Některé lidské objevy jsou běžné, jiné převratné, zásadní. Určitě se shodneme na tom, že to, co objevil Ježíš Kristus, ať už jste křesťan nebo ne, zásadní bylo (protože to ovlivnilo přinejmenším půlku lidstva na dosti dlouhou dobu). „Ježíš přišel, aby nalezl cestu pro sebe, aby se stal vůdcem. Stačilo mu vyslechnout několikero kázání, párkrát promluvit s učitelem a věděl vše, co potřeboval. Pochopil, že na počátku nebylo Dobro a Zlo, ale že odvěký svár je svárem lásky. Není synů bez otců, ale není synů bez matek. Vše, co je, je plodem lásky matek a otců. Ježíš, nezatížený břemenem teologického vzdělání, pochopil podstatu života a lidského utrpení. To je ten hlavní pradůvod, proč si na jeho počest křesťané dávají 24. prosince dárky: jeho objev je zásadní,“ napsal nedávno s patřičnou nadsázkou i Karel Hvížďala, a já si jeho výraz „zásadní“ vypůjčím.
Jistě, myšlenka, že Kristus pochopil „podstatu utrpení“, je ve srovnání se zásadním objevem Buddhy (a jeho metodami k překonání závislosti na utrpení) značně nadsazená.
Dovolte historický veleskok do současnosti: Co když dnes už ale existuje dostatek informací, které by mohly ženám i mužům nabídnout cestu ven z bludného kruhu jednoho zásadního druhu zatím neodvratitelného utrpení, které pramení ze zásadního nedorozumění? Co když už víme, co je podstatou problémů ve vztazích mezi muži a ženami? Ženy a muži jsou naprosto odlišní tvorové, a jejich odvěký svár, zvláště když spolu žijí delší dobu (evoluce stvořila lásku, aby homo sapiens předal geny dalším generacím, a nepočítala s tím, že se dožijeme více jak třiceti let) je jen sémantický problém.
Už totiž začínáme chápat, jak moc jsme otroci nezvládnutých emocí (a mimochodem, také jak doslova bychom měli poslechnout dalajlamu). A jak moc jsou ženy, bez ohledu na dosažené vzdělání a ekonomickou „nezávislost“, otrokyně hormonálních programů.
Inspirovala mne tajenka křížovky vánočního čísla časopisu „o ženách, jaké opravdu jsou“, která přinesla citát Friedricha Nietzscheho: „I ten nejmazanější kupuje svou ženu v pytli.“
Tvrdím, že sice „do žen a melounů člověk nevidí“, ale na rozdíl od melounů na sobě dnes už mohou výjimečné ženy (ostatně stejně tak výjimeční muži, ale ti se v tomto ohledu snaží už nejméně dva a půl tisíce let) zapracovat.
Být obětí několika miligramů hormonu každý měsíc v rámci menstruačního cyklu je v jistém smyslu otrava, a něco, co změnit nelze. Co ale lze změnit jsou postupy a následky těchto procesů. Dokud byly ženy zcela nevědomé a podobně nevědomým mužům zcela záhadné, bylo to vskutku v pytli: člověk se oženil, a za pár let měl doma někoho docela jiného, než si bral.
Dnes už ale začínáme i my Evropané tušit, že když se chce a ví jak, lze změnit téměř cokoliv: tak jako muž, který se dá do cvičení a z rachitického hrudníku a vytahaných bicepsů už za půl roku vybuduje obdivuhodnou muskulaturu, tak jako se hyperaktivní hoch může pomocí biofeedbacku naučit zvládnout svůj někdy až příliš těkající mozek, tak i informovaná a motivovaná žena může následky nevědomých hormonálních procesů nejen zmírnit, ale také vědomě nedopustit, aby měly pro její život a rodinu katastrofální důsledky.
Naznačuji, že všechny ty soudobé varianty Anny Kareniny, Maryčky Magdonovy nebo Viktorky nad splavem už nemusí dělat stále tytéž chyby… protože začínáme vědět, co je příčinou jejich případných depresí a neštěstí, a jak lze řadu procesu vědomě ovlivnit: tedy jak natrénovat metody, které neuroplasticky změní mozek.
Jinými slovy, mozek je i strukturně takový, jaká je činnost, která jej (trans)formuje, a idea předjímá tvar: hardware je ovlivňován typem softwaru. Každou svou činností (a myšlenkou) svůj mozek neustále „trénujeme“ právě tak, jako kulturista svůj biceps. Zatím se o tom všeobecně neví, ale to se přece dá změnit. Když si současná žena uvědomí, že jakkoli emancipovaná, stále je přímo závislá na hormonální činnosti, a když navíc chce zjistit, proč je taková, jaká je, stačí začít vyvíjet patřičné úsilí patřičným směrem.
Takže i když je každá nevěsta v jistém slova smyslu „zajíčkem v pytli“, plným divných a pro muže nepochopitelných procesů, s potenciálním nebezpečím zkratů, nelogických aktů a nepochopitelných rodinných a genetických časovaných bomb, znalost principů těchto nevědomých procesů umožňuje připravit se na ně (pokud se např. vyskytují v rodině), nebo s nimi aktivně pracovat.
Tak jako jsou zásadními i současné západní objevy neuroplasticity mozku, nebo existence duchovnosti a možnosti dosáhnout osvícení, nebo rozdílností mezi muži a ženami, právě tak je už možné nepodlehnout vlivu několika miligramů nějakého hormonu. Není daleko doba, kdy nám genetika umožní, pokud půjde o konkrétní problémy v důsledku produkce toho či onoho typu hormonu, nebo toho či onoho typu negativního (epigenetického) chování, být cíleně konkrétní, a konkrétní vzorec (třeba jen náznaku) patologického chování budeme umět bez vnějších zásahů upravit či přesměrovat.
Ne že by se nějak zásadně změnil výchozí bod oné zásadní situace, o které píši (i když bůhví co všechno a do jakých podrobností si budou muset nevěsta a ženich při obřadu prozradit ze svého zdravotního stavu), ale ten pověstný „pytel“, skrývající budoucí tendence partnerky (ve smyslu Nietscheho citátu) už nebude tak fatální: většina z toho nevědomého a takzvaně osudového, kvůli čemu se dnes rozvádí polovina manželství, bude (bezbolestně, terapeuticky) napravitelná.
A tohle „know how“ bude, ale v některých případech už dnes je, právě tak zásadní, jako objev Krista nebo Buddhy. V jejich dobách byly jejich objevy sci-fi, zásadní byly až o mnoho generací později. Co když to bude podobné, jen daleko rychleji aplikované, i co se týká vědomého zpracování vlivu hormonální činnosti žen, takže muži v budoucnu, přinejmenším ti nejmazanější, své ženy v pytli už kupovat nebudou.
Zatímco zatím je to v naprosté většině případů v pytli, už v nejbližší budoucnosti to pro ty, kteří (a které) mají zájem, bude výzva a příležitost ke komunikaci a vzájemné pomoci, jak z tohoto genetického a civilizačního pytle ven.
Hodně zásadních objevů v blízké budoucnosti a mazané Vánoce všem přeji…