„To, že mezi primadonami vždycky panovaly intriky, je fakt starý jako opera sama,“ píše se v článku. „Ovšem dnes, kdy je operní provoz byznysem, v němž jde hlavně o velké peníze, jsou zpěváci pod nesmírným tlakem manažerů, intendantů a nahrávacích firem.Všemi obletovaná operní diva zazpívá v Salcburku jeden tón falešně, a tím si podepíše rozsudek smrti. Publikum a kritika, jež ji vynášely, ji okamžitě zatratí a další šanci na festivalu nedostane.
Hlas už není vnímán jako citlivý lidský orgán, ale jako stroj, vysvětluje své rozčarování třiačtyřicetiletý tenorista Wottrich a pokračuje: „Stojíme před volbou, zda vystoupit v indispozici, a vystavit se útoku kvůli nedokonalému výkonu. Anebo můžeme odříci kvůli nemoci a být osočováni, že jsme rozmazlení.“ Na sopranistku s pověstí femme fatale Annu Netrebko, která v Salcburku onemocněla zánětem hrtanu a odřekla vystoupení, se ze všech stran snesly výtky za nespolehlivost. Ne každý protagonista, má-li tolik síly a dostane se na špičku, vydrží žít a zpívat pod neustálým tlakem, který jej nutí podávat stoprocentní výkony za všech okolností. Nastupují antidepresiva, alkohol a další povzbuzovadla. To potvrdila i špičková bulharská mezzosopranistka Vesselina Kasarova. „V opeře je to jako mezi lidožrouty. Impresáriové žádají velká procenta a mnoho zpěváků bere prášky, aby vydrželi tak náročný životní styl. A to ani nemluvím o plastických operacích, protože každý musí vypadat perfektně. Stres je v naší profesi příliš velký, neustále musíme cestovat a vystupovat a hroutíme se, že nebudeme dokonalí,“ řekla Kasarova.
„Opera je prolezlá dopingem jako Tour de France,“ nebere si Wottrich servítky. „Někteří tenoristé berou kortizon, aby měli jistotu, že jejich hlas utáhne výšky, alkohol je tu na denním pořádku. Strach se stal všudypřítomným faktorem: sólisté užívají betablokátory, aby měli kontrolu nad nervozitou, která už není tou starou dobrou trémou. Každý prostředek se zdá být dobrý, aby člověk dostál očekáváním. A to je pro mnohé pěvce začátek konce.“
Psal jsem o tom, že na konzervatořích dělají „ze slavíků vrabce“ již několikrát. A i v tisku se objevují důkazy, že ve světě opery je něco shnilého i v tomto ohledu.
Dagmar Pecková, která někde dokonce hovořila i o sebevraždách spolužaček, v rozhovoru pro LN v listopadu 2005 na otázku „Stává se, že učitel přirozené dispozice zpěváka třeba i zničí?“ odpověděla: „Stává, je velice složité naučit někoho, byť sebenadanějšího, zpívat. Znám spoustu hlasů od přírody krásných, kterým škola ublížila. Z univerzálního úžasného hlasu s rozsahem přes tři oktávy se stala sboristka, která tak s bídou vezme oktávu.“
Magdalena Kožená v článku pro LN z dubna 2006 zase prohlásila, že „Člověk má jen ty dva svaly v krku, nástroj je součástí těla a jakákoli rýma, nebo psychický stav, osobní problémy, se na hlase projeví. Od kolegů vím, že trápením lze ztratit hlas třeba na dva měsíce. Když se cokoliv stane, první orgán, který je tím poznamenán, je hlas. Začátek (kariéry) je nejkritičtější. Tehdy člověk nemůže říct ne, může to být nabídka, která ho posune v kariéře. Znám hodně případů, že si zpěvačky zničily hlas. Zpívaly repertoár, který byl příliš dramatický, musely zpívat silněji a na hlase se jim udělaly uzlíky.“
Jak krutý a bezcitný je tedy svět, ve kterém by měla hudba burácet velkými emocemi a přinášet svým obdivovatelům radost a potěšení? Lze se pak zpěvákům a zpěvačkám divit, že (právě tak jako vrcholoví sportovci) sahají k dopingu? Soudí se rovněž, že i úspěch či neúspěch inscenace je často zmanipulován. Běžně se prý používá klaka a podplácí se kritika. „Za mou učitelkou zpěvu přišli zástupci takzvané chapeauclaque a otevřeně si řekli o peníze, jinak prý budou na představení bučet. Znám jich několik osobně, jsou mezi nimi dokonce novináři,“ rozčiluje se třiačtyřicetiletý tenorista Wottrich, který z vlastní zkušenosti ví, jak podplacená klaka dokáže zmanipulovat publikum. „Uvědomuji si, že porušuji nepsané pravidlo, které radí o tomto nemluvit, ale moje trpělivost je u konce.“
Vždycky, když jsem se celé ty roky zmiňoval o tom, že každý člověk může umět dokonale (přirozeně!) zpívat, a že učitelky ve školách a na konzervatořích ničí svým svěřencům hlas (a „západní“ hudba „neléčí“), tak se našel někdo, kdo vší (neinformovanou) silou protestoval. Občas dokonce nějaká ta milovnice vážné hudby či opery odešla z přednášky. Konečně si tedy i tyhle (jen neinformované) mohou přečíst o tom, jak to skutečně, pod pozlátkem médií a reklamy, vypadá (nejen) v opeře.