„Píše-li ateist(k)a bůh s malým b, je to zcela korektní až vyznavačské. Ateismus (neřku-li agnosticismus) je docela pochopitelný, zvl. u člověka českého původu. Ale neurčitá tušení čehosi kosmicky transcendentálního? Grr.“ napsal v diskusi a reakci na (výše zmíněný) blog V zemi kde Bůh je doma jiný bloger, křesťan Pavel Sikora, a v tomtéž duchu i pokračuje: „Můžu věřit v Boha, můžu v něj nevěřit, můžu být přesvědčen, že si na to nelze utvořit názor nebo váhat, ale prapodivná víra v nějaké energie, neosobní síly? To je kočkopes a ještě k tomu šupinatý.“
Nemá tak docela pravdu. Mozku je jedno (viz také vzpomínání karmelitánek níže), jestli věří v něco osobnějšího, člověku podobného, jakkoli v jiných dimenzích či zároveň všude se vyskytujícího, nebo jestli věří v Boha či boha reprezentovaného „jen“ nějakými druhy energie, jakkoli vysoce organizovanými.
Takže i blogerovo upřímné osobní vyjádření „Bůh je osobní bytost z jiného ("onoho", "nebe") světa, který je "nad" tím naším (tj. náš svět je celý součástí světa onoho, přičemž naše hmota je tam daty), Bůh stvořil náš svět a stále do něj aktivně zasahuje,“ je z téhož rodu neurčitých tušení čehosi kosmicky transcendentálního, a Sikorou antropomorfizovaného, grr.
Od 90. let minulého století se (hlavně v USA) objevují výsledky sledování lidského mozku během celé řady i duchovních činností. Jednou z nich bylo a je i náboženské rozjímání. Výsledky naznačovaly, že na mystických zážitcích se podílí zvláště jedna část mozku, která byla překřtěna zvukomalebným anglickým „God spot“, česky centrum Boha. Na prožitku jednoty s Bohem se ovšem, jak dnes víme, podílí celá řada mozkových center, jak se u složitého prožitku dá očekávat.
Mario Beauregard z univerzity v Montrealu sledoval mozky karmelitánských jeptišek, které vzpomínaly na své zážitky „jednoty s Bohem“. Se vzpomínkou se psycholog musel spokojit, když mu karmelitky vysvětlily, že „Bůh nechodí na zavolání“. Měření ukázala, že např. spánková kůra byla jen jednou z mnoha aktivních oblastí.
Jon Kar Zubieta z Michiganské univerzity v USA před časem publikoval výzkum, který ukazuje, co se děje v našem mozku, jestliže něčemu věříme. Tento vědec dal 14ti zdravým mužům infuze, které jim způsobily bolest a pak jim dal léky o nichž jim řekl, že „jim možná od bolesti pomohou a možná také ne“. Ve skutečnosti jim píchl jen neúčinný fyziologický roztok. I přesto všichni líčili, že se jim ulevilo. Že nešlo jen o sugesci, ukázalo skenování jejich mozků (pozitronovou emisní tomografií): po podání fiktivního léku začaly mozky produkovat endorfiny, přirozené opiáty těla. S tímto placebem dobrovolníci vyprodukovali více endorfinů než se skutečným lékem, a navíc ve více oblastech mozku. Nejvíce údajně produkovali endorfinů ti, kteří cítili největší bolest, a kteří uvolnění již předem nejvíce čekali. „Víra,“ říká Zubieta, „mění pochody v mozku“.
Dodávám, že jakákoliv víra – a je jedno, jestli má takovou či onakou formu, nebo formu postrádá a je spíše daty nebo energií.
V souvislosti s dalšími objevy vědci poprvé vážně připouštějí, že náboženství má funkční výhodu, činí jedince do určité míry lépe přizpůsobeného k přežití a předání svých genetických informací. Evoluční psycholog Robin Dunbar z Liverpoolské univerzity tvrdí: „Náboženství (ale myslí spíš "víra") spojují společnosti, protože používají celý soubor rituálů, které jsou extrémně účinné pro spouštění produkce endorfinů, přirozených opiátů mozku…. Náboženství se mohlo vyvinout za účelem mechanismu stmelování lidských tlup v celistvou sociální jednotku.“
„Z průzkumů vyplývá, že nábožensky založení lidé (rozumějte, lidé kteří upřímně a hluboce věří) jsou šťastnější, optimističtější, méně často dostávají mrtvici a vysoký tlak, lépe si dokáží poradit se životními problémy a méně se bojí smrti než ateisté. Z toho, jak se zdá, vyplývá, že víra v nadpřirozeno je z hlediska evoluce výhodou,“ uvádí i Lewis Wolpert ve své knize Six Impossible things before breakfast: The Evolutionary Origins of Belief (Šest nemožných věcí před snídaní: Evoluční původ víry). „Naše schopnost věřit v nadpřirozeno je zřejmě,“ dovozuje Wolpert, „částečně ovlivněna našimi geny.“ Nad tím zřejmě budou jásat nábožensky založení lidé, kteří dojdou k závěru, že Bůh nás stvořil takové, abychom v něho věřili. Avšak podle Wolperta není schopnost věřit v nadpřirozeno dílem Božím. Mystické vytržení lze vyvolat i duševní chorobou anebo halucinogenními drogami, a z toho také vyplývá, že „božské“ pocity závisí na neurologických spojích v mozku (které dokáže aktivovat náhoda anebo chybná funkce).
Lékaři na univerzitě v San Diegu a v Severní Karolíně studují, jak mohou epilepsie a jisté halucinogenní drogy vyvolávat náboženská zjevení. V Kanadě neurovědci používají speciálně upravené přilby, které vyvolávají duchovní zážitky u nevěřících lidí. Tato práce je součástí snahy vědců po celém světě lépe porozumět náboženským prožitkům, změřit je nebo dokonce reprodukovat. „Mozek je nastaven takovým způsobem, aby měl duchovní zážitky a náboženské prožitky,“ říká Andrew Newberg, který napsal knihu Proč Bůh neodejde. „Mozek je předurčen k tomu, aby měl tyto prožitky, a proto tolik lidí věří v Boha,“ dodává. Je možné, že Ježíšovy konverzace s Bohem byly psychickým klamem (a podobně jako on dnes „konverzuje“ s různými entitami i celá řada lidí např. v channelingu)?
Michael Persinger, profesor neurovědy na Univerzitě v Sudbury v Ontariu, prováděl experimenty, při kterých byla na zařízení v podobě přilby připevněna sada magnetů. Persinger vytváří slabé elektromagnetické pole kolem lebky dobrovolníků. „Čtyři z pěti,“ říká, „měli mystické zážitky, pocit, že za nimi nebo poblíž nich stojí nějaká cítící bytost nebo entita. Někteří z nich plakali, někteří měli pocit, že se jich dotkl Bůh, jiné ovládl pocit strachu a hovořili o démonech a zlých duších… Ti lidé přitom věděli, že jsou v laboratoři. Dokážete si představit, co by se stalo, kdyby se jim to přihodilo pozdě v noci v kostelní lavici nebo v mešitě či synagoze?“
Roste počet lidí, kteří si (pomocí různých forem meditací, manter, askeze, půstu, hyperventilace, usilovných modliteb a dalších disciplín) dokáží vyvolat extatické zážitky, které by v minulosti vedly k založení nějakého dalšího náboženství, a prožívat je a neříkat jim „božské“, protože vědí, že to jsou projevy těla a mysli (mozku). To však nic nemění jak na jejich unikátnosti, zázračnosti, léčebných a terapeutických kvalitách, tak na poznání, že právě proto, že to jsou součásti schopností lidského mozku a mysli, jsou dostupné všem, kteří se vydají je hledat a realizovat. Tibetská vadžra, „diamant“, symbolizuje fakt, že kdo jednou jedinkrát zažije onu mystickou Jednotu těla s duchem (a Bohem, chce-li náš bloger), pravou podstatu všeho, jeho víra v duchovno a onu běžnými slovy nepojmenovatelnou prázdnotu (kvantové vakuum, ze kterého vznikají vesmíry, říká současná kosmologie), je neotřesitelná a pevná jako diamant.
A zde se zen a buddhismus setkává s křesťanstvím, protože tvrdí, že tahle prázdnota, která je vším, se neliší od věcí (forma je prázdnota, prázdnota je forma), obě jedno jsou, což se ale nedá, právě tak jako milost Boží, rozumově pochopit, lze to jen zažít.
Tak jako s hudbou, která je jen dvojí – dobrá nebo špatná, tak je to i s vírou: lze buď věřit, nebo nevěřit (a pak už jde jen o její intenzitu). Dělit víru na tu či onu, a pojmenovávat pak jednotlivé druhy a odstíny, to je právě před čím varuje sv. Matouš: "Vaše slovo buď 'ano, ano – ne, ne'; co je nad to, je ze zlého".
Viz také:
http://www.pozitivni-noviny.cz/cz/clanek-2007030020
http://www.blisty.cz/2006/3/24/art27659.html
http://www.sweb.cz/etfuk/neuron.htm