Co víc, údaje, procentuálně či jinak porovnávající (a prokazující, že to, co obvykle vnímáme jako realitu, je myslí vytvořená iluze) např. poměr mezi tím,co náš mozek přijímá, a tím, co my sami svým vědomím obsáhneme, jsou daleko větší, než jsme si kdysi mysleli.
V oněch 80. letech se např. udávalo, že člověk vědomě zpracovává „jen“ 20% toho, co jeho smysly (a mozek) registrují.
Pro dosud neinformované: mozek (a naše pozornost) pracují výběrově. Vybírá, tedy cenzuruje, co (si myslíme, že) v tu chvíli nepotřebujeme.
Ta čísla se ale, s narůstající přesností nejnovějších zobrazovacích metod, mění. Co se týká sluchu, celkem nedávno jsem našel údaj, uvádějící, že když např. stojíme na rušné městské ulici, vědomě dokážeme zpracovávat jen 8% z celkového počtu zvuků, které naše uši zachytí.
Stále jsem ale čekal na nějaké současnější „vědecké“ porovnání celkového počtu stimulů a toho, co dokážeme zpracovat.
Už je to tady, v článku o hyperaktivních dětech (LN 9. 5. 09) uvedl dotázaný doktor Ptáček, že „naše smysly přijímají každou vteřinu až deset na devátou stimulů, a pouze deset na druhou z nich mozek vědom selektuje.“
Protože z přednášení už roky vím, že posluchači (a hlavně posluchačky) tyhle procentuální a číselné údaje odkývají, ale nepochopí do důsledků, raději používám metafory, než procenta, natož údaje jako „deset na devátou“. Vysvětlím tedy raději názorně: deset na devátou není deset krát devět (tedy devadesát), jak se řada žen domnívá, ale desítka s devíti nulami: tedy jedna miliarda. Deset na druhou je přitom jen sto. Zopakujme si tedy: naše smysly přijímají každou vteřinu až bilion stimulů, ale náš mozek jich pak vědomě zpracuje jen 100!
Je to nádherně názorné potvrzení toho, co např. buddhisté ví již více jak 2 500 let: že totiž lidský život je Mája, iluze. Rozdíl mezi tím, co vnímáme vědomě, a co skutečně vnímá náš mozek, je tedy daleko větší, než jsme donedávna čekali.
Jinými slovy, jsme také daleko víc pouhou součástí organických a instinktivních procesů a programů těla a mysli, než jsme čekali. Jedna malinkatá část toho, co se nám odehrává každičkou vteřinu v hlavě a mysli, dokáže, tak jako zdatně demagogický a lživý politik, přesvědčit celou tu dokonalou bytost, která sama sebe nazvala homo sapiens sapiens, že je vše (a že pokud by se člověk snad chtěl vzdát jejích povelů, zemře).
Tvrzení některých lidí, že Země je kulatá, nedokázali lidé uvěřit celá staletí. Dnes si většinou myslíme (byli jsme přesvědčeni „vědou“), že už jsme natolik vzdělaní a chytří, že nás nic takového, jako Koperníkův objev, nemůže potkat.
Ale například právě v oblasti, která by nás každého měla zajímat nejvíce, tedy poznání kdo jsme a jak fungujeme (abychom se napříště mohli vyvarovat zásadních chyb, které lidstvo dovedlo až na okraj jeho existence), se ukazuje, že naše neinformovanost (a ignorantská a sebezáhubná tvrdohlavost, s jakou právě tyhle nové objevy stále odmítáme akceptovat) je ještě větší, než jsme čekali.