síly ve výzvách světa.
Pravým opakem akademika, který upevňuje svou dětskou pozici tváří v tvář škole (nebo byznysmen, který se po desítky let drží sukní rodné firmy), je dobrodruh. Od rodičů pravděpodobně získal dojem, že si přijetí získá, když vyleze na nejvyšší horu nebo přepluje oceán v ořechové skořápce. Jedinečný výkon slibuje, že budou všichni rivalové, kteří bojují o pozornost, poraženi. Jásot, kterého se dostane tomu, kdo vydrží nejdéle sedět na stožáru, nebo bude prvním bílým mužem, který někam vylezl, nebo překonal vodopád na visutém laně, ten jásot se velice podobá tomu, co dobrodruh v podstatě hledá. D
aleko smutnější jsou ale případy osob, které své deprivace obracejí proti druhým. Mezi nejmarkantnější oběti patří děti bité rukou deprivovaných a trpících rodičů. „Rodič, který sám nezažil dostatek mateřské náklonnosti, není schopen ji poskytnout svému dítěti. Naopak, očekává, že se mu bude dostávat pozornosti od dítěte. Taková matka pak má na dítě přehnané nároky a jeho pláč si vysvětluje jako odmítání.“ Jedna inteligentní vzdělaná matka v jednom průzkumu uvedla: „Když malý plakal, znamenalo to, že mě nemá rád, tak jsem ho uhodila.“Je to tragédie mnoha matek. Očekávají, že jejich hledání lásky bude nakonec odměněno vlastním, po lásce toužícím miminkem. A tady se rýsuje počínající deprivace dítěte. Nejenom, že přichází o notný kus pozornosti a lásky, ono o ni musí soupeřit s osobou větší a silnější. Dovedete si představit něco smutnějšího než miminko, které pláče po mamince, a matku, která ho uhodí, protože ono nenaplňuje její touhu? Tento boj nemá vítěze; ani viníka. Kam oko dosáhne vidíme jen oběti obětí.
Je dokázáno, že silný sklon matky dožadovat se synovy pozornosti a lásky může vést k homosexualitě. Majetnická či příliš pozorná matka, která se snaží získat nedělenou pozornost dítěte, lásku v podstatě nedává, ona ji vyžaduje. Často se vžívá do role „malé holčičky“ a pokouší se nalákat své dítě dětskými zvuky, aby jí věnovalo pozornost nebo aby ji litovalo. Syn, který není schopen překonat její tlak, který není schopen vyvolat u ní správnou reakci, se bude nutně neustále pokoušet získat její pozornost. Matka si nevšimne, že on je ten, kterého má mít ráda. Postupem času takový muž přejímá tuto roli špulící se a nakrucující se holčičky, protože to je cesta k vítězství. Nejdřív ji hraje vůči matce, coby dospělý je přitahován podobně nedostupnou osobou, která mu nedopřeje bezmezného obdivu a bude ho vysávat, každou kapičku pozornosti, kterou je jí coby dorůstající dítě či dospělý schopen dát. Takový syn zjistí, že se od ženy lásky nedočká. Jsou to muži, kteří mu tuto formu mateřské pozornosti dávají. Tak přijde na to, že miluje muže. A často je přitahován muži o hodně mladšími, chlapci, jakým byl sám, když tenkrát matka vyžadovala a dostávala pozornost od něj. Homosexuál neimituje ženskou dospělou osobu, ale imituje dítě ženského pohlaví, které hrála jeho matka. Vyzrálejší aspekty lásky dospělých často homosexuálnímu páru chybí a jejich vztah se jen těžce k takovému svazku vyvíjí.
Také kriminalita způsobená patologickými rysy osobnosti je vystopovatelná až k dětskému chování. K neochotě hrát podle pravidel dospělých a zasloužit si svůj díl jako dospělý mezi dospělými. Zloděj nechce pracovat, aby získal to, co chce a potřebuje. Má pocit, že to musí dostat jinak, bez placení, tak jako od matky. A není pro něj důležité, jak namáhavé a komplikované může to „zadarmo“ být. Nejdůležitější je ten konečný pocit, že od své kosmické matky dostal něco za „nic“. Součástí tohoto infantilního vztahu ke společnosti je i potřeba být trestán. Zloděj, který společnosti krade cenné věci, znaky lásky, chápe trest jako pozornost vůči své osobě.
Samozřejmě, dalším důsledkem chybějícího náručí v raném dětství je i drogová závislost. Psychiatři, kteří se drogově závislými zabývají dlouhodobě, uvádějí, že většina z nich je extrémně narcistická a jejich intenzivní zájem o heroin je jen povrchní manifestací daleko hlubšího emocionálního zájmu o sebe sama. Tyto infantilní sklony projevují i jinými způsoby. Když si shánějí heroin, kombinují neskutečnou vynalézavost dospělých s odvahou. Jakmile dávku drží v ruce, tyto vlastnosti mizí. S notorickou neohrabaností končí ve vězení – skrývají se na místech, kde by je našlo i malé děcko, a zbytečně riskují – a opakovaně svádějí vinu za své dopadení na něco nebo na někoho jiného.Za převládající emocionální charakteristiku osob závislých na drogách se považuje velice silné nutkání zříci se zodpovědnosti za vlastní život.
Jak by řekl synovec, hustý, že? To, co při čtení knihy Jean Liedloffové Koncept kontinua nejvíce zaráží, není ani tak dlouhý výčet neblahých důsledků toho, že jsme nestrávili dostatečný čas v matčině náručí, jako do očí bijící snadnost, s jakou bychom to všechno mohli napravit. Stačilo by, aby se dívky už ve škole učily o tom, jak je důležité svá miminka očekávat s radostí, porodit přirozeně a pak alespoň do věku 6 měsíců (jako na Bali) nosit v náručí.
Další četba na: http://www.continuum-concept.org/reading.html